Natáčet road movie o cestě ze Cvikova do Barcelony v době koronaviru musela být docela výzva. Do jaké míry vám proticovidová opatření narušila plány?
Dost významně. Původně měla jít Grand Prix do kin už loni, jenomže přišel covid, a tak se nám celá výroba o rok a půl protáhla. Na jaře 2021 jsme sice zvládli natočit celou cestu přes Německo a Francii až do Barcelony, ale Velká cena Španělska se tehdy bohužel jela bez diváků. S producentem Ondřejem Zimou jsme si řekli, že atmosféra, která v davu fanoušků panuje, se nedá jen tak napodobit. Kdykoli se o to filmaři pokusí, bývá to na výsledku poznat. Proto jsme se rozhodli počkat a záběry ze závodů formule 1 dotočit až letos na jaře. Zároveň se nám kvůli neustálému testování a dodržování restrikcí, které byly v každé zemi jiné, navýšil rozpočet.
Nebyli herci a členové štábu trochu zklamaní, že jste se po všech těch složitých vstupních kontrolách drželi skoro pořád na dálnici a jakákoli turisticky atraktivní místa míjeli?
Byli. Hrdinové Grand Prix ale nejedou na turistický výlet. Vzhledem k estetice filmu mi přišlo mnohem zajímavější zachytit Evropu z pohledu řidiče na dálnici než vyhledávat panoramata s Eiffelovkou nebo se zastavovat u vinic na jihu Francie. Proto jsem vybíral hlavně levné motely, benzinové pumpy nebo platební brány, tedy místa, která mi k filmu seděla mnohem víc. Chtěl jsem ukázat, že pokud nesjedete z dálnice, připadá vám Evropa strašně monolitická. I když zrovna projíždíte Francií, máte pocit, jako byste byli ve Strakonicích. Teprve až překročíte Pyreneje a ocitnete se ve Španělsku, krajina kolem vás začne být výrazně jiná. Mezi Českem, Německem a severem Francie ale není zas takový rozdíl. Ten film je vlastně takový bedekr vzhůru nohama.
Dodávka, ve které Kryštof Hádek, Robin Ferro a Štěpán Kozub na Velkou cenu Španělska jedou, nevypadá, že by tak dlouhou cestu mohla vydržet. Skutečně v ní zvládli celou trasu odřídit?
Volkswagen T4 je naopak vyhlášený svou nezničitelností, takže nepochybuju, že by cestu ze Cvikova do Barcelony ustál. Vzali jsme si hned dva a při delších štrekách, kdy se nenatáčelo, jsme je nechávali na valníku. Jeden byl hezčí zvenku, ten byl na exteriéry, a druhý byl hezký zase uvnitř, tak jsme ho využívali na interiéry. Scény se točily na zhruba pětikilometrových úsecích, kde si kluci v dodávce zajezdili dost. V autě s nimi většinou jeli ještě kameraman, zvukař a ostřič. Já jsem jel v dalším autě, hned za nimi a přes vysílačky jsem je režíroval. Většinou jsme točili za plného provozu, aniž by byly dálnice uzavřené. Občas jsme ani neřešili povolení, takže to bylo docela dobrodružné.
Pokud se nepletu, tak z českých filmařů natočil road movie snad jenom Jan Svěrák, který se v Jízdě navíc držel doma, kdežto vy jste se vydal za hranice.
Sám si pamatuju ještě film Výlet od Alice Nellis, ve kterém se ale jelo na Slovensko. K natočení road movie mě inspiroval rozhovor s kamarádem, který mi vyprávěl, jak cestoval do Portugalska na mistrovství světa ve fotbale. Po revoluci se tady totiž rozšířil nový fenomén - Češi začali cestovat za sportovními nebo kulturními zážitky. Protože jsem v českých filmech nic podobného do té doby neviděl, začal jsem si s tím tématem pohrávat. Jenom jsem postupně zjistil, že motiv kluků, kteří se vypraví na závody formule 1, sám o sobě neobstojí, a tak mě ho napadlo doplnit ještě kriminální linkou.
Scénář jste si ale psal nejdřív jen do šuplíku.
Původně to byl vánoční dárek. Nevěděl jsem, co bych svým kamarádům dal pod stromeček, tak jsem jim poslal scénář. Reakce byly milé, všichni mi říkali, že ten film musí vzniknout. Protože byla ale Grand Prix zhruba třikrát nákladnější než průměrný český film, trvalo to tentokrát déle než jindy. První verzi scénáře jsem napsal někdy před devíti lety.
