reklama
 
 

Recenze: Album Lemonade zdobí umělá dokonalost. Podobně jako samotnou zpěvačku Beyoncé

26. 4. 2016
Beyoncé Beyoncé | Foto: Reuters
Americká zpěvačka Beyoncé je velmi krásná žena. Ale její krása nepůsobí zcela přirozeným dojmem. Cítíme v ní něco umělého. Podobně je tomu s šestým zpěvaččiným sólovým albem nazvaným Lemonade. Vyšlo překvapivě a bombasticky v sobotu večer během televizní premiéry hodinového portrétu Beyoncé, který spojoval nové videoklipy a hraný dokument.

Album Lemonade americké zpěvačky Beyoncé je jedním z nejkomerčnějších titulů letošního roku. Jeho prodej odstartoval na hudebním serveru Tidal, který vlastní skupina světových superhvězd, mimo jiné Rihanna nebo rapeři Jay‑Z a Kanye West.

Reakce novinářů na Beyoncin televizní recitál si víc než hudby všímaly ústřední tematické linky, která procházela většinou zpěvaččiných proslovů a písní. Zdálo se jim, že hlavním námětem je odhalená nevěra (samozřejmě partnerova) a následné smíření. Nepochybně to bylo dáno vizuálním zpracováním, protože z alba úzce definované téma manželských rozbrojů tak okatě netrčí. Texty spíš svádí k obecnějším obrazům tíhy ženského údělu.

Beyoncé je typická zpěvačka rhythm and blues, která se snaží oslovit bílé publikum. Tomu odpovídá i formule, kterou rozvíjí už od svého prvního sólového alba. Deska musí být dráždivě „exoticky černá“, ale jen tolik, aby ji snesla každá americká žena v domácnosti. Komerčnímu úspěchu pomáhají atraktivní hosté a zkušení, nebo naopak noví a originální producenti, kteří přinášejí neokoukané hudební nápady.

Na novince od své formule neustoupila Beyoncé ani o píď. Album Lemonade je zajímavé širokým spektrem hudebních stylů, které Beyoncé suverénně zvládá. Co píseň, to jiný producent a tvůrce hudebního základu. Osou desky jsou různorodé balady. Úvodní Pray You Catch Me by se klidně hodila pro popjazzovou zpěvačku střední generace, Sorry je po vokální stránce klasické soudobé R&B s nesmírně obtížnými vokálními kudrlinkami uprostřed, snivé Love Drought může znít v kterémkoliv středoproudém popovém rádiu, zatímco dramatická melodie Sandcastles, zpívaná Beyoncé jen při klavíru, a Freedom obsahují prvky vznešeného hymnického gospelu.

Balady jsou přijatelné konzumní zboží, ale to, co dělá desku zajímavou, jsou skladby vybočující z šedého proudu. Dvě takové Lemonade má. Daddy Lessons působí mezi umělohmotnými samply nabitými a počítačem vytvářenými písněmi jako hudba z cizího světa. Z hlediska doprovodu představuje svižný akustický folk s prvky blues, doplňovaný vpády jazzové, jakoby neworleanské kutálky.

Neméně zajímavá je píseň Don’t Hurt Yourself, jejímž základem jsou samply písně When The Levee Breaks v provedení Led Zeppelin. Ve spolupráci s hvězdou retrorocku Jackem Whitem vytvořil Beyoncin producentský tým těžký bluesrockový song připomínající Whiteův příležitostný soubor Dead Weather. Možná že Beyoncé je na tento typ hudby příliš uhlazená, ale i tak se Whiteovi znovu podařilo vytvořit svébytný styl, v němž se mísí postpunk, hard rock, metal a hip hop. Výsledek vzdáleně připomíná podobný pokus z roku 1998, kdy raper Puff Daddy natočil pro film Godzilla skladbu Come With Me, využívající prvků jiné zeppelinovské písně Kashmir.

Nová deska Beyoncé představuje vrchol možností, kam se nyní může po technické stránce populární hudba dostat, ale přesto je v ní něco divného. Je dokonalým příkladem hyperrealismu v populární hudbě: když klavír, tak se zvukem dokonalejším, než má nejdokonalejší piano na světě v koncertním sále s absolutně nejlepší akustikou. Když elektronické beaty, tak každý syntetický úder vycizelovaný k nadpozemské čistotě.

Taková hudba, podobně jako hyperrealistická malba, má kořeny v realitě. Ale zároveň je jí svou chemickou dokonalostí vzdálená.

Princova image i hudba byla pro mnoho lidí transformační zkušenost, říká moderátorka rádia Wave Marie Čtveráčková. | Video: Filip Horký |  06:19

autor: Josef Vlček | 26. 4. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama