Na středečním, prvním ze dvou večerů Chinaski slibovali 30 písní, nakonec jich za necelé dvě a půl hodiny stihli dokonce 36. Pravda, jen asi třicítku můžeme označit za rozhlasové hity. Ty ostatní kapela vedená Michalem Malátným zařadila pro radost. Občas se stává, že si muzikanti několika songů váží, protože k nim třeba mají osobnější vztah, byť ty skladby nebyly tak úspěšné, a tudíž nebývá mnoho příležitostí je zahrát naživo.
Rozpočítáme-li celkový čas středečního vystoupení na průměrnou délku jednotlivých položek, vyjde nám, že Chinaski se drželi původního, řekněme studiového dvou- až tříapůlminutového tvaru písní. Respektovali jejich výrazně melodický charakter, jímž jsou pověstní. Zbytečně nesólovali, ani mezi písněmi přehnaně neřečnili.
Koncert měl spád a plná O2 arena si s kapelou mohla na jistotu zabroukat známé hity, aniž by ji ve zpěvu rozhodily muzikantské exhibice. Pokud stejně vyzní i další dva plánované "třicítkové" koncerty, které skupinu čekají v červnu na stadionech v Hradci Králové a Brně, budou z toho akce směle konkurující dnes už slavným vystoupením Kryštof na pražském Strahově z roku 2017.
Na to, že šlo o oslavu, středeční večer působil až nečekaně střízlivě. Kapela byla statická, scéna relativně úsporná a pódiových efektů jen tolik, aby nerušily poselství. Zadní projekce dávala přednost černobílým záběrům. S jasným sdělením: jsme na koncertě, kde jde především o hudbu, ne o ohňostroje. Byť v závěru i těch pár bylo.
Hudebníci začali intimnějšími skladbami z poslední dekády, které působí usazeněji, až vzpomínkově a sentimentálně, Potkal jsem tě po letech a Každý ráno. Pak program trochu oživili. Na počest právě vycházející desky nazvané 30 po chvíli nabídli jednu ze tří novinek, song Slyším tvoje kroky. I ten měl ale do řízného pop-rocku daleko.
Ne že by tenhle typ skladeb, vzniklých v posledních 16 letech po smrti bubeníka a textaře Pavla Grohmana, byl špatný. Z produkčního hlediska jsou to vycizelované kousky, které se hodí do každého rádia pro posluchače ve věku od 30 do 45 let. Tolik smutku, lamentování nad nenaplněnými láskami, rozchody a špatným životním stylem přesto dohromady nepůsobí nejlíp. Ostatně kapele to naznačilo i samo publikum, které zjevně přišlo hlavně na staré dravější hity.
Na většinu jich došlo až ve druhé polovině koncertu, přesněji řečeno po Slovenském klínu. Skupina ze sebe najednou začala sypat skoro všechny oblíbené songy nultých let - Tabáček, Zadarmo, Vedoucí nebo Dlouhej kouř. Došlo i na pověstnou odrhovačku Víno z roku 2014.
Znovu se ukázalo, že to, co udělalo Chinaski fenoménem českého popu začátku milénia, byl nejen smysl pro melodii, ale také nálož humoru a postpunková energie podobná tomu, k čemu ve stejné době došla v USA vlna kapel jako Green Day.
Každý z klasických hitů Chinaski samozřejmě obecenstvo v O2 areně nadšeně odzpívalo, spíše odeřvalo spolu s muzikanty. Aby ne, ty songy se staly součástí každodenního života v téhle zemi.
Koncert ukázal, že Chinaski jsou v mnohém výstižným obrazem tří fází života jedné generace. V divokých 90. letech minulého století skoro punkeři provokující skladbami jako Punčocháče, v dalším desetiletí autoři generačních manifestů 1970 nebo Zadarmo a písní volajících po pohodovějším, klidnějším životě.
Dnes se nacházejí v jakési třetí fázi pomalu stárnoucích, už trochu unavených mužů střední generace, o čemž zpívají v Měl bych si boty zout, Potkal jsem tě po letech nebo Venku je na nule.
"Konce smutné po začátcích smělých," napsal kdysi o své generaci básník Antonín Sova. Mohlo by ale být i hůř. K nějaké další etapě starých páprdů mají Chinaski zatím snad ještě daleko.
