Pamětníci projekce jeho přelomového sci-fi Brazil zase dodnes nevymažou z paměti režisérovu vtipnou a podvratnou úvodní řeč. Podobně silnou jako samotné dílo, kritizující byrokracii s pomocí patřičné porce ironie.
Nyní se třiaosmdesátiletý režisér filmů Dobrodružství Barona Prášila nebo Strach a hnus v Las Vegas vrátil. Na pražském festivalu Future Gate tento týden znovu uvedl sci-fi klasiku Brazil z roku 1985 a také o dekádu novějších 12 opic. "Každý film, který jsem natočil, byla bitva," říká Terry Gilliam ve velkém rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Když jste před dvaceti lety v Praze uváděl Brazil, mluvil jste mimo jiné o tom, jak je třeba čelit špatně fungujícím systémům a proč se je pokusit opravit. Mohou filmy v takové nápravě pomoci?
To nevím. Můžeme jen doufat, že něco takového dovedou. Mohou lidem dodat odvahu přemýšlet o tom, že podobné změny jsou možné. Určitě má cenu věřit, že něco změnit dovedeme. Brazil se dostal do kin po mé bitvě se studiem. Řada filmařů mi tehdy klepala na rameno a říkali: "Skvělé, teď jsi to prolomil, teď bude možné v Hollywoodu vyrobit i takové filmy, jako točím já." Jenže ty dveře se vždy otevřou jen na moment. A pak se zase vždy hned zavřou.
O dekádu později s filmem 12 opic to možná bylo podobné. Zase jste v Hollywoodu prosadil ambiciózní sci-fi, tentokrát inspirované experimentálním snímkem Chrise Markera. Byla to výzva?
Každý film, který jsem natočil, byla bitva. Některé větší než jiné. Teď jsem už skoro osm let nic nerežíroval. Pořád se snažím ty dveře rozrazit. A to mě také skličuje. Udělal jsem docela dost úspěšných filmů, přesto musím neustále bojovat. Nechci točit totéž dokola. James Cameron je chytřejší než já. Neustále dokola dělá Avatara, totéž George Miller se Šíleným Maxem. Když jsem viděl jeho Furiosu, říkal jsem si: "Vždyť tenhle film už jsem před pár lety viděl." Je smutné, že i etablovaní a velmi dobří režiséři se opakují, protože je to ta nejjednodušší cesta. Proto více než kohokoli jiného obdivuji Francise Forda Coppolu. Natočil přesně takový film, jaký chtěl, vložil do něj 100 milionů dolarů z vlastní kapsy. A kritici ho rozcupovali. Megalopolis je jediný letošní film, který opravdu chci vidět.
Ta odvaha natočit snímek za své a podle své vize je obdivuhodná, ale málokdo si může dovolit dát do filmu dokonce prý více než 100 milionů dolarů.
Možná si to může dovolit jen on. Pamatuji si, jak jsem před pár lety v Cannes potkal George Lucase. Vyprávěl mi, že má nápady na pár menších, osobnějších snímků, ale nemůže sehnat peníze. Říkal jsem si: "Cože?" To ve mně vzbudilo obavy. Netuším, koho o finance žádal, ale myslel jsem, že tak vlivný a úspěšný člověk dovede natočit, cokoliv si usmyslí.
Vy jste jednou řekl, že režisér nemá žádnou moc, že tou disponují jen herecké hvězdy. Takže to platí i o těch komerčně nejúspěšnějších?
S výjimkou Stevena Spielberga a možná pár dalších jmen platí, že my filmaři neznamenáme nic. To hvězdy musí promluvit. Naštěstí je dost takových. Těch, kteří chtějí ukázat trochu jinou polohu, než v jaké jsou zaškatulkovaní. Například Bruce Willis. Ve 12 opicích chtěl ukázat, že není jen akční hrdina. A podal dokonalý výkon.
Dokonce ani nepotřeboval honorář, na jaký byl zvyklý, protože mu na roli záleželo.
Ano a v tom to je. Dobří herci chtějí naplno projevit svůj talent. Dal jsem ve 12 opicích Brucovi šanci stát se někým jiným. Do té doby to byl vždy ten hrdina, který dělá věci navenek. Tady se ale musel zcela soustředit na své nitro. Stejně tak Brad Pitt musel zahrát něco, co nikdy nehrál, být šílený, manický. Oba ukázali, že je v nich mnohem víc.
Když jste před dvaceti lety v Praze uváděl Brazil, poznamenal jste, že náš systém potřebuje teroristy. Byl to samozřejmě vtip odkazující k postavě Roberta de Nira, který v této dystopii hraje radikálního instalatéra a bojovníka za svobodu. Myslíte ale, že by umění mělo být radikální?
Doufám, že vždy budou existovat radikální umělci. Nikdy nebudou patřit k většině. Většina lidí hraje na jistotu. Možná je to rozumnější, ale zase se během tvorby tolik nebaví.
