Benátky (od naší spolupracovnice) - Na akci, která se koná každé dva roky a již naposledy předloni navštívilo 800 tisíc lidí, se začátkem 20. století oslavovalo především přímočaré patriotství a utvrzovaly hodnoty států, jež měly privilegium vybudovat si tu vlastní pavilony. Ty jim vedle hlavní skupinové výstavy, vždy připravené významným mezinárodním kurátorem či kurátorkou, umožňují představit svou expozici.
V posledních dekádách se pozornost obrací k tvůrcům přesahujícím stereotypní kategorie "národních" témat. V brazilském pavilonu tak letos vystavuje kmen Tupinambá, v tom nizozemském umělec Renzo Martens dává prostor konžskému kolektivu Cercle d’Art des Travailleurs de Plantation Congolaise a Polsko si pozvalo ukrajinskou skupinu Open Group. Místo aby předváděli národní pýchu, současní autoři často zdůrazňují upadající postavení národních států na mezinárodní scéně a nastavují zrcadlo čím dál neuchopitelnějším národním identitám.
V podobném duchu česko-slovenským pavilonem neznějí hymny v originále, ale frekvence nahrávek je snížena do chmurných mručivých tónů. Jedna z nejvýraznějších českých umělkyň Eva Koťátková připravila s kurátorkou Hanou Janečkovou projekt nazvaný Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí, do něhož přizvaly také zahraniční účastníky, třeba skladatele Davida Soin Tappesera a básnířku Himali Singh Soin, stejně jako děti a seniory. Společně zpracovávají mnohovrstevnatý příběh žirafy, která byla v 50. letech minulého století odchycena v Africe a po převozu do Československa pojmenována Lenka.
"První československá žirafa", jak ukořistěné zvíře s pompou představovali komunisté, sestává v Benátkách především ze zvětšeného krku. Vyrobený je z textilních materiálů typických pro Koťátkovou. "Přemýšlely jsme, jak to tělo vnést do výstavy, a jedna možnost byla skrze zvětšení, že vytvoříme něco mezi architekturou a objektem, kterým se dá procházet, na který se dá sahat a dá se v něm pobývat," popisuje Koťátková.
Je tohle správné?
Když návštěvník pavilonu "putuje" krkem, může se dotknout měkkých žil, blan či svalů a zaposlouchat se do vyprávění ze života Lenky, jak si ho představují děti a další účastníci workshopů. Koťátková je vedla od léta 2023, kdy ji vybrala mezinárodní porota pro letošní českou prezentaci na bienále.
"Tenhle projekt pracuje s vyprávěním jako propojujícím, tak i kritickým nástrojem. Zajímá nás, jak narušovat linearitu a monopol nějakého centrálního oficiálního vyprávění," říká umělkyně. "Přišlo nám důležité do něj vnášet hlasy, které nejsou tak slyšet nebo jim není nasloucháno, což jsou často dětské hlasy a potom seniorské skupiny. A navzájem je propojovat."
Hlasy v instalaci si představují, jak by zvíře "oživily elixírem z žirafí srsti" nebo jak už po smrti vycpaná Lenka zázračně "uprchla z muzea". Jiné polemizují, jestli je správné jezdit do Afriky dívat se na divoká zvířata, proč existují taxidermie a jak to, že někteří z nás tak baží po tom mít užitek z bezbranných těl.
Lenčin život obestírá mnoho tajemství a záhad: od odchycení v Keni roku 1954 přes transport do pražské zoo, kde dvě léta nato uhynula zimou, až po její posmrtnou existenci. Tělo žirafy získalo Národní muzeum v Praze, které jej pak desítky let vystavovalo. Nakonec skončila Lenka uložená v archivu v Dolních Počernicích.
"Ta vycpaná žirafa musela být rozřezána, když ji stěhovali z Národního muzea," vysvětluje kurátorka Hana Janečková. "Nyní je svým způsobem v nesmrtelném nastavení, protože coby objekt vědy ji chrání mezinárodní zákony, takže ji nikdo nemůže vyhodit, spálit. Je to velmi zajímavý objekt, nesmrtelný objekt, ale nedá se už vystavovat, protože je moc zničený. Takže nás zajímá i tohle napětí, ten stav mezi," ilustruje.
