Hudebník König: Alkoholismus mám po tátovi. Díky holotropnímu dýchání pět let nepiju

Tomáš Maca Tomáš Maca
20. 6. 2021 18:50
Právě mu vyšel dystopický románový debut Vřeteno, ve kterém vypráví o průmyslem zničené planetě a vyostřujících se sociálních rozdílech mezi bohatými a chudými. Stejně strhující jsou osobní příběhy, které jako maskovaný kuchař Kittchen vkládá do svých písníček. V rozhovoru pro Aktuálně.cz hudebník Jakub König mluví o dětství v Sudetech, závislosti na alkoholu i zkušenostech s holotropním dýcháním.
"Uvědomil jsem si, že bych mohl dopadnout jako táta. Lhát svým blízkým, že jsem vypil dvě piva, a dál se tvářit, že se nic neděje. Musel jsem si přestat závislost omlouvat," říká hudebník Jakub König.
"Uvědomil jsem si, že bych mohl dopadnout jako táta. Lhát svým blízkým, že jsem vypil dvě piva, a dál se tvářit, že se nic neděje. Musel jsem si přestat závislost omlouvat," říká hudebník Jakub König. | Foto: Václav Vašků

Svůj dystopický román Vřeteno jste zasadil do prostředí konzumerismem zdecimované planety, kde už rostou jenom houby a zdroje pitné vody jsou natolik omezené, že společnost pravidelně obětuje nejdřív staré a potom i mladší lidi ve snaze se zachránit. Předpokládám, že vás k námětu přivedla hrozba klimatické krize. Jak moc si toto nebezpečí připouštíte?

Od některých kamarádů slýchám argumenty, že globálním oteplováním se straší, co jsme na světě. Že velké přepravní lodě přece vyprodukují mnohem víc skleníkových plynů než automobilová doprava, že země třetího světa nikdy žádnou klimatickou dohodu neuznají a budou vypouštět do moře, co budou chtít, takže vlastně nemá smysl cokoli dělat. Že celá ta debata o ochraně životního prostředí je jenom hysterie, ideologie, díky které se někdo snaží získat finanční výhody.

Na druhou stranu ale úplně stačí rozhlédnout se kolem sebe. Nejde si nevšimnout, kolik se všude kolem válí odpadků. Zvykli jsem si kolem sebe dělat nepořádek s tím, že ho za nás někdo jiný uklidí, nebo že si ho příroda sama zpracuje. Bordel se kolem lidských sídlišť samozřejmě objevoval stovky let a planeta si s ním zatím nějak poradila, ale teď je nás tolik, že je samočistící schopnost našeho světa narušená.

Sám si uvědomuju, že bych mohl být mnohem důslednější. A i když mám vždycky plné kapsy vlastních odpadků, protože mi už přijde blbé něco pohodit u cesty, pořád za den vyprodukuju nehorázné množství odpadu, byť tříděného. Na druhou stranu nechci rezignovat na jakoukoli snahu jenom proto, že nedokážu být dokonalý.

Ve fiktivním mikrosvětě vašeho románu vyznívá klimatická krize dost palčivě a bezútěšně. Jak si na druhou stranu vysvětlujete právě postoje lidí, kteří její vážnost pořád zlehčují?

Chápu, že spousta z nás má silnou potřebu zachovat si mentální rovnováhu. Nemůžeme být ze všeho, co se kolem děje, neustále vystrašení, a tak mají někteří lidé tendenci otázku klimatických změn shodit ze stolu. Argumentují například tím, že sami řešíme spoustu jiných, akutnějších problémů a globálním oteplováním by se měl zabývat někdo jiný. Nebo že jsme se k přírodě takhle přece chovali vždycky. Když ale vidím, jak se dneska většina lidí cítí odtržená od přírody, od svého okolí a vlastně i od ostatních, tak popravdě moc nevěřím, že se převažující přístup k životnímu prostředí jen tak změní.

Všímám si, že ve chvíli, kdy někoho zahrnete tunou informací, jak by se měl chovat ekologicky, nebo ho rovnou osočíte, že je vrah, protože jí maso, málokdy toho člověka dostanete na svoji stranu. Většinou ho naopak urazíte, takže se začne ještě ostřeji vymezovat vůči věcem, se kterými by možná souhlasil, kdybyste mu neřekli, že je zodpovědný za všechny špatnosti světa.