Mně ta vaše tehdejší poznámka přišla odvážná i velmi chytrá. Nebyla to jen provokace, ale pokus přimět lidi přemýšlet, obzvlášť v atmosféře strachu po teroristických útocích z 11. září.
Dnes jsou lidé možná ještě obezřetnější, bojí se říci, co si skutečně myslí. Občas mi připomínají nějaké neokalvinisty. Přijde mi, že mají velmi zúžený pohled na svět, že je jen jediné správné vidění světa a všechny ostatní bychom měli zatratit. To nesnáším. Chci, aby lidé přemýšleli, učili se uvažovat, aby jen nepřejímali, co je zrovna v kurzu. Snažím se svou tvorbou vlastně zasáhnout jen malý okruh diváků, ty, kteří nechtějí hrát na jistotu, ty odvážné nebo ty, kteří mají umělecké sklony.
Terry Gilliam (83)
Americký filmový režisér a animátor proslul coby člen britského komediálního uskupení Monty Python, které od roku 1969 svými poťouchlými skeči testovalo hranice veřejnoprávní zábavy na stanici BBC.
Svými celovečerní filmy Brazil a 12 opic se pak Terry Gilliam vepsal do dějin žánru sci-fi, záběr má však mnohem širší. A jeho hrdiny spojuje, že bojují do posledních sil, byť je Gilliamovo dílo jedinečné také tím, že obvykle nesměřuje k happy endům.
Tvůrce, jenž nade vše vyzdvihuje humor, se podobně jako jeho protagonisté nevzdává. Tak jako Robin Williams, bojující v alegorii Král rybář z roku 1991 se sny i realitou, se tento Don Quijote světové kinematografie rve za každý svůj projekt. Ostatně právě jeho dosud poslední snímek Muž, který zabil Dona Quijota, inspirovaný osudy tohoto slavného románového rytíře, vznikal tři dekády. Do Prahy tento týden Terry Gilliam přijel na pozvání festivalu sci-fi kinematografie Future Gate.
Myslíte, že v dnešním ovzduší je Brazil stále aktuální, nebo dokonce ještě aktuálnější snímek?
Problém je, že už dnešnímu světu nerozumím. To, co se píše v médiích, není skutečný svět. Noviny mají rády různé bitvy, když jiskří emoce či narůstá hněv. Samozřejmě je důležité upozorňovat na nespravedlnosti, oběti i na opravdová monstra v Hollywoodu, ale zároveň mi přijde nebezpečné zjednodušit vše na to, že oběť má vždycky pravdu. Nezapomínejme, že Hollywood je také plný ambiciózních, dospělých lidí. Před pár lety jsem byl na festivalu v Itálii, kde jsem se bavil s mladou divačkou o tom, jak se cítí její generace. Řekla mi, že se bojí o některých věcech mluvit otevřeně, aby se někoho nedotkla. Z takového uvažování mám zkrátka obavy.
Vaší asi největší "bitvou" byl snímek Muž, který zabil Dona Quijota. Chystal jste ho tři dekády. Připadal jste si sám jako hrdina bojující s větrnými mlýny?
Už jsem kdysi poznamenal, že když točíte o Donu Quijotovi, musíte se jím sám stát. Jeho příběh je plný selhání i momentů, kdy zase vstává a zkouší to znovu. Do těch tří dekád se nezapočítávají roky po dokončení filmu, kdy jsem se soudil s producentem, což se uzavřelo až loni. To je na filmařině ta dobrá a zároveň špatná věc: je v ní spousta peněz. Přitahuje ty nejhorší, ale také nejskvělejší lidi. Svět filmu je takovou nafouknutou verzí běžného světa.
Před pár lety jste na festivalu v Karlových Varech poznamenal, že vaši hrdinové nevítězí, ale přežívají. Ale není to pasivní přežívání, oni bojují, i když se cíl zdá nedosažitelný. Je to i vaše životní filozofie?
Ne, je to především velmi unavující. Takový jsem byl zamlada, bylo to fajn, ale teď jsem někde uprostřed své osmé dekády a sakra, už jsem fakt starý. Najednou začnete být ze světa vyčerpaní. Nesdílím ale postoj mého kolegy Erica Idlea z Monty Pythonů, který si myslel, že už touhle dobou nebude muset pracovat. Já si říkám: jdi se vycpat, Eriku, a chovej se dospěle. Mě stále pohání práce. Ta je smyslem života. A točit filmy vždycky bude těžké.
Většinu vašich filmů pohání boj. Nejenže hrdinové s něčím zápasí, ale jde v nich o střet představivosti či fantazie s realitou. Měla by představivost vítězit?
