Tata Bojs: Kultura je v Česku na okraji zájmu, bez koncertů to s námi špatně skončí

Tomáš Maca Tomáš Maca
25. 11. 2020 9:43
Tata Bojs zní na desáté studiové desce Jedna nula pořád jako mladí kluci, kteří si s dětskou radostí hrají s jazykem i zvukem. Hudbu vnímají hlavně jako zábavu a fakt, že se pro ně stala zdrojem obživy, si začali víc uvědomovat až v době covidu. V rozhovoru mluví zpěvák a bubeník Milan Cais, baskytarista Mardoša a producent Dušan Neuwerth o digitalizaci, sociálních bublinách i chystaném dokumentu.
"Pokud bychom příští rok nemohli koncertovat v takové míře, jak jsme byli zvyklí, tak to s námi špatně skončí," říkají Dušan Neuwerth, Milan Cais a Mardoša z kapely Tata Bojs. (na fotce zprava)
"Pokud bychom příští rok nemohli koncertovat v takové míře, jak jsme byli zvyklí, tak to s námi špatně skončí," říkají Dušan Neuwerth, Milan Cais a Mardoša z kapely Tata Bojs. (na fotce zprava) | Foto: Salim Issa

Jak "pěšáci rokenrolu" prožívají současnou koronavirovou krizi? Připadá vám, že vláda umělce opomíjí, nebo nejistotu berete jako přirozenou součást své profese?

Neuwerth: Nejistota sice k našemu povolání skutečně patří, ale není nutné ji zbytečně zvyšovat.

Cais: Bylo by dobré, kdybychom vnímali kulturu jako podstatnou složku lidských potřeb. Z počínání české vlády mám totiž trochu pocit, že se v naší zemi kultura nachází až na okraji zájmu. Je mi jasné, že vláda řeší mnoho problémů, jejichž důležitost má nějakou posloupnost. Na druhou stranu si myslím, že podpora kultury je momentálně špatně zorganizovaná a pomalá. Mám informaci, že peníze na podporu kultury ve státním rozpočtu jsou, jenom není dobře vymyšlený systém, jak je efektivně přerozdělit. Pokud to je pravda, je to jen další příklad, v jakém Kocourkově žijeme.

Sami jsme teď vyplnili všechny možné žádosti o finanční pomoc, na které jsme mohli dosáhnout, a čekáme, jak to dopadne. Nejhorší je pro nás fakt, že nevidíme světlo na konci tunelu. Nevíme, kdy omezení kulturních akcí přestane platit. Pokud bychom v příštím roce nemohli koncertovat v takové míře, jak jsme byli zvyklí, tak to s námi bohužel špatně skončí. Vláda by pak musela vypsat další granty, což ale nejde dělat donekonečna.

Mardoša: Nám sice během jarní vlny koronaviru zrušené koncerty tolik nevadily, protože jsme nahrávali album a měli jsme díky tomu víc času na jeho dokončení, ale je otázka, jak dokážeme fungovat, pokud současný stav bude trvat déle. My jsme totiž především živá kapela a kontakt s publikem je pro nás klíčový.

V květnu jste z Divadla v Celetné odehráli on-line koncert, při němž jste kolem sebe měli obrazovky snímající vaše fanoušky, kteří se streamování účastnili ze svých domovů. Podařilo se vám touhle interaktivní formou aspoň trochu přiblížit atmosféře klubového koncertu?

Cais: Byl to jediný způsob, jak docílit toho, abychom během on-line koncertu cítili aspoň nějaký závan zpětné energie, na které jsou živá vystoupení postavená. Tím, že jsme před sebou měli důkaz o tom, že nás na druhém konci opravdu někdo sleduje, hrálo se nám daleko líp. Někteří lidi si společně s námi hráli na kytaru, někteří si k tomu třeba otevřeli víno a jiní zase tančili, což nám dodávalo obrovskou sílu odehrát koncert tak, jako by opravdu byli hmatatelně před námi. Takové koncerty ale nejde dělat opakovaně, protože jsou technicky hodně komplikované. Datový tok je v tu chvíli obrovitý, protože jde oběma směry, a za LED obrazovkou, která k nám vysílala naše posluchače, byla malá raketová základna. Vypadalo to tam jak někde v NASA.