Lenčina četná zranění Eva Koťátková zpracovala na základě 3D skenu taxidermie a pro jejich ztvárnění zvolila materiál, se kterým běžně nepracuje. Fragmenty těla s puklinami a řezy odlila ze světle růžové polymerové pryskyřice epoxy, jinak užívané třeba při výrobě nábytku.
Scénu dotváří textilní kostýmy a netradiční učebna uprostřed pavilonu - prostor pro sebevzdělávání, diskuse a také dějiště doprovodných performancí. Sem se propsala dlouhodobá spolupráce Koťátkové s Terezou Čajkovou, členkou kolektivu Gesturing Towards Decolonial Futures, který nabízí nový pohled na pedagogiku.
"Jde o uměleckovýzkumný kolektiv, který se svými aktivitami snaží identifikovat a narušovat koloniální modely bytí a vztahování se ke světu a promýšlet možné dekoloniální budoucnosti," popisuje Koťátková. "Taková dekoloniální vize světa vede k možnostem hlubšího napojení se na sebe, druhé, svět okolo a skrze uvědomění si spojení také k větší zodpovědnosti. To úzce souvisí s nastavením současného vzdělávání, v jehož převládající většině se z nás stávají taková odpojená uvadající těla za lavicemi, hlava je plněna informacemi, ale tělo chřadne a zmenšuje se, protože není bráno do hry."
Žirafu uvidí i Pražané
V prostředí Benátského bienále, které toho nabízí tolik a zhlédnutí kompletního programu zabere několik dní, je důležité nabídnout publiku zážitek, jenž necílí jen na hlavu a dostane se lidem pod kůži. A dílo Evy Koťátkové skutečně nabízí různé způsoby, jak si téma osvojit.
Žirafa Lenka ovšem nereprezentuje efektní kuriozitu z československé historie. Nabízí vlídný prostor, kde lze z neobvyklého pohledu přemýšlet o tom, co utváří národní identitu. Naskýtá se tu možnost uvažovat, jak státy jako Československo fungovaly v koloniální a postkoloniální éře, ačkoliv přímo žádné kolonie neměly. "Jak jsme vytěžovali přírodní zdroje v zemích jako Keňa, je aspekt české historie, ke kterému bychom se měli vracet. Myslím, že o sobě zjistíme spoustu zajímavých věcí, když se na to víc zaměříme. Myslím, že už si to můžeme dovolit," věří kurátorka Janečková.
Instalace je promyšlená do nejmenších detailů: krk byl v pavilonu situován tak, aby připomínal polohu, kterou žirafy zaujímají, když jsou vyčerpané. Poezii, jež tu zní, inspirovaly algoritmicky zpracované historické údaje. Samozřejmě zůstává otázkou, kolik takových drobností publikum dokáže dekódovat a ocenit.
Těm, kteří se o to pokusí, může posloužit bohatě ilustrovaný katalog, kde je téma navíc zpracované za pomoci bohatých rešerší ve filmových archivech, ilustrujících dovoz zvířat, a prezentace zoo v totalitním Československu. "Až budeme mít trochu času, chtěly bychom mluvit s keňskými historiky umění nebo antropology, abychom ty linky vytvořily z obou stran. Určitě by to ten projekt obohatilo," doufá Janečková.
"S Hanou ten projekt od začátku cíleně koncipujeme jako kolaborativní, snažíme se, aby to byla spolupráce, která začíná tím příběhem a pak se rozvíjí dál. A bereme ten projekt minimálně jako dvouletý, možná i delší, uvidíme, jak nám vydrží energie a jak se budou rozvíjet různé spolupráce," říká Koťátková, která chce k tématu přizvat další účastníky. S žirafou už se vydala do britského Nottinghamu, na příští rok připravuje rozšířenou verzi výstavy pro ozvěny bienále v pražském Veletržním paláci.
Právě s ním a Národní galerií, která české zastoupení v národním pavilonu zaštiťuje, je téma smysluplně provázané. Příběh žirafy Lenky výtvarnici zaujal na nástěnce ve Veletržním paláci, kde publikum reagovalo na její předešlou výstavu nazvanou Moje tělo není ostrov. Koťátková námět rozvinula a uspěla s ním u mezinárodní poroty.