Proč jste své postavy nakonec poslal na závody formule 1 a ne na mistrovství světa ve fotbale, ke kterému jste měl podobně jako váš kamarád blízko?
Původně jsem i zvažoval, že bych psal o fotbalových fanoušcích. Je pravda, že jsem fotbal někdy do svých pětatřiceti let na amatérské úrovni hrál, ale za fanouška se nepovažuju. Nejsem typ člověka, který by se každý týden koukal na Ligu mistrů, v televizi mě fotbal spíš nudí. Po Okresním přeboru jsem ho navíc měl plné zuby, takže jsem hledal nějaký jiný fenomén, kvůli kterému by kluci z malého městečka vyrazili autem přes celou Evropu. Motorismus se nabízel, protože je v Česku hodně populární, a zároveň přirozeně korespondoval se žánrem road movie.
Formuli 1 byste si v televizi pustil?
Ani v tomhle případě nejsem žádný fanatik, který by nevynechal jediný závod. Jako dítě jsem formuli 1 sledoval o něco víc, měl jsem i knížku o slavných pilotech a bavilo mě si číst jejich příběhy, což mi vydrželo doteď. Vyrůstal jsem v době, kdy jezdili Lauda, Prost a Senna, takže když byl v kinech film Rivalové, musel jsem si na něj zajít. Dokumentární sérii o formuli 1, která běží na Netflixu, si taky nenechám ujít, ale kdybyste se mě zeptal, kdo kde v poslední době vyhrál, tak nebudu vědět.
Mezi ústředním hereckým triem, které tvoří Kryštof Hádek, Štěpán Kozub a Robin Ferro, se nějaký zapálený fanoušek motorismu našel?
Kryštof je sice náruživý řidič, ale motoristické sporty nesleduje. Když se šel v Barceloně podívat na okruh formule 1, prohlásil, že to vypadá jako autodráha zdálky. Štěpán je snad nejhorší řidič, jakého jsem poznal. Když jsme ho při natáčení posadili za volant, nebylo to vůbec jednoduché. Robin sice ve chvíli, kdy jsem mu roli nabídl, přiznal, že jsou mu formule hodně vzdálené, ale pak se o ně kvůli své postavě začal zajímat. Ve filmu hraje automobilového nerda, pro kterého jsou v životě nejdůležitější motory a pneumatiky, takže si toho dost načetl a během natáčení přicházel s vlastními návrhy.
Ve videu z natáčení přitom přiznal, že se za volantem bojí. Musel se tedy překonat.
Neměl jinou možnost. Nejvíc vyděšený byl v momentě, kdy měl řídit na městském okruhu v Barceloně.
Kromě Velké ceny Španělska jste natáčeli taky na závodech autokrosu, do nichž se v Grand Prix zapojí postava, kterou hraje Kryštof Hádek.
Ano, domluvili jsme se s organizátory Amatérského mistrovství České republiky v autokrosu, že budeme natáčet během závodů v Nové Pace. Pak jsme si vyhlídli jednoho autokrosaře, který se soutěže účastnil, a dohodli jsme se s ním, že bude závodit pod jménem naší postavy. Buginu tedy ve skutečnosti neřídil Kryštof Hádek, ale pan Pavlíček. Na stejném místě se navíc v tu dobu konalo i mezinárodní mistrovství pořádané Nizozemci a Belgičany, takže do Nové Paky dorazila i spousta cizinců a vypadalo to tam dost živelně. Natáčet přímo na závodech pro nás bylo výhodné, protože nám fanoušci dělali komparz, všude kolem jsme měli řidiče s buginami, a nemuseli jsme tak podobnou akci organizovat sami, jenom pro účely filmu.
S Kryštofem Hádkem jste točil už film Kobry a užovky. Jak vás napadlo obsadit Štěpána Kozuba a Robina Ferra z ostravského Divadla Mír? V době, kdy jste jim role nabízel, nebyla jejich komediální skupina Tři tygři ještě zdaleka tak známá jako teď.
