Na dirigentském stupínku toto pondělí v pražském Obecním domě stanul David Robertson, Američan s neutuchající zálibou v moderní a soudobé hudbě. Před dvěma lety na festivalu uvedl premiéru kompozice Movis od Michala Rataje a podivuhodnou Čtvrtou symfonii od samorosta mezi skladateli Charlese Ivese z USA.
Robertson, o němž se opakovaně uvažovalo jako o možném šéfdirigentovi Newyorské filharmonie, nasbíral bohaté zkušenosti s provozováním soudobé hudby při osmiletém působení u Ensemble Intercontemporain. S tímto špičkovým souborem před lety nastudoval i skladbu My Life Without Me od Miroslava Srnky. Ať už diriguje BBC Symphony Orchestra, či orchestr Metropolitní opery, dává si záležet na pozitivním přístupu plném péče a přirozeného tíhnutí k pedagogickému vedení. Deník New York Times ho v roce 2008 popsal jako "učitele od boha", což Robertson potvrzuje svým šestiletým vedením katedry dirigování na proslulé Juilliard School v New Yorku.
Každé dílo má pečlivě nastudováno z hudební i historicko-společenské stránky a při zkouškách své znalosti poutavě předává hráčům orchestru. Se členy České filharmonie v pondělí působili jako staří dobří přátelé.
S prvním českým orchestrem už nějaký čas buduje vztah i Miroslav Srnka, jemuž v roce 2019, těsně před vypuknutím globální pandemie, zahrála skladby nazvané move 01 a move 03. Srnka také dvakrát předsedal porotě skladatelské soutěže České filharmonie, v druhém ročníku se angažoval i David Roberston. Srnkova skladba Superorganisms nicméně vznikla na popud Kirilla Petrenka, šéfdirigenta Berlínské filharmonie a muže, který pomohl Srnkovi k mezinárodní kariéře, když v roce 2015 nastudoval jeho operu Jižní pól s pěvci Rolandem Villazónem a Thomasem Hampsonem v hlavních rolích. K objednávce Berlínské filharmonie se přidaly další čtyři významné orchestry: tokijský NHK Symphony Orchestra, Los Angeles Philharmonic, Orchestre de Paris a Česká filharmonie.
Stále stejná story
Superorganismy známe z přírody, jsou to kolonie mravenců, včel, korálů, hub. Pro člověka bývají fascinující úrovní koordinace a spolupráce mezi jednotlivými členy společenství. Srnka v nich spatřuje jisté podobenství se současným světem. Zatímco v minulosti jsme se podle něj více obraceli k individuálním problémům, v současnosti je nutné věci vnímat v širším sociálním, politickém i environmentálním měřítku. Stejně jako v případě mravenců máme každý značně omezené možnosti, ale ve větších celcích jsme schopni dosáhnout mimořádných výsledků.
Český skladatel nicméně zdůrazňuje, že není aktivista. Bylo by příliš zjednodušující a mylné chápat Superorganisms jako politické gesto, stejně jako jeho starší Overheating nebyla jen skladba o změnách klimatu a Standstill o koronavirové izolaci. Autor jde do větší abstrakce, zajímají ho především možnosti zvuku jako takového, orchestr se v jeho rukách transformuje do prototypu lidského precizního superorganismu, ve kterém se každý hráč svým jedinečným - ovšem ne sólovým - partem podílí na výsledném zvukovém obraze. V něm se individuum rozpouští ve zvukové pospolitosti celku.
To by se ostatně dalo říci o většině skladeb nacvičené orchestrem. "U několika skladeb z posledních let pořád opakuju tu stejnou story, jak jsem se jednou před mnoha lety inspiroval letem ptáků, snažil se jejich pohyb přenést do organického pohybu zvuku, jak se to v každé další skladbě rozrůstá," specifikuje svůj přístup Srnka v rozhovoru pro Pražské jaro. "V Superorganisms to přeskočilo na nový level, oblak miniaturních zvukových bodů má utvořit jakýsi kolektivní zvuk živý sám o sobě," dodává.
Právě pohyb zvuku v rámci orchestru i akustického prostoru Smetanovy síně Obecního domu byl nejvýraznějším aspektem pondělního uvedení Superorganisms. V každé ze čtyř částí - jež Srnka popisuje jako čtyři samostatné, jinak nastavené superorganismy - putoval zvuk elegantně a organicky od středu do krajů, zleva doprava, z nižších poloh do vyšších.
Autorovo kompoziční řemeslo je neoddiskutovatelné, díky němu dokáže skrze orchestrální zvuk zkoumat a rozeznívat to, co pro sebe nazývá fluidní konsonance.
"Konsonance je historicky chápána jako něco statického. Velká tercie je konsonantní. Durový akord je konsonantní. Ale pro mě to není statické: je to pole, které se pohybuje jak v čase, tak v míře té konsonance - jakýsi vlnící se koberec, po kterém chodím," vysvětlil skladatel v časopisu Harmonie.
Rozvlněné koberce čtyř superorganismů pravidelně pulsovaly v makro i mikro měřítku. Stejně jako při pohledu na mravence se lze přiblížit a oddálit, od sledování jednoho mravence po sledování trajektorie pohybu celé kolonie, také v Srnkově partituře je možné se zaměřit na celek či jednotlivé komponenty.
Alespoň by to tak mělo být. Bohužel akustika krásné secesní Smetanovy síně je pro hudbu 20. a 21. století značně nevyhovující a koneckonců ani ta historická, včetně Sukovy Pragy, tu nevynikne naplno. A tak ze Srnkových zvukově plastických Superorganisms vyzařoval na pražské obecenstvo pouze onen makro pohled, mnohé detaily se setřely. Vynikly efektní a impozantní závěry třetí i čtvrté části, bylo možné tušit přelévání zvukových linií mezi jednotlivými skupinami nástrojů, včetně početného instrumentáře těch perkusivních (čtyři marimby!) či dvou hráčů na akordeon, jejichž part na začátku druhé části evokoval elektronický zvuk.
