Benátky - Pětapadesáté bienále současného umění v Benátkách se pro veřejnost otevře 1. června. Letos se na něm představí téměř dvě stovky umělců z celého světa. Svou vlastní prezentaci letos poprvé má i Vatikán.
Bienále se skládá hlavně ze dvou rozsáhlých sekcí - v areálu zahrad na kraji města jsou tři desítky národních pavilonů, v prostorách bývalého přístaviště Arsenale je expozice, kterou má pokaždé na starosti jiný kurátor. Takové rozvržení přehlídka zastává už od roku 1998 a letos byl kurátorem zvolen devětatřicetiletý Massimiliano Gioni.
V posledních letech se kurátorské expozice snažily reflektovat vztah mezi uměleckými díly a způsobem, jak je lidé vnímají. Giono se letos pokusí Bienále posunout o krok dál a předkládá před diváky otázku: "Jak vlastně vypadá vnitřní svět umělce?" Uspořádal vedle sebe současná díla s historickými i s předměty, které původně neměly plnit estetickou funkci, přesto stimulují lidské myšlenky a přesahují do abstraktních světů. Kurátor se snaží poukázat na to, že zatímco v minulosti mělo umění zdroj v ambicích jednotlivce a v moderní společnosti v obsesích, dnes věc nazíráme jinak.
Jsme zaplaveni nepřeberným množstvím obrazů a vizí, všechny se v naší mysli střetávají a nejsme schopni jim při každodenní činnosti uniknout. Pokud se někdo od nich dokáže odpoutat, je to právě umělec, alespoň podle Gioniho. Ten prochází světem bez úhony, tak jako Mojžíš procházel rozevřeným Rudým mořem, uvádí propagační materiály benátského bienále.
Česko a Slovensko pohromadě
Česko má letos společný pavilon se Slovenskem. Československo mělo svůj výstavní pavilon od roku 1924, po jeho rozdělení se v organizaci výstavy střídají obě nástupnické země. Letos program zajišťuje slovenská strana, ale v konkurenci dvou desítek návrhů vybrala porota projekt českého kurátora Marka Pokorného a umělců Petry Feriancové a Zbyňka Baladrána s názvem Stále to isté miesto.
"Je to jednoduché řešení, které může fungovat. Sázka na jistotu, jak pokud jde o metodu práce, tak i o osoby umělců. Nic extra zajímavého, ale aspoň to nebude ostuda. Místně specifický charakter projektu trochu odrazuje, ale pořád lepší než se snažit o vývoz domácích témat. Raději vystupovat jako etnografové než jako zkoumaní exoti," uvedl v rozhovoru pro server Artalk.cz Václav Magid, jeden ze členů komise, která vybrala vítězný projekt.
V pavilonu Vatikánu vystavuje fotograf Josef Koudelka. Samostatně v Benátkách vystavuje také Eva Koťátková a lze tam vidět i obrazy Anny Zemánkové (1908 - 1986), známé české představitelky stylu art brut. V tchajwanském pavilonu představí svá díla Kateřina Šedá.
Čtěte také
Český pavilon na bienále se zabývá fenoménem Benátek
Eva Koťátková se ve své rozměrné instalaci zabývá svými oblíbenými tématy - na jedné straně momenty izolace, neschopnosti komunikace, přizpůsobivosti a integrace do okolního prostředí, a normativními strukturami a množstvím rozličných rolí a identit, které si musí jedinec osvojit pro zdárné aktivní začlenění se na straně druhé.
Koudelka fotil pro Vatikán
První expozice Vatikánu se neskládá z náboženských předmětů, křížů či Madon, jak by mnozí čekali. Svatý stolec se naopak rozhodl podpořit současné umělce, kteří přispěli svými díly na výstavu s názvem Stvoření, Zničení a Znovustvoření. Jedním z umělců, kteří budou v pavilonu vystavovat, je i známý český fotograf Josef Koudelka.
S nápadem účastnit se benátského bienále přišel kardinál Gianfranco Ravasi, který je ministrem kultury Vatikánu a který byl považován za jednoho z vážných kandidátů na nového papeže.
Ravasi už si dlouhá léta stěžoval, že svatý stolec má sice svá muzea plná cenných historických sbírek, ale se současnou tvorbou žádné kontakty neudržuje. Přitom právě moderní tvorba se dost často katolickou církví inspiruje, takže vznikají nejrůznější "rouhačská díla". Velké pobouření vyvolalo například dílo Andrese Serranna nazvané Kristus v moči - fotografie krucifixu ponořeného do autorovy vlastní moči.
Podobná díla se objevovala právě i na bienále v Benátkách. Již při jeho prvním ročníku v roce 1895 vzbudila rozruch malba Giacoma Grossa, na které byla ztvárněna rakev a okolo ní nahé ženy. Tehdejší představitelé církve požadovali, aby bylo dílo odstraněno, aby nepobuřovalo návštěvníky. Starosta Benátek to ale odmítl a obraz tehdy získal na bienále nakonec i hlavní cenu. V roce 2001 zase pobouřil svým dílem Maurizio Cattelan. Jeho socha s názvem Devátá hodina zobrazovala papeže Jana Pavla II. zasaženého meteoritem.
Pro svou první účast na nejstarší přehlídce současného umění oslovil Vatikán tři umělce a umělecké skupiny a dal jim relativně jednoduché zadání: prvních 11 kapitol knihy Genesis. Ty vyprávějí o stvoření světa, prvních lidech Adamovi a Evě a jejich vyhnání ze zahrady Eden, o první vraždě (Abel a Kain), o Noemovi a potopě světa, o stavbě babylonské věže a o zmatení jazyků. Autory děl si nevybíral podle jejich vyznání, jen podle jejich dosavadní práce.