Ve Vřetenu ale, pokud jsem to správně rozklíčoval, narážíte taky na problém uprchlické krize. Popisujete společnost, kde bohatší vrstvy brání těm chudším v přístupu k přírodním zdrojům a nechávají je napospas svému osudu.

Máte pravdu. Když se totiž v Česku politici předháněli v tom, jak tvrdě budou bránit naše hranice a jak nelítostně budou postupovat proti lidem, kteří utíkají před válečnými konflikty, dost jsem se natrápil. Nenávistnou rétoriku tehdy přejala i spousta mých příbuzných a kamarádů. Velká část společnosti se začala utvrzovat v tom, že by Česko mělo zůstat suverénní, nikoho si sem nepustit a nic neměnit. A když jsem čím dál víc slýchal, že všechny novoty a zvláštnosti jsou špatné, že přicházejí s mladou generací, která nemá žádné hodnoty, připadal jsem si bezmocný.

Do knížky i do mých posledních hudebních textů se tahle témata promítla taky proto, že věřím v moc umění ovlivňovat lidské emoce. S těmi totiž často nedokážeme vědomě pracovat, zůstávají v divoké krajině nevědomí, která naše jednání paradoxně určuje víc než racionální část osobnosti. Písničky nebo texty pak představují jedny z mála prostředků, díky nimž můžete zklamaným, naštvaným a vystrašeným lidem nabídnout i jinou perspektivu než agresi a nesnášenlivost.

"Díky písničkám nebo textům můžete zklamaným, naštvaným a vystrašeným lidem nabídnout i jinou perspektivu než agresi a nesnášenlivost," myslí si König.
"Díky písničkám nebo textům můžete zklamaným, naštvaným a vystrašeným lidem nabídnout i jinou perspektivu než agresi a nesnášenlivost," myslí si König. | Foto: Václav Vašků

Postapokalyptická atmosféra se, jak jste sám zmínil, prolíná i vaší hudební tvorbou, zejména projektem Kittchen, se kterým jste v květnu vydal čtvrtou desku Puls. Jak se vaše alter ego maskovaného kuchaře vlastně zrodilo?

Před deseti lety jsem byl kvůli problémům se štítnou žlázou čtvrt roku doma. Nechodil jsem do práce, a protože jsem měl zrovna nový počítač, hrál jsem na něm postapokalyptické hry, třeba Fallout. Mezitím jsem si začal nahrávat různé zvukové smyčky a postupně mi pod rukama vznikaly písničky, které vycházely ze zážitků z těch her. Nakonec jsem z nich poskládal desku Menu, která mi připadala skvělá i úplně praštěná zároveň. Dal jsem ji zadarmo na internet a postupně se mi začali ozývat lidi, jestli bych k ní neodehrál nějaké koncerty.

Původně jsem přitom album chtěl věnovat jako dárek kamarádům, aniž bych jim řekl, kdo je autor. To mě přirozeně dovedlo k nápadu vystupovat v masce a možná i díky tomu Kittchen najednou nabral obrovský spád. Na jednu stranu to určitě souviselo s tím, že interpret v kuchařské masce, který si pouští podklady z iPhonu, a do toho tříská do elektrické kytary, byl výraznější než obyčejný, červenající se pětatřicátník. Zároveň si to ale vysvětluju tím, že ty moje písničky byly hodně osobní.

Takže se pro vás maska stala prostředkem, jak se posluchačům víc otevřít? Dodala vám odvahu být upřímnější?

Ano, tím, že jsem s maskou inkognito, objevil jsem postupně nový styl psaní. Do textů jsem kromě svých postapokalyptických fantazií vkládal i skutečné zážitky a myšlenky, které byly natolik osobní, že jsem se s nimi dřív neodvážil nikomu svěřit. Lidé za mnou pak po koncertech často přicházejí, aby mi řekli, že některé příběhy znějí jako z jejich života, že je něco podobného potkalo taky. Díky mým písničkám si mohli některé nezpracované emoce pomalu odžít.

Taky si uvědomuju, že jsem si masku Kittchena nasadil v době, kdy jsem během té své nemoci se štítnou žlázou přibral za dva měsíce asi deset kilo, po prášcích mi navíc na obličeji vyskákala šílená vyrážka a styděl jsem se za to, jak vypadám. Do toho tehdy po 17 letech existence končila moje první kapela Obří broskev a já jsem měl dojem, že se mi sen o hudební kariéře rozpadá.