"Ten příběh první československé žirafy je pro národní reprezentaci - jakkoliv ji současně vnímáme kriticky a můžeme ji různě zpochybňovat - vlastně jako dělaný. Žirafa byla cizinkou, stejně jako dovezeným národním maskotem. Těžko si člověk představí nějakou uměleckou instituci, kde by to takhle zafungovalo jako v národním pavilonu. I tady s tím vstupem s nápisem Cecoslovacchia, přestože lehce zaprášeným," míní Koťátková s poukazem na původní výzdobu pavilonu z roku 1926.
Hořké srovnání
V této budově se naposledy vystavovalo roku 2019. Přehlídku děl sochaře Stanislava Kolíbala tehdy přerušila silná bouře a vzrostlý strom prorazil světlík. Od té doby byla budova zamčená, proběhla tu pouze tajná performance Vojtěcha Fröhlicha, který se snažil upozornit na promarněnou příležitost prostor využívat.
Pro letošní ročník české ministerstvo kultury nechalo pavilon provizorně zastřešit, aby mohl opět sloužit. Rekonstrukce v parku Giardini smějí probíhat pouze mimo výstavní sezonu, tedy zpravidla od prosince do dubna.
Česká prezentace je díky Evě Koťátkové poctivá a důsledná, představuje skutečný odraz ode dna. Ředitelka Národní galerie Alicja Knast při zahájení ocenila spolupráci s umělkyní a kurátorkou, které by měly "rigidní instituci" inspirovat také v organizaci nadcházejících ročníků. "Hana a Eva nás změnily," řekla šéfka galerie v Benátkách.
Vyrovnat se prezentacím v okolních národních pavilonech ale ještě bude stát hodně úsilí. Nemalou roli hrají peníze. Česko letos na projekt vynaložilo 11 milionů korun, což je ve srovnání s uplynulými ročníky solidní investice, na které se podílely Evropské unie i ministerstvo kultury prostřednictvím programu Národního plánu obnovy. Logistické nároky na pořádání výstavy v Benátkách ovšem znamenají, že tvůrci si sáhnou jen na zlomek částky a potýkají se s mnoha omezeními.
Bohatý rozpočet není podmínkou pro získání Zlatého lva, které národním pavilonům uděluje mezinárodní porota. Letos například čestné uznání obdrželo Kosovo s důmyslnou, ale skromnou instalací, upozorňující na nerovné postavení Kosovanek v poválečné společnosti.
Srovnání s těmi nejvelkolepějšími výstavami je ale pořád hořké. USA letos svůj program pořádaly s rozpočtem v přepočtu 133 milionů korun, přičemž federální vláda na něj přispěla pouze 8,5 miliony korun. Zbytek museli pořadatelé najít u sponzorů a mecenášů, jak je v Americe běžné.
Sousední pavilony mají oproti Česku ze všeho nejvíc navrch tím, že své expozice každý rok postupně zdokonalují. Zkušenosti s pořádáním národní prezentace na bienále mohou znamenat ušetřené peníze v těsném rozpočtu a dlouho pěstované vztahy na mezinárodní scéně zase pomáhají upozornit na program a tvůrce vybrané pro daný rok.
Každodenní cvik
Zvolit Evu Koťátkovou jako tu, která tento proces nastartuje pro Čechy, bylo moudré - v hlavní výstavě bienále figurovala už roku 2013 a má významné kontakty v zahraničí. S kurátorkou Hanou Janečkovou tvoří sehraný pár, s grácií přitahující pozornost zahraničních institucí i médií. Lze jen snít, jak by jejich prezentace vypadala s větrem v zádech, jaký foukal umělcům a umělkyním v pavilonech Francie, Německa nebo Itálie. Je to sen, kde nápis Cecoslovacchia pěkně září a krk žirafy je tak velký, že se jen stěží vejde do impozantních dveří našeho pavilonu.
"Představivost je sval, který musíme trénovat každý den," řekla Eva Koťátková při zahájení bienále. Jistě chtěla návštěvníky inspirovat k vnímání světa kolem nás, ale myšlenku lze přenést i na to, jak docílit, aby česká výtvarná scéna stanula ve středu světového zájmu. Je to dřina a chce to každodenní cvik. Když vytrváme, bude to stát za to.