Objevil jsem je díky synovi, který sjíždí YouTube a jednou mi pustil skeče od Třech tygrů. Připadali mi dost zajímaví. Líbilo se mi, že tady někdo po dlouhé době dělá takhle absurdní, stylizované scénky, které jsem naposledy viděl snad u Kaisera s Lábusem. Štěpána jsem znal už z jednoho dílu Případů 1. oddělení a z filmu Všechno bude, kde hrál menší role. Upřímně pro mě ale bylo důležitější obsadit Robina. Najít herecký typ pro postavu nerda totiž bylo přece jenom složitější. Robin tehdy neměl skoro žádné zkušenosti s natáčením celovečerního filmu, a tak jsem si řekl, že by mu mohlo pomoct, když bude mít na place parťáka, kterého zná a o kterého se může opřít. Proto jsem nakonec vzal i Štěpána. Dnes už mají oba tak našlápnuto, že jsem jim nakonec k rozjezdu kariéry nijak zvlášť nepomohl. Je ale pravda, že když jsme se nad Grand Prix začali scházet, znali je asi jenom v Ostravě.
Štěpána Kozuba tentokrát diváci uvidí i v postelové scéně s francouzskou herečkou, navíc černoškou kamerunského původu. Jak jste ji našli?
Požádali jsme lidi z francouzské produkce, kteří nám s filmem pomáhali, aby pro nás uspořádali casting na roli servírky. Původně postava ve scénáři nebyla nijak blíže popsaná. Po prvních obhlídkách lokací jsem ale zjistil, že naprostou většinu lidí, kteří jsou zaměstnaní v motelech kolem dálnic, tvoří francouzští imigranti převážně ze Senegalu nebo z Kamerunu. Proto jsem kolegy z Francie ještě poprosil, jestli by herečka nemohla být černoška. Doporučili mi asi devět uchazeček a já jsem pak letěl do Paříže, kde jsem se se třemi z nich setkal. Byla mezi nimi právě i Séphora Pondi, kterou jsem do role nakonec obsadil.
Přestože neuměla anglicky a já zase nemluvil francouzsky, nějak jsme se dorozuměli. Když jsem se doptal, z jakého pochází prostředí a čemu se do té doby věnovala, dospěl jsem k závěru, že by mohla být vhodná kandidátka. Zaujala mě mimo jiné tím, že dělala stand-up komičku. V době castingu byla zrovna bez práce a snažila se prosadit v Paříži. Těsně po natáčení mi už ale říkala, že dostala angažmá v divadle Comédie-Française. Scénář jsme jí nechali přeložit do francouzštiny a poslali jsme jí záběry z českých zkoušek, aby věděla, s kým bude hrát. Na sexuální scénu se Štěpánem se paradoxně docela těšila. Nedávno jsem četl kritiku ve francouzském Le Monde, kde ji moc chválili za výkon v inscenaci Král Lear, takže jsem to s ní asi trefil.
Štěpán Kozub na druhou stranu ve videu z natáčení zmiňoval, že si z postelové scény odnesl trauma.
To je přesně Štěpánův styl, ze všeho udělá zábavnou historku. Samozřejmě byl nervózní, ještě aby ne. Postelová scéna ale byla krátká, decentní a s oběma jsem ji dopředu konzultoval. Snažil jsem se, aby při ní nedocházelo k nepříjemným překvapením a aby bylo kolem co nejmíň lidí. Myslím, že si to Štěpán ve skutečnosti užil a že se mu třeba i splnil sen. Pokud vím, tak po postelové scéně dlouho toužil.
Jan Prušinovský (43)
- Vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU, přes asistování Janu Hřebejkovi se ale brzy dostal také k režii. Na základě absolventského scénáře natočil svůj celovečerní hraný debut František je děvkař.
- Pro televizi Nova natočil seriál Okresní přebor, na který pak navázal filmem Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka. Režíroval také komediální seriály Čtvrtá hvězda, Trpaslík a Most!, které vysílala Česká televize. U všech je zároveň spoluautorem scénáře.
- Sociální drama Kobry a užovky mu vyneslo Českého lva za nejlepší film i nejlepší režii. Za loňský snímek Chyby byl nominovaný na Českého lva i Cenu české filmové kritiky. V polovině listopadu vstupuje do kin jeho novinka Grand Prix, kterou natočil podle vlastního scénáře.
V Grand Prix podobně jako ve filmu Kobry a užovky nebo v seriálu Most! vyprávíte o outsiderech, kteří se pohybují na společenské periferii. Co vás k nim táhne?