Vaši desátou studiovou desku, kterou jste během pandemie dokončili, jste nazvali Jedna nula podle číslic binární soustavy. Jaký máte vztah k digitálnímu světu jedniček a nul? Myslíte, že nás spíš osvobozuje, nebo odcizuje?

Cais: Všichni si, myslím, uvědomujeme, že digitální technologie mají jak pozitivní, tak negativní aspekty. Když to vezmu z pohledu nás muzikantů, příchod digitalizace znamenal v hudební tvorbě obrovský posun. Najednou si člověk klidně mohl vytvořit nahrávací studio doma. Zároveň se asi všichni hlavně u našich dětí potkáváme i s těmi odvrácenými stránkami digitalizace. Technologie naše děti často přitahují jako magnet, a pokud je od nich neodtrhnete, abyste jim ukázali i svět mimo virtuální prostor, zůstávají k telefonům a počítačům přicuclé jako vosy k bonbonům. Obzvlášť patrné je to v téhle době, kdy se děti dopoledne účastní distanční výuky a odpoledne chatují s kamarády.

Zrovna včera jsem Mardošovi a Dušanovi vyprávěl, jak moje holky ležely rozvalené v obýváku, každá zírala do displeje a já jsem je musel fakt důrazně přinutit, aby se mnou šly na zahradu hrabat listí. Nejdřív strašně oponovaly, ale jakmile venku dostaly ránu čerstvým vzduchem, endorfiny jim vylítly nahoru, začaly blbnout, honit se po zahradě a bylo z toho skvělé odpoledne. To je jen malý důkaz, že rodiče někdy musí trochu přitlačit na pilu.

Když se vrátím k vaší nové desce, jedním z pracovních názvů bylo "Brnky brnky prasata", což je hláška, kterou zakončil nenávistný e-mail jeden z vašich odpůrců. Dostáváte podobně zábavné hejty často?

Mardoša: Tenhle e-mail byl celkem ojedinělý, a právě proto nás tak upoutal. Myslím, že to byl člověk, který nás ani tolik nezná, a jenom slyšel úryvek nějakého rozhovoru k naší výstavě. O naši tvorbu mu moc nešlo, jenom nám napsal shluk dost zvláštních nadávek zakončený právě sloganem "Brnky brnky prasata", který nás hodně pobavil. Seriózní kandidát na název desky to sice nebyl, ale od té doby ho často používáme mezi sebou, na koncertech a podobně.

Na albu se vám daří odlehčenou formou komentovat současné společenské fenomény. V písničce Minoritní třeba na příkladech jediného Pražáka, co se veze v šalině, nebo jediného abstinenta ve sklípku na víně zpíváte o tom, že se většina z nás někdy ocitne v menšině. Při jaké příležitosti jste se v poslední době v menšině ocitli vy?

Neuwerth: Já to zažívám skoro pořád. Často to bývá kvůli politickým názorům, kdy mívám dojem, že s tím, co si myslím, musí souhlasit skoro každý, ale pak zjišťuju, že jsem v menšině.

Cais: Tak právě funguje princip sociální bubliny. Když se u nás volil prezident, tak jsme si taky mysleli, že to nemůže dopadnout jinak, než jsme si představovali, protože všichni kolem nás to viděli stejně. A najednou jsme byli překvapení, že žijeme v zemi, kde má tolik obyvatel úplně jiný názor, přestože byl tehdy výsledek těsný. A týká se to vlastně i hudby. S kluky v Tata Bojs máme všichni podobný vkus, což je i jeden z důvodů, proč si tak rozumíme. Vyrostli jsme na stejných kapelách a často míváme pocit, že se jejich hudba přece musí líbit každému, když je tak skvělá. Ono to tak přitom vůbec být nemusí.

Myslím, že být v menšině je něčím, čím si každý z nás někdy projde, a většinou se s tím setkáme už v době dospívání. Už v dětském kolektivu můžou nastat chvíle, kdy si myslíme něco jiného než všichni ostatní, dostáváme to od druhých sežrat a čelíme prvním pochybnostem, jestli je náš pohled správný.

Neuwerth: A souvisí to i s názvem naší desky. Skóre 1:0 je totiž velmi těsné a může to být jak těsné vítězství, tak těsná prohra.

