Na desce účinkují respektované osobnosti žánru v čele s devadesátiletým Williem Nelsonem a nechybí tu textově upravená coververze Jolene, klasického country songu od Dolly Parton. Kromě nich tu ale Beyoncé zpívá se současnými popovými superstar Miley Cyrus nebo raperem Post Malonem.
Projekt má významnou symbolickou rovinu. Fanoušci i odborníci ho vnímají jako snahu černošské zpěvačky připomenout upozaďovanou afroamerickou stopu v žánru, jenž bývá v USA většinově vnímán jako bělošský. Až Beyoncé se předminulý měsíc se singlem Texas Hold 'Em stala první černoškou v čele country hitparády. "Doufám, že v dalších letech už se zmínka o tom, jakou má umělec barvu pleti, stane irelevantní," napsala pak na sociální síti Instagram.
Pro country se rozhodla poté, co před lety v tomto žánru zaexperimentovala a podle svých slov si nepřipadala vítaná. "Opravdu jsem nebyla," zdůrazňuje umělkyně. Na myslí má zřejmě událost z roku 2016, kdy na desku Lemonade umístila skladbu Daddy Lessons, kterou později naživo zazpívala na předávání cen Country Music Awards po boku The Chicks, skupiny dříve známé jako The Dixie Chicks.
Za toto vystoupení zpěvačku část posluchačů v USA kritizovala s tím, že ve světě country nemá co dělat. Míra negativních ohlasů byla překvapivá i vzhledem k tomu, že popové hvězdy jako Justin Timberlake či Chris Stapleton na témže ceremoniálu účinkují běžně a srovnatelné emoce nevzbuzují.
Beyoncé pak tutéž píseň zkusila přihlásit i do žánrové kategorie v nominacích na Grammy, tam ji však odmítli porotci s tím, že to country není.
V obou případech mohlo sehrát roli, že zpěvačka na country galavečeru účinkovala několik dnů před zvolením Donalda Trumpa americkým prezidentem, tedy ve vyhrocené společenské situaci. Umělkyně se v té době například přihlásila k protirasistickému hnutí Black Lives Matter a na finále ligy Super Bowl v roce 2016 vystoupila po bohu černých tanečnic oděných v odkazu na Stranu černých panterů, krajně levicovou politickou organizaci z přelomu 60. a 70. let minulého století. Američané ve volební kampani mimo jiné diskutovali, zda v USA nadále přetrvává nějaká forma rasismu.
To vše mohlo přispět k tomu, že část posluchačů country zpěvačku odmítla. Beyoncé následně právě v reakci na to podle svých slov začala hlouběji studovat historii žánru.
"Kritika, které jsem čelila při svém prvním pokusu o country, mě donutila překročit své limity. Nové album je výsledkem toho, že jsem odmítnutí vzala jako výzvu a rozhodla jsem se spojit nebo ohnout žánry," vysvětluje.
Dvaačtyřicetiletá umělkyně pochází z texaského Houstonu, který měl vždy blízko k hudbě jako blues nebo country. Tato kultura ostatně neminula ani Beyoncé, jež podle své matky jako malá navštěvovala rodeo.
Podle odborníků teď novým albem pomáhá upozornit na některé upozaděné hlasy v country. Jeden z 27 tracků na desce se jmenuje The Linda Martell Show a připomíná dnes dvaaosmdesátiletou zpěvačku, která se roku 1969 stala první černošskou umělkyní v historii Grand Ole Opry, nejdéle bez přestávky běžícího rozhlasového pořadu v USA zaměřeného na tento typ hudby.
Linda Martell v něm vystoupila dvanáctkrát, zejména na americkém Jihu ale kvůli své barvě pleti čelila rasismu. "Člověk věděl, že bude narážet na křiklouny. A taky že jo. Bylo to dost strašné," vzpomínala v roce 2021 pro časopis Rolling Stone umělkyně, která nyní účinkuje ve dvou kompozicích Beyoncé.
Album Cowboy Carter na několika místech prokládají slova moderátora fiktivní rozhlasové country stanice, která nehraje pouze bílou hudbu. Postavu namluvil klasik žánru Willie Nelson a pod jeho hlasem lze zaslechnout úryvky Down by the Riverside v podání Sister Rosetty Tharpe, Maybellene od Chucka Berryho a Don’t Let Go od Roye Hamiltona. Všechny tři natočili umělci černé pleti ve 40. a 50. letech minulého století, v době, kdy se country hudby chopilo rádio a do té doby relativně smíšený žánr pomohlo na desítky let kodifikovat coby bělošský a spíše konzervativní, vysvětluje agentura AP.
Toto vnímání v USA přetrvává. Podle nedávné studie americká country rádia v letech 2002 až 2023 hrála z 96,5 procenta hudbu lidí bílé pleti.
