Zahájení nejprestižnějšího českého festivalu je kulturní, ale zrovna tak i symbolickou a společenskou událostí. I když o mediální prostor a pozornost publika tentokrát bojoval s Eurovizí, koncertem kapely Rammstein nebo mistrovstvím světa v ledním hokeji, nedělní start Pražského jara v Obecním domě proběhl důstojně, za přítomnosti nejvyšších představitelů státu včetně prezidenta Petra Pavla a první dámy Evy Pavlové.

Berlínští filharmonikové přijeli připraveni: Mou vlast se svým šéfdirigentem Kirillem Petrenkem bezprostředně předtím zahráli třikrát ve své koncertní síni proslulé jedinečnou akustikou. I proto v Obecním domě nepotřebovali v neděli odpoledne příliš pulírovat partituru: vyzkoušeli si fanfáry k příchodu prezidentského páru, hymnu - hráli ji vestoje, pěkné gesto! - a pak několik úseků Smetanovy ne právě snadné hudby.

Zobrazit 10 fotografií

Jako celek Má vlast nebývá uváděna v zahraničí často, zrovna tento orchestr ale šestici symfonických básní nastudoval v novější historii roku 2014 pod taktovkou Krzysztofa Urbańského nebo před čtyřmi lety s Danielem Barenboimem.

Uznávaný Kirill Petrenko, dvaapadesátiletý šéf tělesa, má k hudbě středoevropského prostoru a konkrétně té české silný vztah. Křtěný je sice Irtyšem, nikoli Vltavou, protože se narodil v sibiřském Omsku, od 18 let ale žil v Rakousku a pohybuje se hlavně v německojazyčném kulturním okruhu. Na repertoáru má jako jeden z mála cizinců díla Josefa Suka či brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda.

Petrenko představuje nový, méně častý dirigentský typ - plachého, soukromí si střežícího anti-maestra. Přirovnávají jej k Woodymu Allenovi; možná je to složitá duše, ale sebemenší nejistota by mu na stupínku před hráči neprošla. Jeho gesta jsou jak z učebnice dirigování a přesně ví, čeho jimi chce dosáhnout. Zároveň umí orchestru popustit uzdu, jen ho s úsměvem pozorovat a nechat hrát.

Související

Českou hudbu zná od Suka po Srnku. Kirill Petrenko se chopí Smetanovy Mé vlasti

Od prvních tónů slavnostního večera bylo zřejmé, že pódium zaplnili samí výteční hudebníci. Zvuk měli až opojně měkký a lahodný, hravě se přenesli přes sóla či úseky, v nichž si již hluchý skladatel nekladl žádné limity, a proto jsou tak obtížné.

Orchestr kdysi vycepovaný Herbertem von Karajanem a po něm mnoha špičkovými dirigenty si s romantikou smetanovského typu umí velmi dobře poradit. Nepotřebuje k tomu patos a zátěž našich národních mýtů. Hudba a její kvality postačují, přičemž partituru lze provést zcela nepopisně. V neděli snad nejvíc překvapila svižná tempa až na hranici hratelnosti. V polkách to bylo osvěžující, v závěru cyklu nezvyklé - pochod blanických rytířů zněl spíš rozšafně než mysticky a osudově.

Bylo symbolické, že Smetanovu hudbu hrál v roce jeho výročí orchestr německý. V době, kdy skladatel svůj vrcholný opus komponoval, bylo potýkání německého živlu s českým na denním pořádku. Ale i když se umělec pokřtěný Friedrich Mou vlastí obracel k publiku českému, zdejší luhy a háje byly také jejich vlastí - domovem českých Němců.

Interpretace berlínských hráčů se nutně liší od tradičního pojetí českých těles, ale musíme si zvykat: chceme-li Smetanu a českou hudbu dostat za hranice, je třeba snést podání odlišné od představ tvořených Karlem Ančerlem, Václavem Talichem, Rafaelem Kubelíkem a dalšími. Ostatně tradice není nedotknutelná a vyvíjí se, jak ukazuje velmi zajímavá čerstvá nahrávka České filharmonie pod taktovkou Semjona Byčkova.

Dva zahajovací koncerty Pražského jara, z nichž ten druhý zazní toto pondělí, nejsou poslední zastávkou Berlínských filharmoniků: Smetanův cyklus provedou například v srpnu na festivalu ve švýcarském Lucernu. Je to obrovská reklama jak pro českou hudbu, tak pro Bedřicha Smetanu, jehož věhlas by se měl rovnat Antonínu Dvořákovi.