Snímek Karaoke blues, jímž se Kaurismäki po 12 letech vrátil do hlavní soutěže festivalu ve francouzském Cannes a získal tam cenu poroty, od čtvrtka promítají česká kina. Nijak nevybočuje z tvorby nejslavnějšího, dnes šestašedesátiletého finského autora. Ten proslul melancholickými sociálními pohádkami, v nichž většinou vystupují nejnuznější lidé z okraje coby svébytní novodobí rytíři.

I když: novodobí? Součástí kouzla Kaurismäkiho filmů je to, že se odehrávají v přiznaně umělém světě, kde koexistují staré kulaté americké vozy, blues a rokenrol i současné geopolitické dění.

Zobrazit 10 fotografií

I když: rytíři? Tvůrce propůjčuje hrdinům zvláštní důstojnost, ba až ušlechtilost, ačkoli jsou to často přinejmenším alkoholici a tak jako protagonista jeho novinky, dělník jménem Holappa, neváhají přihnout si kořalky přímo na pracovišti.

Holappa občas vysedává se starším kolegou po karaoke barech a mlčky přihlíží, jak prošedivělý elegán okouzluje dámy svým domněle hvězdným hlasem. Jedna z nich, podobně mlčenlivá, skromná, až asketická bytost jménem Ansa, se však zakouká do Holappy. A to je vlastně celé. Kaurismäki po většinu snímku sleduje pozvolné sbližování dvou osamělých duší. A ne náhodou po zdech barů, pracovišť i kin visí plakáty starých melodramatických filmů či tvorby Roberta Bressona.

Karaoke blues působí, jako kdyby hollywoodské melodrama natočil právě otec minimalistické "čisté" kinematografie Bresson, který neuznával přehnané herectví a protagonisty nechával jen pobývat před kamerou.

Jussi Vatanen v roli Holappy a Alma Pöysti jako Ansa. | Foto: Malla Hukkanen

Podobně v Kaurismäkiho filmu existují Holappa a Ansa, mlčky. Čísla mobilních telefonů si předávají na útržcích papíru, které pochopitelně odvane vítr - jen kamera se za nimi ohlédne v detailu, jenž nepatří do světa současné kinematografie.

Režisér si hraje se starým a novým, z tichých scén vykřesává geniální etudy prostoupené jemným humorem, který však udeří se silou dávného gagu. Stačí, když milenci vyrazí do kina - na co jiného než na poslední titul Jima Jarmusche Mrtví neumírají. Kamera chvilku pozoruje hrdiny, kterak sledují herce Billa Murrayho a Adama Drivera zápasící se zombie. Už v tom se mísí komika s něčím až nečekaně něžným.

Pak ale finský tvůrce dorazí publikum lakonickým výjevem před biografem. Dva náhodní diváci se vypotácí ven, první poznamená: připomnělo mi to Godarda. A druhý: mně zase Deník venkovského faráře. Je to absurdní i krásné. Skoro by se chtělo zvolat: proč by dělník ze slévárny nemohl sledovat a ocenit díla velikánů francouzské kinematografie? U Kaurismäkiho nic takového nezaskočí.

Odzbrojující samozřejmost, s jakou sochá své zdánlivě nepravděpodobné, ale přitom tak potřebné světy, se zjevně jen tak nevyčerpá. Svým 18. snímkem asi fanoušky nepřekvapí. Ale ta směs sveřeposti, vtipu a sentimentu dosud neztratila na síle.

Málokdo dnes dovede natočit tak na dřeň ořezaný film o lásce, který se navíc se současnou geopolitickou situací vypořádá jedinou větou: "Zas*aná válka!" A to přitom stačí, je to jasné, přesné, razantní, ale nepodbízivé gesto.