Mardoša: Nebo to může být Nagano.

"Myslím, že je dobré, když si v sobě člověk ponechává aspoň trochu dětské energie a naivity až do dospělosti," uvažuje Milan Cais. (na fotce jediný vestoje)
"Myslím, že je dobré, když si v sobě člověk ponechává aspoň trochu dětské energie a naivity až do dospělosti," uvažuje Milan Cais. (na fotce jediný vestoje) | Foto: Salim Issa

Lehce sociálně-kritický podtón má i písnička Zvony, ve které se zpívá: "Odfláknutý život Čechů potřebuje novou střechu." Jak tenhle text vznikl?

Cais: Na prvním kapelním soustředění k nové desce jsme si z novin vystřihávali fráze, které nás něčím zaujaly. Tyhle útržky jsme pak dadaistickou metodou seskládali k sobě, Mardoša všechno nafotil a poslal nám to do mailu. Když jsem se na to později díval, připadaly mi některé fráze i s odstupem inspirativní a začal jsem na jejich základě psát text k písničce Zvony.

Vedle ústřižkového principu jsme s kluky hráli ještě takové ty veršovánky s překlopeným papírem, kdy jeden napíše dva rýmy, přehne papír tak, aby byl vidět jen jeden řádek, a podá ho někomu dalšímu, kdo doplní druhou část verše. I tahle metoda přinesla několik hezkých frází, které pak skončily v textu. Spojení "odfláknutý život Čechů" každopádně někdo z nás objevil právě v novinách a rým "potřebuje novou střechu" jsem k tomu dodal sám. Myslím, že je to dost zřetelný vzkaz, který pochopí i blbec.

Z vašeho vyprávění mi přijde, že vás ani po deseti albech a víc než třech dekádách koncertování neopouští dětská hravost, se kterou jste začínali. Cítíte se pořád jako ti mladí kluci, kteří v roce 1988 poprvé vystupovali v tělocvičně v Dejvicích?

Cais: Vidíte, jak vypadáme. Už jsme trošku prošedivělí.

Na vaší hudbě ale stopy stárnutí nejsou tolik znát.

Cais: No tak to je dobře. Nás totiž tvorba i koncertování pořád neuvěřitelně baví. Chuť hrát je i po těch letech silná a je hlavním důvodem, proč to děláme. Myslím, že je dobré, když si v sobě člověk ponechává aspoň trochu dětské energie a naivity až do dospělosti. Na druhou stranu potom vždycky hrozí nebezpečí, že sklouznete do trapnosti, která někdy může překročit únosnou mez, a vy si pak už nevidíte na špičku nosu. I takové případy známe a rádi bychom se vyhnuli tomu, abychom se mezi ně zařadili. Od toho naštěstí máme ty naše dospívající děti, které mají hranici trapnosti nastavenou hodně nízko.

Milane a Mardošo, vy jste kapelu zakládali už jako školáci. Čím jste chtěli být, než to začalo vypadat, že se z vás stanou muzikanti?

Mardoša: Nejdřív jsme chtěli být kaskadéři! Na Hanspaulce jsme skákali skrz keře. Taky jsme samozřejmě chtěli být indiáni. Později jsme celá parta plánovali společně napsat knížku, každý jednu povídku. Hudba nás ale začala bavit dost brzo. Rád vzpomínám, jak jsme na oslavě mých devátých narozenin sjížděli desku Combat Rock od The Clash. Už tehdy začala být kapela naším snem, který se potom začal zhmotňovat, když nám bylo třináct, čtrnáct.

Cais: Já jsem vedle toho od páté třídy chodil k akademické sochařce Olze Vohnoutové na výtvarnou přípravu. Nechtěl jsem totiž na gympl a měl jsem plán, že se budu věnovat kreslení a malování. Hrát a dělat kravál ve sklepě jsme začali ještě na základce, v době, kdy Mardoša dostal první basu, což byly Vánoce ’87.  Po základce jsem nastoupil na Hollarku v pražských Vinohradech, po maturitě jsem ještě pokračoval na AVU a vizuálnímu umění se věnuju dodnes.

