Multimediální show, kterou nazvala Cornucopia, má podobu strhujícího environmentálního apelu.
"Nejsou to jen výmluvy, proč se nespojit? / Naše rozdíly nejsou důležité / Vyjmenování našich chyb / Všechno jen výmluvy k nepropojení," zpívá Björk v úvodní skladbě Atopos z loňské desky Fossora. Sounáležitost a spolupráce inspirovaly celou nahrávku, jejíž vizuální stránka odkazuje k houbám. Touha po propojení se jako červená nit line celou autorčinou diskografií a kulminuje právě na posledním albu.
Proposlouchávat se deskou, hustě využívající klarinet a zemité beaty, je trochu jako nořit se do hlíny islandského lesa. Ta je těžká, nasáklá vodou, ale také dostatečně pórovitá, aby se v ní dalo dýchat. Při poslechu si člověk pohlcený detaily může připadat jako žížala zkoumající tajemnou síť podhoubí, která houbám umožňuje dorozumívat se mezi sebou. Zároveň funguje coby komunikační síť i pro druhy, které si spolu tímto způsobem podněty předávat nedokážou.
Pro ohledávání pozice v kořenovém systému vlastního světa hudebnice vymyslela přiléhavý název. Fossora je ženský novotvar latinského výrazu pro horníka. Hornice Björk se na desce stává také archeoložkou dávající nové významy už jednou nalezenému.
Změnit perspektivu
Témata na Fossoře nejsou nová. Tvůrkyně, která často objevuje zvuky a hledá způsoby lidského propojení, se přesto neopakuje, naopak neúnavně postupuje dopředu s nenasytností, kterou posluchačstvo zná od jejího debutu z roku 1993. Jen s lety ubylo úzkosti. Björk jako by poznala, že lze přežít i smrt nejbližších: Fossoru inspiroval odchod její matky.
Album je zároveň posledním z takzvané porozvodové trilogie, která začala brutální Vulnicurou z roku 2015 plnou detailního ohledávání rozšklebených ran způsobených rozpadem vztahu. Dva roky nato následovala deska Utopia už coby nadějeplná, vzdušná vize ideálního světa.
Na tento projekt lze ale nahlížet také jako na klíč k celé její diskografii. Nahrávka působí jako pomyslné nervové centrum - třeba právě mycelium neboli shluk vzájemně propletených vláken charakteristický pro houby, k nimž odkazuje Fossora.
Ta už je ostentativně islandská. Hudebnice jako by se přestala bránit mediální zkratce čarodějky ze země plné gejzírů, která ji provází od začátku.
Dříve svoji domovinu tematizovala prostřednictvím náznaků a symbolů, ty v určité míře najdeme na každé její desce. Na Médulle - albu z roku 2004, kde skládá zpět své tělo po porodu - byly slyšet islandské sbory. Voltu z roku 2007 inspirovaly původní islandské kmenové rytmy, Vulnicuru zase láva z tamních sopek.
Vymyká se snad Homogenic ještě z 90. let, kde sice severský ostrov ohně a ledu nehrál hlavní roli, ale prostřednictvím tektonických beatů a jekotu smyčců připomínajících vichřici jako by vedl dialog s kosmopolitním Londýnem, kde hudebnice toho času žila.
Následně se na čas stáhla zpět na Island, aby si od ruchu odpočinula. "Tohle se stane introvertovi, když je příliš dlouho nucen žít extrovertně," komentovala expresivitu a emocionální rozlehlost desky.
Ta nejnovější znázorňuje jakýsi kořenový systém severského ostrova: muzikantčiny formativní zážitky, folklor, rodinu. Všechno její "islandství" zapadá do konceptu Fossory, jímž jako symboly probleskují futuristické vize, sny i vzpomínky.
Euforické zážitky z Londýna a obecně euforii 90. let můžeme slyšet třeba v rytmických úderech gabberu - tehdy oblíbeného nizozemského stylu taneční hudby, jenž se poprvé mihne hned v úvodní skladbě.
