"Impuls odejít nahoru do kopců a do samoty přišel možná trochu paradoxně i kvůli tomu, že jsme oba herci. Je to profese, kdy kolem sebe máte neustále velké množství lidí, se kterými musíte interagovat a mluvit. A tady člověk nemusí mluvit vůbec s nikým," vypráví Andrea Uhlík Berecková v nevelké světničce původně mlýnského stavení. Ve vzduchu panuje poklidná atmosféra adventní neděle, v kamnech praská dříví a venku za oknem je vidět vrcholky Českého středohoří decentně posypané sněhem. Nebe je šedivé s mraky, které vypadají, jako by na něm visely už někdy od průmyslové revoluce.
Na myšlenku přestěhovat se do Ústeckého kraje přivedla Uhlíkovy souhra náhod. "Oba jsme byli v angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Po práci jsme tak jezdili na různé výlety, až jsme si začali říkat, že by bylo krásné mít tu nějaký starý domek s příběhem," popisuje Andrea. "Začali jsme prolézat různé zpustlé statky a opuštěná místa, která hledala nového majitele. Problém spočíval v tom, že to všechno byly obrovské hospodářské usedlosti," krčí rameny.
Tajný sklep, o kterém nikdo nevěděl
"Pokaždé, když jsme někam přijeli, oba jsme propadli nadšení, že tohle je přesně ono. Mentálně jsme koupili snad každý ten dům," pokračuje Petr sedící na staré pohovce v obležení fenky Zary a kočky Kaši. "Jenže pak jsme museli z toho obláčku euforie slézt zpátky na zem a přiznat si, že je to zkrátka nereálné," vypráví. "Bylo v době po odvysílání Metody Markovič, kdy se Petr najednou dostal do hledáčku médií, a tak jsme se shodli, že by bylo fajn, aby všude říkal, že hledáme dům," zakření se s náznakem lehké ironie v hlase Andrea. "A Martin Bálek, jeden moc šikovný realiťák dole z Ústí, to slyšel a ten dům nám nakonec skutečně našel," dodá vzápětí.
A tak se stalo, že dva Moraváci koupili starý mlýn v pohraničí. "Měli jsme štěstí, protože kromě domu jako takového jsme získali i skvělou bývalou majitelku, paní Věru. Je to takový náš přítel na telefonu, který o domě všechno ví. Fungujeme tak, že když na půdě najdeme třeba staré dveře, zavoláme jí a řekneme: 'Našli jsme dveře, jsou žluto-modré. Kam patří?' A paní Věra se zamyslí a říká: 'Jo, tak ty budou od kuchyně. Děda nám tvrdil, že je vyhodil, ale on je přece jen nakonec schoval', " pokračuje Andrea. V usedlosti na manžele čekalo i pár překvapení, o nichž nevěděla ani paní Věra. "Za všechny je to tajný sklep bez přístupu. Zatím jsme se tam nedostali a nikdo neví, co v něm vlastně je," popisuje mladá herečka.
Dobrodružství spojená s objevováním nového sídla podle ní však pohltila zejména jejího muže. "Petr tomu propadl úplně. Dokonce si na to pořídil inspekční kameru. Čas tráví tím, že chodí po okolí a prolézá vše, co se dá. Jednou sáhl za trám a vytáhl starou důstojnickou šavli ještě z dob Rakouska-Uherska. Jindy zase domů přinesl zrezivělý řetěz a pověsil ho na zeď. Říká tomu viteály. Pokaždé, když něco takového přinese, dům jako by najednou zněl trochu jinak," usmívá se Andrea. Petr mezitím přiloží do kamen a mlčí.
Příběhy těch, na které se zapomnělo
Při otázce, co má slovy "dům, který jinak zní" na mysli, loupne pohledem po manželovi. Ten pokrčí rameny a vypráví dál: "Když jsme se sem přistěhovali, měl jsem hned první noc divný zážitek. Trvalo to asi 15 sekund, kdy mě 'někdo' postupně vytáhl z postele a probudil. Bylo to zvláštní. Pak jsem měl asi tři čtvrtě hodiny času s tím komunikovat. I když mi nešlo dost dobře skládat jednotlivá slova, sliboval jsem, že se budu k domu chovat hezky," vypráví herec s tím, že si noční návštěvu nakonec vyložil jako jakési pomyslné 'klepnutí přes prsty'. "Ještě před stěhováním jsem byl samozřejmě namotivovaný do různých úprav domu. V hlavě jsem si vizualizoval italský palác a kdesi cosi. A takhle jsme si museli vyjasnit, co a jak dál."
"Ale teď už je to v pohodě," vstoupí do toho Andrea. "Nakonec jsme se rozhodli, že tomu budeme říkat Ernst. Po jednom z bývalých majitelů." Uhlíkovy příběh domu a jeho dřívějších obyvatel pohltil natolik, že se po něm rozhodli pátrat v archivu. "Dostali jsme dokument, který popisoval jeho historii. Byly tam záznamy o německé rodině, která musela po válce mlýn opustit. Odsunuli tehdy starého pána a jeho dceru. Podle dokumentů vdanou ženu, nikoliv vdovu. Tím však text končil. O jejím manželovi Ernstovi tam nepadla ani zmínka," vypráví fascinovaně Andrea. "A tak jediné, co vám pak samozřejmě vrtá hlavou, je, kde je Ernst. Jeho odsunový lístek se nikdy nenašel. Padl na frontě? Utekl? Nebo se mu stalo něco horšího?"
Příběhů, které by zasloužily vyprávět, skrývá místní nehostinná, ale poeticky krásná krajina spoustu. I proto je do budoucna plánují hromadit a poskládat z nich knihu. Zatím jsou ale ve fázi sbírání. "Je to překvapivě snadné, protože nás místní velmi dobře přijali. A když pak jdete do hospody a povídáte si s nimi, vidíte, že to stále nejsou jen babské povídačky. Jsou to životy lidí, kteří kdysi spali pod stejnou střechou jako třeba teď my," pokračuje Petr, podle kterého plní zdejší hostinec funkci komunikačního uzlu daleko lépe než sociální sítě. "Na telefon tu není čas. A vlastně se sem ani nehodí. S životem tady se člověku úplně změní životní tempo i rytmus. A do toho jsme se zamilovali," shodují se manželé.
