Jak vás napadlo prozkoumat zvuk Prahy a zachytit ho do rozhlasového dokumentu?
Setkal jsem se s jedním britským zvukovým umělcem, jenž na konci svého rezidenčního pobytu v Praze přehrál všechny zvuky, které tu pořídil. Když dostal otázku, který z nich je podle něj pro Prahu nejcharakterističtější, říkal, že zvuk aut na dlažebních kostkách.
Souhlasíte? K čemu jste dospěl vy?
Dokážu tomu rozumět, že pro cizince je hodně vnímatelný. Stále platí, že charakteristickým zvukem Prahy jsou zvonky tramvají. Zajímavostí je, že ty staré zvonky namontovali i do nových tramvají, protože to je tak signifikantní věc, že zřejmě nechtěli měnit zvukový design tramvaje. Je to věc, která do města patří a má tam svůj hlas. Typické jsou také pražské sirény. Poměrně nový zvukový fenomén jsou kufříky na kolečkách, kterými turisté kodrcají po dlažbě a zápasí s nimi, protože jsou zvyklí na rovné mramorové chodníky.
Zaujala mě také vaše akce v rámci radiodokumentu, kdy jste si vzal hůl a táhl ji po Královské cestě v Praze…
Konečně jsem realizoval ideu, kterou jsem chtěl uskutečnit už asi dva roky. Bylo to pro mě hudební gesto, performance. Jedná se vlastně o jakousi metaforu. V každé kostce dlažby je ukryt kousek hudby nebo nějaká nota. Klacek, nebo když jsme na Královské cestě, tak žezlo, byl jen prostředek pro sonifikaci (převedení nějakého parametru do zvuku - pozn. red.). Celá ta procházka pro mě zároveň znamenala meditaci, naladil jsem se na dané zvuky.
Co zajímavého jste zjistil při vašem rozeznívání Královské cesty?
Každé místo má své akustické vlastnosti. Když jsem šel Celetnou, bylo slyšet, jak se zvuk v této úzké ulici odráží od okolních domů. Když jsem vstoupil na náměstí, tak to zase bylo jiné.
Zachytil jste také zvuk prázdných lahví drncajících při cyklojízdě na dlažbě. Není to již vlastně zanikající zvuk? Dříve se lahve vozily do prodejny na kole či v jezdící tašce, dnes se naskládají do kufru auta a je po audiozážitku…
Ano, asi to je postupně zanikající zvuk. Ostatně já si ho také pamatuji spíše z vesnického života. Je to trochu odkaz na hudebního inovátora Johna Cage, jenž před diváky při své performanci Water Walk v roce 1960 vytvářel hudbu třeba tím, že bouchal do rádia nebo ho shodil ze stolu. Video můžete najít na internetu.
Důležitou součástí vašeho dokumentu jsou také dlaždiči - ať už jejich rány kladívkem, či jejich promluvy. Jak těžké bylo si je získat?
Nejdříve se mi do toho vůbec nechtělo. Floutek z pražské kavárny přijde mezi chlapy v montérkách a bude dělat chytrého. A přesně tak to taky dopadlo. Je tam takový pěkný moment, kdy ten hlavní dlaždič jde za kolegou a posměšně mu říká, že tady ten magor chce, abys mu něco na tu dlažbu kladívkem zahrál. Je jim to k smíchu a tak to je v pořádku. Tak ty dva světy zkrátka vedle sebe žijí.
Jaké je hlavní poselství vašeho dokumentu?
Pro mě je to hlavně o vztahu k Praze. Váže se to na moji pubertu, kdy jsem trávil hodně času na ulici, ponocoval po klubech a podobně. Žít své město se sklopenou hlavou a s pohledem na dlažební kostky je mi blízké.
Váš rozhlasový dokument je tak trochu oslavou pražské dlažby. Nicméně vy jste i náruživý městský cyklista, takže není dlažba někdy spíše pro zlost?
Praha je jedinečná ornamentální chodníkovou dlažbou s nejrůznějšími vzory. V Polsku kostky skoro nejsou, tam používají velké žulové bloky. Takže když tam jedete s kufříkem, tak to nedělá "trrrrrr", ale "t-t, t-t, t-t". Nicméně kolečka od kufru to ničí stejně. Navíc ty bloky jsou velmi kluzké.
Ovšem jak vyplývá z vašeho dokumentu Praha v kostce, tyto unikátní ornamenty se postupně vytrácejí…
Je to významná hodnota a opravdu se ztrácí. Navíc dříve každé město v sobě odráželo horniny, které se v jeho okolí nacházely. Třeba v Praze se používaly růžové kostky ze Slivence a šedé z Kosoře. Bílá se používala jen výjimečně, kolem vzácných staveb. Dneska se to nahrazuje bílou polskou žulou.
Kdybyste dělal zvukovou stopu třeba Brna nebo Olomouce, vyšlo by vám něco úplně jiného?
Na Olomouci mám rád spíše ticho, užívám si, že samotným centrem nejezdí doprava. Na Brně mám rád lidi a jejich vřelost. Takže v Brně bych si povídal spíše s lidmi než s kostkami.
V závěru dokumentu máte metaforu, že kostky jsou buňkami města a město je vaším tělem. Můžete to blíže vysvětlit?
Je to metafora, která vyjadřuje můj vztah k Praze. Mám to město opravdu rád a po jeho dlažbě jsem nachodil dlouhé kilometry ve dne i v noci. Cítím se s městem sžitý, je to moje tělo.
Video: Praha je naprosto nemoderní. Kvůli nelogickým opravám je věčně ucpaná a plná uzavírek