Píše se mi o nich lehce, takže k nim přirozeně inklinuju. Přijde mi, že se v jejich prostředí orientuju lépe než v jiných světech. Hrdiny Grand Prix bych ale za periferní nepovažoval. Kryštof hraje závodníka a bazaristu, Robin vede malou autodílnu, možná tak postava Štěpána, což je recidivista. Periferie geograficky, dejme tomu, ale společenskou periferii bych tam nehledal. Prostředí venkova nebo maloměsta mi přijde zajímavější vizuálně. Nemám až tolik rád tu takzvaně hezkou architekturu. Před týdnem jsem třeba zabloudil na sídliště u Pankráce, což je širší centrum Prahy, a tam si člověk najednou všímá věcí, které by v útulné hipsterské kavárně, kde teď sedíme, nezahlédl. Na druhou stranu bych z toho nedělal nějakou svou autorskou značku. Scénář ke Kobrám a užovkám koneckonců napsal Jaroslav Žváček a u Mostu! bych hlavní podíl na příběhu přisuzoval spíš Petru Kolečkovi. I moje žena mi ale říká, že bych měl hrdiny z periferie už opustit, protože jsem o nich řekl dost, a že bych se měl pohnout dál.
O což se zjevně snažíte. V příštím roce se diváci mohou těšit na váš seriál Dobré ráno, Brno!, ve kterém si děláte legraci ze zákulisí ranní show na České televizi. Kdy jste si řekl, že by televizní prostředí mohlo být dobrým námětem na komedii?
Vždycky mě lákalo natočit film, který by zároveň dával nahlédnout do zákulisí natáčení. Nechtěl jsem ale, aby to byla jen druhá Americká noc. Když mě pak jednou pozvali jako hosta do pořadu Dobré ráno v České televizi, napadlo mě, že bych takový scénář mohl napsat o něm. Tvoří ho ansámbl, ve kterém každý zastává jasně danou práci, takže se na něm dá snadno postavit formát profesního seriálu. Zároveň jsem chtěl ukázat, že televizní svět vypadá trochu jinak, než si lidé myslí. Že to ve skutečnosti není žádné privilegované prostředí a že moderátoři Dobrého rána řeší úplně stejné problémy jako všichni ostatní, jenom mají trochu posunutý spánkový režim. Musí totiž vstávat ve tři ráno a o tři hodiny později už se usmívat před kamerou, aby divákům navodili správnou ranní pohodičku, ke které samozřejmě patří rozhovory se známými osobnostmi nebo reportáže o pletení košíků.
Co vám řekli v České televizi, když jste jim seriál nabídl?
Když jsem dal televizním dramaturgům a producentům přečíst první verzi scénáře, zavládlo mezi nimi nejdřív nadšení, které bylo ale okamžitě vystřídáno strachem. Řešili jsme, jestli by měl seriál pracovat přímo se značkou České televize. Já jsem ale trval na tom, že kdyby se odehrával v prostředí nějaké fiktivní stanice, byl by polovičatý. Nakonec jsem naštěstí dostal zelenou. Zároveň bych chtěl ale zdůraznit, že jde o stylizovanou, groteskní frašku. Stejně jako seriál Most! nebyl objektivním obrazem života v Mostě, Dobré ráno, Brno! není stoprocentně pravdivou sondou do fungování České televize. Filmař vždycky přináší jen svůj pohled na věc, a každý by tak o Mostě nebo o České televizi napsal a natočil něco jiného.
Vy si ale předpokládám z pořadu Dobré ráno střílíte se stejně ostrým humorem, jaký od vás diváci znají z Mostu!.
Ano, ale i když je můj pohled na Dobré ráno komediální a zesměšňující, nejde o žádnou brutální kritiku veřejnoprávní televize ve smyslu její existence. Sám si České televize vážím a mám ji rád. Koneckonců mě už asi deset let podporuje a dává mi práci. Na druhou stranu nepopírám, že má své chyby - a velké. Na ty se pokouším reagovat spíš zevnitř, často jen svou prací, kterou se snažím dělat co nejpoctivěji. Dobré ráno, Brno! bych tedy rozhodně nebral jako prvoplánové tepání poměrů. O nic takového nešlo ani v Mostě!. Vždycky se zajímám hlavně o vykreslení charakterů. Snažím se lidi ukázat v situacích, ve kterých jsou možná trapní, ale rozhodně je nechci ponižovat. Já se jim nesměju, směju se s nimi.