Je to takový můj boj, Mein Kampf. Ne, vážně, to si nemyslím. Fantazie je jen nedílnou součástí našich životů. Nicméně věřím v rovnováhu. Přitažlivost vás poutá k zemi a imaginace vás nutí vzlétnout. To je ústřední téma mých filmů. Nedovedu si představit život bez představivosti. Přesto je to síla, která vás někdy nadzvedává a jindy obelhává, když si vás realita přitáhne nazpět k zemi.
Stále na něčem pracujete? Slyšel jsem o projektu Karneval na konci dní, ve kterém se Bůh rozhodne vymazat lidstvo z povrchu zemského. O to už se biblický Bůh pokusil, ale tentokrát mu překvapivě stojí v cestě Satan.
Tentokrát nepůjde o nic náboženského, ale o to, jak ničíme tuto planetu. Lidi jsou strašně chamtiví. Takže půjde o trest za lidskou pýchu. V posledních letech jsem byl dost nahněvaný na stav světa, jak lidé nerespektují přírodu. Nyní už je ten námět zábavnější, méně prosáklý hněvem. Do projektu jsem zapojil poměrně působivou řádku herců. Teď už je jen potřeba sehnat finance.
Je to dnes v Hollywoodu ještě těžší než dřív?
Nebudou to hollywoodské peníze. To bylo první rozhodnutí. Chtěl jsem, aby si scénář přečetl můj dřívější hollywoodský agent, který dnes žije v Londýně. Zná hollywoodskou mentalitu, ale je to kamarád a velmi chytrý chlapík. Tak to přečetl a pak se ptá: "Kdo to četl?" Odvětil jsem: "No, jen ty, Jacku, a pár přátel." A on na to: "A někdo v Hollywoodu to četl? Ne? Tak to nikomu číst nedávej. Už tě nikdy nenechají nic natočit, Terry. A nejenže tě nenechají nic natočit, ale zničí celý tvůj odkaz." Takže jsem tu já a řádka slavných hvězd, které se také domnívají, že by tenhle film měl vzniknout. Možná je můj agent jen trochu moc obezřetný. Ale dovedu si představit, že ten film spoustu lidí naštve. Také se jich ale hodně bude smát. Ať už dělám cokoli, musí to být vtipné. To je pro mě nejdůležitější. Ne vkus, ale smysl pro humor. To mám ostatně rád na vaší zemi. Dobrého vojáka Švejka. Švejk je dokonalý, protože ho nelze kontrolovat, nemáte nad ním moc, můžete se jen smát.
Ano, je prostě zrcadlem odrážejícím vše, co do něj vkládáte, svoje obavy i emoce.
Přesně. A přijde mi, že Češi si tento postoj stále udržují. Když jsem se ale před pár lety po nějaké době vrátil do Prahy, přišlo mi, že vše už je tu nablýskané, v "krásných" pastelových barvách. Řekl bych, že dnešní Praha je takový Kafka v růžovém. Je až moc krásná, ztratila kus svého dřívějšího charakteru.
Skončeme u vašeho snímku Strach a hnus v Las Vegas. Pro generaci 90. let byl zásadním dílem, stejně jako o pár desítek let dřív knižní předloha Huntera S. Thompsona. Předpokládám, že na place to ale nebyla taková bláznivá drogová jízda jako ve filmu?
Vůbec ne. Vtipkoval jsem, že Johnny Depp vyšňupal tolik práškového mléka, které nahrazovalo kokain, až mu z toho vyrostla tak velká prsa, že teď může v pohodě kojit. Celou dobu jsem říkal, že si po natáčení někdy musím dát LSD, protože jsem ho nikdy neměl. Ale dodnes se to nestalo. Johnny pak přijel do Prahy točit film Z pekla. A objevil tu absint. Bylo to jediné místo na světě, kde se dal sehnat. Jednou jsem ho navštívil, otevřel několik lahví. Je to skvělé, ale pěkně surové a divoké pití.
Jaký vlastně byl Hunter S. Thomson, který má ve filmu drobnou roli, během natáčení? Asi nebylo lehké s ním vyjít?
Je to opravdu komplikovaná bytost. On byl tehdy dost slavný. Na place se choval jako opravdový poděs, noční můra pro všechny. Neustále chtěl k sobě přitahovat pozornost, ale zároveň celý proces zpomaloval. S Johnnym jsme se ho snažili aspoň nějak potěšit, a když byl film hotový, chtěli jsme mu ho promítnout. Ale vždycky vymyslel, jak se té projekci vyhnout. Myslím, že se sám obával toho, co uvidí. Nakonec se to ale povedlo. Po skončení projekce se válel po podlaze a vykřikoval, jak to bylo super. Což mě potěšilo, protože jsem se při natáčení snažil o jediné: být věrný tomu, v čem byl on v knize tak autentický. To se povedlo. I proto, že Johnny Depp je nejspíš upír. V jedné chvíli Hunterovi ukradl duši a proměnil se v něj.