Omezená šance zaměřit se uchem na konkrétní činitele však způsobila, že čtyři části mohly působit daleko monotónněji a sobě navzájem podobněji, než ve skutečnosti jsou.
Přívětivější podmínky budou mít posluchači v Paříži a Berlíně, kde Superoganisms zazní v červnu a únoru pod taktovkou oslavovaného Klause Mäkely (v sále Pařížské filharmonie), respektive původního iniciátora objednávky Kirilla Petrenka (v budově Berlínské filharmonie). Na pražského "ideálního Srnku" si ještě pár let musíme počkat. Nová koncertní síň Vltavská filharmonie by se měla začít stavět v roce 2027.
Brilantní housle a monumentální závěr
Dvacetiminutová premiéra zaplnila první polovinu pondělního večera. V té delší, druhé se Česká filharmonie a houslový virtuos Josef Špaček položili do interpretace děl Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka a Josefa Suka. Kromě Dvořákova efektního Mazurku pro housle a orchestr e moll šlo o díla nepříliš často hraná.
Právě Špačkovou zásluhou se na programech častěji objevuje Janáčkovo Putování dušičky. S dirigentem Jiřím Bělohlávkem ho v roce 2015 nahrál a vydal na albu. Skladbu pro housle a orchestr z autorových skic zrekonstruovali "janáčkologové" Miloš Štědroň a Leoš Faltus, nejedná se o celý koncert, nýbrž fragment asi o deseti minutách.
Oba znalci s respektem vytváří i pro Janáčka typickou obnaženou instrumentaci, což jinými slovy znamená, že sólové housle často doprovází jen pár nástrojů, tu skupina smyčců, tu dvou klarinetů, a zvuk celého orchestru se dietně dávkuje. To v sousedství po okraj zvukově saturovaného Srnky fungovalo po dramaturgické stránce hezky.
Janáček se dá hrát hodně kousavě, úsečně, jadrně, to vše Špaček umí, více ale akcentuje lyriku skladatelovy hudební řeči a v případě Putování dušičky, zvláště ve všech pasážích ve velmi vysokých polohách, to působí ideálně. Špačkovo pojetí ostatně preferuje i jeden z autorů rekonstrukce Miloš Štědroň. Na semináři Ševčíkovy akademie v Horažďovicích prý jednou pouštěl právě Špačkovu nahrávku při popisu vzniku celého fragmentu, což houslista ke svému milému překvapení zjistil až v momentě, kdy na seminář s lehkým zpožděním dorazil.
Dvořákův Mazurek chápe Špaček jako svého druhu o něco delší přídavek k příliš krátkému Janáčkovu koncertnímu kusu. V sále Obecního domu si po brilantním výstupu vysloužil nejbouřlivější ovace. Hudební vydavatel Franz Simrock, který skladbu v roce 1879 objednal, měl pravdu tehdy a měl by ji i dnes: díla Antonína Dvořáka jsou kasovní trhák.
Josef Špaček má s Českou filharmonií dlouholetý vřelý vztah, osm let působil jako koncertní mistr. Tuto skutečnost v Obecním domě demonstroval s přáteli z orchestru přídavkem, opět od Dvořáka. Společně s Janem Fišerem, Evou Krestovou a Ivanem Vokáčem svrchovaně zahráli sentimentální úpravu tklivé Když mne stará matka zpívat učívala. Asi aby se vyvážil ten odvážný start, ale ostatně i závěr, nějakým tím romantickým hitem.
Symfonická báseň Praga od Josefa Suka je monumentální dílo vystavěné na hudebním tématu připomínajícím husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci, které se neustále obměňuje a variuje. Tajuplnou atmosféru skladby, jež se na Pražském jaru naposledy objevila v roce 2005, Suk buduje v pomalém, lehce hrozivém úvodu.
Praga je rozporuplné dílo. Strhující pasáže se střídají s poněkud bezradnými epizodami. Alespoň tak to působilo na pondělním koncertu, při kterém se neustále gradující a rozbouřené plochy valily jedna přes druhou bez jasného vyústění. Jedním z důležitých momentů proměnlivé kompozice je jakési důstojné zklidnění, při kterém zní honosný chorál pouze v žesťových nástrojích. Ani ten bohužel nevyšel zcela ideálně.
Dopadlo by provedení díla náročného pro orchestr i dirigenta lépe ve Dvořákově síni Rudolfina, sále o něco akusticky přívětivějším? Pravděpodobně ano, ale tradice a vyšší počet prodejních míst mluví celkem pochopitelně ve prospěch Obecního domu.
Při závěrečné apoteóze skladby se dle dobového rozboru Praha objevuje v "oslňujícím jasu a její sláva dotýká se nebes". To je podpořeno údery kladívkem na trubicové zvony a rozezněním varhan. Přes některé slabé momenty tak závěrečný koncert 79. ročníku Pražského jara skončil vskutku velkolepě. Zařazení Superorganisms i Pragy bylo riskantní, ne každý takovou odvážnou dramaturgii dle různého šustění a hlučení uvítal. Snad organizátoři vytrvají a uvádění v kánonu méně ukotvených děl společně s premiérami, ať už českými, evropskými či světovými, se stane devízou závěrečných koncertů.
Závěrečný koncert 79. ročníku Pražského jara
Česká filharmonie
David Robertson - dirigent
Josef Špaček - housle
Obecní dům, Praha, 3. června.