Pro část Stvoření byla vybrána skupina Studio Azzurro z Milána. Český fotograf Josef Koudelka dostal za úkol druhou část - Zničení. Pro bienále poskytl 18 fotografií a tři triptychy zobrazující zkázu: válku, ničení životního prostředí a konflikt mezi přírodou a rozvíjejícím se průmyslem. Poslední část, Znovustvoření, měl pak na starosti australský malíř Lawrence Carroll.
Účast na přehlídce současného umění vyjde svatý stolec na 750 tisíc eur (19,4 milionu korun). Jak ale již předem zdůraznil kardinál Ravasi, vše zaplatí sponzoři.
Fenomén Wej-wej je i v Benátkách
K hlavním hvězdám bienále bude patřit čínský umělec Aj Wej-wej, který připravil vlastní výstavu a bude zastoupen také v německém pavilonu. Jedna z jeho expozic přímo navazuje na nedávno zveřejněné video k rockovému songu Dumbass, v němž se autor vrací ke svému pobytu ve vězení v roce 2011.
Pozornost bude jistě přitahovat 3,5 metru vysoký model futuristického mrakodrapu z 50. let zvaného The Encyclopedic Palace of the World. Jeho autor, architekt-samouk Marino Auriti, věřil, že podle něj postaví muzeum největších úspěchů lidstva. Model je v měřítku 1:200, pokud by budova podle něj vznikla, měla by 136 pater a s výškou kolem 600 metrů měla být v době, kdy o ní architekt uvažoval, nejvyšší budovou světa. Podle Gioniho tento záměr může charakterizovat i rozměry benátského bienále a ambice a představivost umělců.
Kurátor přehlídku koncipuje jako kabinet kuriozit, mezi současným uměním tak bude možné najít i díla starší, avšak v novém kontextu. Mezi nimi bude i druhý klíčový předmět bienále, legendární a dlouho veřejnosti skrytá Červená kniha Carla Gustava Junga.
Fotografka Cindy Shermanová vytvořila bizarní fotografický domeček pro panenky, Britové dali prostor někdejšímu vítězi Turnerovy ceny Jeremymu Dellerovi, který se ve svém díle chce věnovat stávce horníků z roku 1984. Španělé svůj pavilon zasvětili loni zesnulému malíři Antonio Tapiesovi.
Izrael bude zastupovat Gilad Ratmans videem, v němž ze své rodné Haify po poušti i vodě putuje do Benátek. Odkazuje tím například k brooklynskému umělci Swoonovi, který na bienále v roce 2009 přijel na lodi postavené z odpadků, nebo k českému výtvarníkovi Františku Skálovi, který pěší pouť na bienále podnikl před 20 lety a na místě pak vystavil cestou posbírané artefakty.
Olejové skvrny velké jako Texas
Vlastní neoficiální pavilon má italská umělkyně Cristina Finucci, která vytvořila projekt Garbage Patch. Skládá se z pěti Obrovských skvrn odpadu, které plavou v oblastech s největším výskytem skutečného odpadu z námořní dopravy v severní části Tichého oceánu. "Přesnou velikost a obsah je těžké definovat," sdělil americký Národní úřad pro oceány a atmosféru.
Finucci říká, že jedna z těchto oblastí je stejně velká jako Texas a její objekt dosahuje až do hloubky třiceti metrů, i když je pouhým okem téměř neviditelný.
V Benátkách je Garbage Patch vidět díky dvěma pětimetrovým krychlím, které na sobě mají reflexní vrstvu, a tak budou skoro stejně neviditelné jako "skvrny" v oceánech. Z jedné z kostek vychází síť z pestrobarevných plastových pytlů, která míří přes nedaleké zdi ve směru na Canal Grande. Uvnitř druhé krychle je panoramatické video, takže divák má pocit, že se octl uvnitř jedné ze "skvrn".
Finucci doufá, že její ilustrace znečištění pod hladinou oceánu přispěje k likvidaci tohoto odpadu. "Nechtěla jsem vytvořit apokalyptické poselství. Chci udat směr pozitivnímu chování," říká umělkyně.
Sázka na jistotu?
Expozice v Arsenalu letos nabízí především klasická média, videí a filmů je oproti dřívějším letům málo, pokud se obrázky pohybují, často jejich autoři používají namísto přehrávače klasické promítačky, jako třeba dva portugalští autoři Joao Maria Gusmao a Pedro Paiva se svojí filmovou instalací nebo britská umělkyně Tacita Dean.
Její video je inspirované graffiti, které nalezla při návštěvě opatství ve Španělsku, a kresbami z notesu mladého mnicha, kterého potkávala na mších jako dítě a celá léta je opatrovala.
Mnozí z prvních návštěvníků bienále se shodují na tom, že kurátor Massimiliano Gioni vsadil na jistotu a chtěl uspořádat výstavu, která se bude líbit co možná nejširšímu publiku.
Zároveň od některých odborníků zaznívá kritika, že bienále nepřináší mnoho skutečně aktuálního umění. Někteří zase tvrdí, že přílišné zastoupení malířů spirituálních vizí, samouků, kteří k umění sáhli jako nutnému prostředku autoterapie či potřeby sdělovat ostatním lidem své stěží přenositelné a uvěřitelné zážitky, tento křehký a vzácný typ umění příliš vytěžuje a trochu zevšedňuje.
Gioni pracoval spíš jako antropolog než jako kurátor, sestavil výstavu z prací profesionálních umělců, neškolených tvůrců i některých zástupců přírodních národů. Častým námětem jejich děl jsou sny, imaginace, touha, paměť nebo vztah člověka a přírody; technika a technologie vidět moc není ani v uměleckých dílech, ani v jejich prezentaci.