Maska mi pomohla tohle období, kdy jsem se cítil fakt příšerně, přečkat. Před vydáním alba Puls jsem přemýšlel, jestli masku nemám sundat, ale nakonec jsem si řekl, že v ní i po těch deseti letech pořád nacházím další významy a že by pro Kittchena měla dál zůstat poznávacím znakem.

Vrátil bych se k těm osobním tématům v Kittchenových textech. V jedné z vašich nejznámějších písniček Sudety líčíte bezútěšný obraz severočeského pohraničí, kde jste sám vyrůstal. Jak na dětství v České Lípě vzpomínáte?

Česká Lípa je vlastně hezké město obklopené romantickou krajinou Máchova jezera, která vypadá jako z dobrodružných příběhů. Jenom je poničené dobou komunismu, kdy se tam začal těžit uran, vyrostlo tam velké sídliště a životní prostředí začal devastovat těžký průmysl. Krásná krajina zároveň kontrastuje s ne zrovna jednoduchým životem místních obyvatel. Možností obživy je totiž v sudetských oblastech zoufale málo.

Když jsem se po gymplu nedostal na vysokou, vyzkoušel jsem si během jednoho roku několik zaměstnání, která bych v České Lípě mohl dělat, a zjistil jsem, jak tvrdou dřinu tam lidi mají. Pracoval jsem třeba v pekárně, odkud jsem utekl asi po čtrnácti dnech, protože mě bolela záda, nohy a vůbec jsem to nezvládal. Pak jsem šel do továrny na baterie, kde jsem se bál, že mi úplně hrábne. Způsob, jak s vámi v těchto špatně placených zaměstnáních jednají, totiž vede k tomu, že si člověk připadá jako úplný trouba, kterého pořád za něco drbou.

"Díky holotropnímu dýchání jsem přestal být tak nešťastný ze všeho, co se kolem děje. Přestal jsem se cítit jako oběť, která svět okolo nemůže nijak změnit."
"Díky holotropnímu dýchání jsem přestal být tak nešťastný ze všeho, co se kolem děje. Přestal jsem se cítit jako oběť, která svět okolo nemůže nijak změnit." | Foto: Václav Vašků

Nakonec jste před rodným městem utekl do Prahy. Co vás přimělo se do něj alespoň hudebně vrátit?

Jaromír Švejdík z kapely Priessnitz, který taky pochází z pohraničí, konkrétně  z Jeseníků, mi kdysi v hospodě doporučil, abych se nebál podívat ke svým kořenům. Řekl mi, že Sudety skýtají spoustu různých témat a že je dobré, abych měl v umělecké tvorbě ten kraj zpracovaný. Písničku Sudety jsem původně začal tvořit tak, že jsem popisoval cestu vlakem z České Lípy do Děčína, kdy se za oknem míhaly staré tkalcovny a přádelny na okrajích měst, které vypadají jako pobořené a vybydlené katedrály. Pak jsem se ale zaseknul a dopsal jsem písničku až v období, kdy jsem se rozváděl.

Tehdy jsem hodně zpytoval svědomí, připadal jsem si jako špatný člověk, protože se mi nepodařilo vztah udržet, protože z mého popudu ztroskotal. A najednou se mi moje životní situace propojila s krajinou Sudet. Viděl jsem baráčky a zahrádky, které si někdo dlouho opečovával, aby pak přišli jiní lidé a překryli ta místa zase svými příběhy. Napadlo mě, že krajina, která bývá při historických otřesech vždycky obsazovaná jako první, se v něčem podobá krajině, kterou nabízíme svým blízkým. Společně se v ní potkáváme, něco v ní budujeme, a když se ty vztahy náhodou zhroutí, s velkou bolestí přihlížíme, jak druhý člověk vyklízí pozice. Pak ale znovu s nadějí sledujeme, jak se do naší krajiny stěhuje někdo nový a doufáme, že se mu tam bude dařit.

Hodně osobní je i Kittchenova písnička Fotr inspirovaná vaším otcem závislým na alkoholu. Jaký osud ho potkal a jak to poznamenalo vás?