Další agentura AFP však připomíná, že segregace také v hudebním průmyslu sahá hlouběji a že termín "race records" v USA už od 20. let minulého století škatulkoval hudbu nikoliv podle žánru, nýbrž rasy. Přestože dnes je tento pojem dávno nepřijatelný, předsudky přetrvávají, myslí si houslistka a hráčka na banjo Rhiannon Giddens, která na desce Beyoncé účinkuje a sama má podobnou zkušenost.
"Kdykoliv v Americe někdo černé pleti natočí country, okamžitě začne čelit odsudkům, že to není opravdové country a co se do toho plete," napsala Rhiannon Giddens v článku pro britský deník Guardian poté, co podobný rozruch vyvolal singl od Beyoncé a například jedna stanice ve státě Oklahoma ho odmítla zahrát i na výslovné přání posluchače.
"Pojďme si přestat lhát. Vyhrocené reakce na singl Beyoncé přicházejí od lidí, kteří si chtějí uchovat nostalgickou vzpomínku na čistě bílou tradici, která ale ve skutečnosti nikdy bílá nebyla," prohlašuje Rhiannon Giddens, která je rovněž etnomuzikoložkou a na akademické úrovni se zabývá rolí černých muzikantů v americké hudební tradici.
Do podobných souvislostí se nové album Beyoncé rozbíhá s každou písní. Obsahuje například coververzi Blackbird od britských The Beatles, zde přejmenovanou na Blackbiird. Beyoncé tu se sborovými vokály pomáhají vycházející černošské hvězdy, mladé zpěvačky Tanner Adell, Brittney Spencer, Reyna Roberts a Tiera Kennedy.
I tato volba má kontext. Píseň složil Paul McCartney, přičemž v průběhu let o jejím vzniku vyprávěl více verzí. Podle jedné Blackbird reaguje na rasové napětí z amerického Jihu, konkrétně na incident Little Rock Nine označující devět černošských studentů, kteří byli roku 1957 v rámci plánu desegregace škol přijati na střední školu v americkém státě Arkansas. Zastánci segregace se však rozhodli integraci zmařit, a tak spustili blokádu školy, což vedlo až k povolání Národní gardy a kauzu musel řešit tehdejší americký prezident.
Podle deníku New York Times na podobné milníky Beyoncé odkazuje vědomě, neboť ví, že každé její slovo a rozhodnutí se bude přetřásat na sociálních sítích, a tak se tímto způsobem snaží připomenout méně známá fakta či kapitoly z dějin USA. "Z každého slova, z každého obrázku se v jejím případě může stát meme a internetový odkaz," píše deník, podle nějž někdejší zpěvačku dívčí R&B skupiny Destiny's Child provází tato pověst nejpozději od alba nazvaného jednoduše Beyoncé z roku 2013.
"V poslední dekádě sice na turné vždy plní stadiony, jejím cílem už ale není jen natočit další hit. Každé album Beyoncé je víc než hudba, je to zároveň příspěvek do debaty o moci, stylu, historii, rodině, ambici, sexualitě či porušování pravidel," vyjmenovávají New York Times, podle nichž se alba Beyoncé mají nejen poslouchat, ale také rozebírat v souvislostech.
Na tom novém list nespatřuje nic kontroverzního. "Popová hudba vždy překračovala žánry, vždy si přisvojovala prvky z nejrůznějších subkultur a brala cokoliv, díky čemu byly písně atraktivnější," připomíná kritik.
Podle něj deska nezní jako typické ani moderní country, čehož mohla Beyoncé snadno dosáhnout, kdyby si bývala byla najala producenta z Nashvillu. V jejím podání naopak písně překračují škatulky směrem k popu, R&B, hip hopu a třeba v případě kompozice Ya Ya až garážového rocku.
Některé se povedly více, například akustická ukolébavka Protector nebo duet Just for Fun s louisianským písničkářem Williem Jonesem, jiné méně. Kupříkladu místo coververze Blackbird mohla Beyoncé raději napsat vlastní skladbu, uzavírá kritik New York Times, jemuž nová deska přijde o něco slabší než předešlé nahrávky Lemonade a Renaissance z let 2016 a 2022.
Zpěvačka na novince pracovala pět let. Že ji vydá, nepřímo naznačila začátkem února, když přišla na předávání cen Grammy oblečená v osobité variaci na kovbojku. Týden nato album nepřímo zmínila v reklamě, kterou zhruba 123 milionů Američanů vidělo o přestávce Super Bowlu, tedy finále ligy amerického fotbalu. Bezprostředně poté umělkyně zveřejnila první singly 16 Carriages a Texas Hold 'Em.
Novinka volně navazuje na oceňovanou desku Renaissance z roku 2022, která pro změnu osvětlovala kontext vzniku taneční hudby.