Kapelu jsem dlouho bral spíš jako zábavu než práci a ani teď popravdě hudbu nevnímám jako práci, i když mě víceméně živí. Připadám si trochu jako blázen, když o hudbě pořád mluvím jako o zábavě. Uznávám, že je to už trošku klišé, ale opravdu to tak cítím. Hudba mě baví hlavně proto, že vzniká v souznění s dalšími lidmi, kdežto vizuální tvorba je pro mě víc intimní. V ateliéru jsem vždycky sám.

Kdy jste si poprvé začali uvědomovat, že už nejste jenom členové studentské garážové kapely, ale profesionální hudebníci?

Cais: Jsou kapely, které takovou proměnu zažily ze dne na den, ale u nás to šlo dost pozvolně. Určitý zlom nastal v době vydání Futuretra, naší první desky u velkého vydavatelství. Po ní jsme začali hrát víc koncertů, dávat víc rozhovorů, ale stejně to nebyl žádný obří skok. Když o nás řeknete, že jsme profesionální hudebníci, zní nám to pořád trochu zvláštně.

Neuwerth: Rozhodně jsme nedospěli do stadia, kdy bychom koncertům říkali kšeft, což spousta muzikantů dělá.

Cais: Pro nás to jsou pořád koncerty. Vlastně až teď s covidovou krizí si víc uvědomujeme, že se pro nás v průběhu let staly příjmy z vystupování dost podstatným zdrojem obživy.

Zmínili jste desku Futuretro, která letos slaví 20 let od vydání, a mnozí kritici i fanoušci ji vnímají jako kultovní. Čím si její úspěch vysvětlujete a čím tenkrát zaujala vydavatelství Warner Music, které s vámi uzavřelo smlouvu, přestože vás v průběhu 90. let skoro všechny labely odmítaly?

Mardoša: Myslím, že to byla shoda několika okolností. Byli jsme v pravý čas na pravém místě, s pravým zvukem u pravého vydavatelství. Měli jsme v té době už nějaké zkušenosti, ale zároveň jsme byli pořád ještě docela mladá, pro většinu lidí neokoukaná kapela. Na Warnerech tenkrát pomohlo, že se za nás u Michala Máky přimluvil Honza Muchow. Snad toho později Michal ani Moucha nelitovali. Pokud ano, tak to před námi dobře skrývali.

Tata Bojs

Kapela Tata Bojs
  • Pražská alternativně rocková kapela vznikla v roce 1988, kdy v tělocvičně TJ Spartak Dejvice odehrála také svůj první koncert. Jejími zakládajícími členy jsou zpěvák a bubeník Milan Cais a baskytarista Marek Huňát přezdívaný Mardoša.
  • Vedle nich dnes stálé jádro Tata Bojs tvoří kytarista Vladimír Bár, klávesista Jiří Hradil a producent Dušan Neuwerth. Dlouhé roky s kapelou vystupovali také zpěvačka Klára Nemravová a multiinstrumentalista Marek Doubrava.
  • Debut Šagali Šagáli Tata Bojs vydali už v roce 1991, ale skutečný průlom zaznamenali, až když na čtvrté desce Futuretro z roku 2000 smíchali kytarový zvuk s elektronikou. O dva roky později na úspěch navázali svým dosud nejprodávanějším albem Biorytmy.
  • Důležitým milníkem pro ně bylo také koncepční Nanoalbum z roku 2004 postavené na sci-fi příběhu, který napsal Mardoša a který pak vyšel i knižně. Následovaly desky Kluci kde ste? (2007), Ležatá osmička (2011) a A/B (2015). Na konci listopadu jim vychází novinka Jedna nula.

Během jarní covidové vlny jste se kromě nahrávání alba taky prohrabávali archivními videokazetami, z nichž jste nevydolovali jen záběry do posledního klipu Kraftwerk in Saint Tropez, ale i materiál do dokumentu, který by o vás měl vzniknout. S jakým konceptem bude film pracovat a v jaké fázi jsou jeho přípravy?