Táta pocházel z rodiny, která se nastěhovala do domu po Němcích. Byl nejmladší ze tří dětí a jako malý si mezi svými sourozenci asi připadal trochu odstrčený a nejistý. Možná i proto žil hodně dobrodružně, což se mu pak trochu vymstilo. V jednadvaceti letech měl motocyklovou nehodu, po které si pobyl asi tři roky ve špitálech a nakonec přišel o nohu. Krátce potom se v nemocnici seznámil s mojí maminkou, která zase pracovala jako zdravotní sestra a měla sklony se o dobrodružné frajery starat. Každý z nich byl úplně jiný, takže se, když mi byly tři roky, rozvedli.

Tátu jsem vnímal jako etalon pankáčství. Když jsem u něj jednou za dva týdny býval, nechával mě, abych si hrál se sekerou, než se mi udělaly na rukou mozoly, nebo jsem mohl chodit spát špinavý. Taky si hodně vymýšlel, vyprávěl o sobě příběhy, které byly čím dál propracovanější, a byl v tom tak přesvědčivý, že mu je skoro všichni věřili. Později jsem si uvědomil, že jsem tuhle jeho schopnost přejal. Taky mi hlava pořád jede, všechno, co se mi děje, mám tendenci předávat dál, a tak jsem vděčný, že svou fantazii můžu využívat v umění, aniž bych někomu lhal a ubližoval.

Druhá věc je, že táta byl, jak jste zmínil, těžký alkoholik, což jsem po něm bohužel taky zdědil, i když teď už pět let abstinuju. Než před dvěma lety táta zemřel na mrtvici, byl posledních jedenáct let odkázaný na invalidní vozík právě proto, že hodně pil, kouřil a celkově žil dost nezdravě. Měl za sebou i spoustu autonehod pod vlivem, a když skončil na kolečkovém křesle, viděl jsem, jak je to tomu dobrodružnému člověku najednou strašně líto.

I moje pití se postupně zhoršovalo, a když jsem zjistil, že je moje druhá žena Máša těhotná, rozhodl jsem se s tím naráz přestat. Uvědomil jsem si totiž, že by můj život mohl dopadnout přesně jako ten tátův. Mohl bych svým blízkým lhát, že jsem vypil dvě piva, i když jsem jich měl šest, a dál se tvářit, že se nic neděje, protože přece každý trochu pije. Musel jsem si přestat závislost takhle omlouvat.

Pomohlo vám s alkoholismem holotropní dýchání, které jste před několika lety začal praktikovat?

Ano, když jsem před nějakými dvanácti lety začal docházet na terapii, psychoterapeut mě správně upozorňoval, že i když se mi podaří vyřešit závislost a přestanu pít, měl bych taky zapátrat po zdrojích, které mě k ní přivedly. Ve chvíli, kdy se mi podařilo udělat nějaké pokroky tradičními cestami, začal jsem se o sebe víc starat, běhat a podobně, zeptal jsem se ho, co by mi doporučil jako další krok. Tehdy mi poradil, abych zkusil roční workshop holotropního dýchání, které mi změnilo život.

Jednak jsem se díky té metodě natrvalo zbavil alkoholu, ale taky jsem přestal být tak nešťastný ze všeho, co se kolem děje. Přestal jsem se cítit jako oběť, která svět okolo nemůže nijak změnit. Dřív jsem měl tendenci co nejvíc vytěsňovat svoje temné stránky, což samozřejmě vedlo k tomu, že se mi postupně hromadily a pak prostřednictvím pití vyklouzly na povrch, kde dělaly neplechu. Díky holotropnímu dýchání můžu být se svými stinnými stránkami v kontaktu, starat se o emoce v podvědomí, které se, jak jsme se na začátku rozhovoru bavili, těžko ovládají intelektem.