Verva přežít
Islanďanka se do světové pop-music nesmazatelně zapsala už deskou Debut z roku 1993. "Byla hodně schizofrenní, asi to není nijak překvapivé, shrnuje celých sedmadvacet let mého života," vzpomíná na ni autorka hitů Human Behaviour nebo Venus as a Boy v podcastové sérii Björk: Sonic Symbolism, kde provází kontextem svého díla.
Björk ale nebyla žádný hudební nováček. Deset let před vydáním působila v kapelách, proslavila se jako vokalistka islandské indie rockové sestavy The Sugarcubes. Na sólovou dráhu se jí úplně nechtělo.
"Milovala jsem být v kapele a patřit do toho společenství. Vydávali jsme si vlastní sbírky poezie, společně tvořili hudbu. Nechtěla jsem sama do světa. Jenže ve mně vznikaly melodie, které jsem v kapele nemohla rozvinout. Začaly žít vlastním životem a já se za ně musela postavit a dát jim to, co potřebují," popisuje moment, kdy opustila spoluhráče i rodný Island.
Z něj na rozdíl od mnoha přátel nikdy nechtěla odjet natrvalo. Přesto se s tehdy šestiletým synem vydala do tepajícího Londýna 90. let, dobového tvůrčího centra starého kontinentu.
"Tvoje melodie působí jako křivolaké cesty plné neočekávaných zvratů, jsou také velmi prostorné, jako plné touhy přežít," všímá si islandská spisovatelka a environmentalistka Oddný Eir, se kterou Björk v podcastu hovoří. "Jako by zpěv a melodie byly podstatou tvého přežívání. Chodila jsi tehdy dlouhou cestu do školy, to si pamatuju, jednou jsme to šly spolu, a ty jsi to absolvovala za každého počasí i v zimě. Pro některé lidi je zpěv jen součást jejich uměleckého vyjádření - u tebe jako by to byla otázka života a smrti," shrnuje.
Malá Björk, pro kterou byl zpěv stejně přirozený jako řeč, musela do školy chodit pěšky. Z autobusu ji vykázali, protože si při každé cestě stoupla na sedadla a zpívala své oblíbené písně.
Ve škole si talentu všimli učitelé a poslali nahrávku jejího zpěvu do vydavatelství, které s ní v roce 1977 natočilo desku. "Být ve studiu pro mě bylo něco magického, vidět, jak to všechno funguje," vzpomíná Björk v podcastu. "Jiným rodičům bych ale nic takového nedoporučila. Zničilo to moji nevinnost, to, jak jsem se vztahovala ke světu a kterak jsem se v něm viděla. Bylo mi jedenáct a lidé mě poznávali v autobuse. Nebyla jsem na to vůbec připravená," vysvětluje, proč toho času odmítla nabídku natočit další album. Víc ji zajímal kontakt s vrstevníky, a tak na střední škole založila kapelu.
Islandská odysea
Dnes je známá jako výjimečná zpěvačka, pečlivá a důvtipná textařka, průzkumnice zvukových struktur i hudební inovátorka - pro skladbu Crystalline z alba Biophilia například vymyslela vlastní hudební nástroj.
Za poslední tři desetiletí ohledávala konkrétní i abstraktní struktury a emoce, užívala technologie i tlukot vlastního srdce. Na loňské desce to všechno spojila v jedno.
Cesta od Debutu k Fossoře působí jako třicetiletá odysea, po které zpěvačka hledá cestu domů - ke kořenům i budoucnosti.
Její jedinečnost média interpretovala jako příznak specifické individuality, Björk ale od počátku toužila po jediném: propojit se s ostatními. Horlivá touha po kontaktu je patrná nejen z naléhavosti jejího uměleckého projevu, ale také rozsahu témat, která se jí podařilo vměstnat do vlastní tvorby a svým dotekem udělat srozumitelnější i pro posluchače.
"Naděje je sval / Naděje je sval / Díky kterému se můžeme potkat," zpívá na loňské nahrávce. Ani aktivismus, ani burcování k vytvoření lepšího světa ale Björk nikdy nebyly cizí. Ve světě, jejž děsí nejen klimatická krize a který se zdá roztříštěnější, než opravdu je, nám možná nezbývá než se Björk inspirovat a svoji schopnost naděje posílit.