Cais: Měl by to být dokument, který trochu zmapuje historii Tata Bojs, ale zároveň nebude postavený jen na mluvících hlavách. S nápadem na film za námi už kolem roku 2017 přišli producent Petr Koza a režisér Václav Kučera. Václav Kučera ale bohužel vzápětí onemocněl a zemřel. My jsme si mezitím naplánovali výstavu k našim 30. narozeninám a v rámci příprav už jsme archivní materiály začali důkladněji procházet. Velkou část z nich jsme pak použili v knize Tatalog, kterou jsme vydali, abychom na naši třicetiletou historii měli kromě výstavy i hmatatelnější památku, a na tu by teď měl dokument navazovat.

Protože sympatizujeme s kluky z divadelního souboru Vosto5, oslovili jsme je, jestli by se s námi na filmu nechtěli podílet. Momentálně se s nimi bavíme, jak to celé uchopit, a zatím to vypadá, že by z toho mohl vzniknout dokument, který bude mít i hrané části. Režijně by se měl filmu ujmout Marek Najbrt a stopáží by mělo jít o celovečerák, který se bude promítat i v kinech. Dokončení je zatím naplánované na rok 2022.

V hitu Pěšáci jste už v roce 2007 zpívali o tom, že "není malých rokenrolí". Jak vnímáte současný trend, kdy žebříčkům streamovacích služeb vládne rap? Nestávají se dnes kytarové kapely ještě víc takovým téměř vyhynulým druhem?

Mardoša: Myslím, že hudební svět už několik dekád prochází různými vlnami. Když v 90. letech přišel velkým boom taneční scény, tak to taky chvíli vypadalo, že je muzika postavená na kytarách úplný přežitek. A najednou v novém tisíciletí přišly kapely jako The Hives nebo The White Stripes a všechno bylo jinak. Z nových trendů se nám leccos líbí, baví nás je sledovat, ale nemusíme je nutně následovat.

Neuwerth: My navíc nejsme až taková kytarovka, dokonce máme v kapele i klávesistu!

Mardoša: A ten je z nás nejhlasitější!

Neuwerth: Ze současných trendů si bereme to, co je nám blízké, a máme radost, že dneska muzikanti mohou zkoušet všechno, co je napadne. Kromě symfoňáku se dá navíc cokoliv nahrát doma v kuchyni.

Cais: Dnes je dovoleno kombinovat všechno se vším. A fakt, že žebříčkům dominuje rapová hudba, může vycházet z toho, že s mladou generací momentálně víc rezonuje. Těžko ale soudit, jestli to tak bude i za deset let.

Mohlo by vás zajímat: Andrej je tu zbytečně dlouho, není lídrem. Výroky Ledeckého jsou silná káva, říká zpěvák Tomáš Klus

Babišem posedlý nejsem, ale teď potřebujeme lídra a tím on není. Není tu světlo na konci tunelu, míní zpěvák Tomáš Klus, autor skladby Lockdown. | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

před 12 minutami

V Kábulu byly zastřeleny dvě soudkyně nejvyššího soudu

V Kábulu byly dnes ráno zastřeleny dvě soudkyně, které pracovaly u afghánského nejvyššího soudu. Informovala o tom agentura AFP. Podobné cílené útoky otřásají afghánským hlavním městem už několik měsíců.

"Dnes ráno ozbrojení muži zaútočili na vůz zaměstnankyň nejvyššího soudu," uvedl mluvčí soudu Ahmad Fahím Kauím. Upřesnil, že ženy byly zavražděny při cestě do práce.

Zdroj: ČTK
před 13 minutami

Bilance obětí pátečního zemětřesení v Indonésii vystoupila na 56

Zemětřesení, které v pátek zasáhlo indonéský ostrov Sulawesi, si vyžádalo nejméně 56 mrtvých a 820 zraněných. Aktualizovanou bilanci obětí zveřejnil indonéský úřad pro řešení následků přírodních katastrof.

Zhruba 15 tisíc lidí zemětřesení o síle 6,2 stupně přimělo opustit své domovy. Někteří z nich se uchýlili do hor, zatímco jiní do přeplněných evakuačních center.

Šéfka indonéské meteorologické, klimatologické a geofyzikální agentury Dwikorita Karnawatiová uvedla, že další zemětřesení v regionu by mohlo vyvolat vlnu cunami. Doplnila, že podle předpovědí pro nadcházející týdny se Indonésie bude dál potýkat s extrémním počasím.

Zdroj: ČTK
Další zprávy