Jakub König (43)
Autor fotografie: Václav Vašků

Jakub König (43)

  • Vyrůstal v České Lípě, odkud rok po maturitě na gymnáziu odešel do Prahy studovat scenáristiku na FAMU. Školu nedokončil a nakonec absolvoval obor Tvorba textu a scénáře na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka.
  • V 16 letech založil alternativně rockovou kapelu Stringbreakers, která se později přejmenovala na Obří broskev, nahrála tři studiové desky a fungovala až do roku 2011.
  • Po jejím rozpadu si vymyslel alter-ego maskovaného kuchaře jménem Kittchen a vydal s ním už čtyři nahrávky kombinující písničkářství s elektronickou hudbou. Nejnovější album Puls vyšlo letos v květnu a na projektu momentálně spolupracuje s producenty Tomášem Neuwerthem a Aid Kidem.
  • V roce 2017 dal dohromady šestnáctičlenné uskupení Zvíře jménem podzim složené z muzikantů napříč českou alternativní scénou a natočil s ním zatím dvě desky - eponymní debut a dvěma cenami Anděly ověnčené Září.
  • Věnuje se také psaní a výtvarné tvorbě. V roce 2011 například vydal svou první komiksovou knihu Anjel, v roce 2017 sbírku básní a ilustrací o alkoholu nazvanou Když piješ… a letos mu vyšel dystopický románový debut Vřeteno.

Dá se ta zkušenost s holotropním dýcháním nějak popsat?

Metodu holotropního dýchání vyvinul psychiatr Stanislav Grof se svojí ženou Christinou, když byly v 60. letech zakázané experimenty s LSD. Výzkum terapeutických účinků psychedelik měl tehdy slušně rozběhnutý a najednou ho musel celý zastavit. Christina, která se věnovala józe, ho ale upozornila, že během určitého způsobu dýchání dochází v mozku ke krátkodobým změnám připomínajícím stavy vyvolané LSD.

Po požití LSD máte třeba osm až deset hodin změněný stav vědomí, takže se to dá přirovnat k tomu, když si vezmete potápěčský skafandr, kyslíkovou bombu, ponoříte se do vody a můžete dlouho prozkoumávat věci, které jsou schované na dně.

Holotropní dýchání je oproti tomu podobné spíš lovu perel na jeden nádech. Skočíte do vody, rychle se vynoříte a pak koukáte, co jste našli. Vybavují se vám při něm smyslové vjemy, například vůně, a ty vám přivolají vzpomínky, se kterými se potřebujete konfrontovat.

Vrátíte se tak třeba do situace, kdy je vám sedm, sedíte v létě na plotě, z plna hrdla zpíváte a najednou se přiřítí dědeček, který na vás křičí a dá vám na zadek. Po mnoha letech můžete na holotropní dýchání přijít s tím, že jste herec, dostanete roli, při které máte zpívat, ale vůbec vám to nejde. A za pár týdnů, nebo za měsíc vám docvakne, že pod tím plotem, na kterém jste tenkrát seděl, bylo rozbité sklo, a že na vás dědeček nekřičel proto, že jste zpíval, ale kvůli tomu, že o vás měl strach. Zjistíte, že si váš organismus situaci chybně interpretoval, a blok, který se vám z ní vytvořil, se může začít pozvolna rozpouštět.

Začal jste díky holotropnímu dýchání taky jinak přistupovat k umělecké tvorbě?

Určitě. Můj terapeut mi mimo jiné řekl, že pokud chci přestat pít, musím najít něco jiného, co mě bude dělat šťastným. Něco, co mi navodí podobné pocity jako alkohol, tedy že odhodím starosti a přestanu se tolik hlídat. Uvědomil jsem si, že ve mně tuhle radostnou emoci přece vyvolává i hudba, psaní nebo malování.

Jenom jsem byl v umělecké tvorbě dlouho příliš opatrný, protože jsem si myslel, že ji dělají lidi, kteří jsou k tomu geneticky předurčení, kteří mají úplně jinou představivost než já. Postupně jsem zjistil, že to není pravda, že se do té magie klidně můžu pustit taky a že to, jestli moje věci někomu připadají špatné, je úplně jedno. Záleží totiž hlavně na tom, že z nich mám radost já a že díky tvorbě nemusím jít do ledničky, abych si potají nalil víno.

Mohlo by vás zajímat: Drogy s vámi zamávají, cesty byly detox. Píchnul jsem do mapy, vzal bágl a jel, vzpomíná Dan Bárta

Vyrazil jsem s báglem, neměl jsem jinou misi než očumovat. Píchnul jsem prstem do mapy a jel jsem. Trávil jsem tam hodně času sám, říká Bárta. | Video: Daniela Drtinová, DVTV
 

Právě se děje

Další zprávy