Vagnerová: Feminismus je v Česku sprosté slovo. Kampaň #MeToo měla smysl

Tomáš Maca Tomáš Maca
11. 8. 2019 6:30
V populárním seriálu Lajna, jehož druhou řadu v září uvede videoportál TelevizeSeznam.cz, hraje prosťounkou milenku hokejového trenéra, která se nechává vydržovat drahými kabelkami a botami. V civilu je ale herečka Hana Vagnerová (36) pravý opak. Působí přemýšlivě, emancipovaně a osobitě. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o tom, jak kampaň #MeToo proměnila Hollywood, jaké typy ženských postav postrádá v české kinematografii a proč herectví nejde dohromady s mentální anorexií. „Když se dnes podíváte na seriály a filmy, neuvidíte tam jednu krásku vedle druhé, ale osobnosti, které jsou něčím zajímavé,“ vyzdvihuje herečka, která v posledních letech pracuje střídavě v Praze a v Los Angeles.
"Chybí nám každodenní příběhy vyprávěné z ženského pohledu," komentuje herečka Hana Vagnerová v rozhovoru české filmy a seriály.
"Chybí nám každodenní příběhy vyprávěné z ženského pohledu," komentuje herečka Hana Vagnerová v rozhovoru české filmy a seriály. | Foto: Honza Mudra

V seriálu Lajna ztvárňujete mladou přítelkyni hokejového trenéra Hrouzka, který působí jako karikatura typických machistických póz ze sportovního prostředí. Vydržela byste s takovým partnerem i v civilním životě?

Není to úplně můj typ. Mně by to s podobným chlapem nefungovalo. Na druhou stranu na Hrouzkovi spoustu vlastností oceňuju. Je to svéráz, který nemá daleko k jadrnému slovníku, ale zároveň mi přijde uvnitř dost ryzí. Šíleně miluje to, co dělá, a má rád i tu svou přítelkyni, i když trochu specifickým způsobem. Nijak ji neshazuje a podporuje ji v tom, čemu se věnuje.

Připomeňme, že postava Denisy je tanečnice u tyče, která Hrouzka ohromila spíš svým zevnějškem než intelektem. Jak je vám taková role blízká?

Nikdy nemůžete hrát postavu, o které si myslíte, že je blbá. K Denise přistupuju jako k ženě, která má svou vášeň, svůj svět, ve kterém se dokázala dostat do první linie, a je na to hrdá. Jenom se věnuje něčemu, co je trochu netradiční.

Vy jste se už dřív vyjádřila, že vám v českých filmech a seriálech chybí silné ženské charaktery. Těmi jste ale nemyslela postavy, jako je Denisa v Lajně, že?

Měla jsem na mysli ženy, které mají v životě vlastní názor, vlastní cíl, nebojí se projevit. Taky ženy, které vychovávají děti a u toho ještě pracují. V Česku se totiž příliš často setkávám s postavami zhrzených manželek a milenek, které jenom čekají, až jim chlapi poradí, co se svým životem dělat. Anebo se v českých filmech a seriálech objevuje druhý extrém, postavy typu Terezy Hodačové, kterou jsem hrála v Expozituře, tedy úplné hrdinky z řad policistek, hasiček a podobně. Chybí nám ale každodenní příběhy vyprávěné z ženského pohledu. Jako příklad mě napadá americký seriál Sedmilhářky. K podobným věcem máme v Česku bohužel ještě daleko.

Čím si to vysvětlujete?

Před pár lety jsem se bavila s jednou castingovou režisérkou, která tehdy obsazovala dva velké seriály za sebou, v obou bylo asi dvě stě mužských postav a do toho tam filmaři přidali jednu manželku a jednu milenku. Myslím, že se s podobnými klišé těžko loučíme. Nedávno jsme s kamarádkou Kristýnou Nedvědovou natočily film Sněží, který vypráví o soužití žen několika generací a považuju ho aspoň za krok jiným směrem.

Vámi zmíněný seriál Sedmilhářky ukazuje různé podoby ženské emancipace. Vám je nějaká míra feminismu taky blízká?

V Česku bývá feminismus často považovaný za sprosté slovo a mrzí mě, že se k němu lidé a priori staví negativně. Pro generaci mých rodičů bylo ještě naprosto normální, že žena ve stejné pracovní pozici měla třeba o polovinu menší plat než muž, což mi nepřijde v pořádku a měli bychom se pokusit to změnit. Překvapil mě třeba většinový český názor na kauzu #MeToo, celá ta naše neinformovanost a pocit ohrožení na straně mužů, kteří se bojí, že už nebudou moct plácat holky po zadku tak, jak byli zvyklí.

Před časem jsem se o kampani bavila se svými hereckými kolegy a naše debata mi přišla skoro až agresivní. Kamarádi herci argumentovali stylem: "Co si ty herečky myslí? Měly mu dát facku! Spousta holek to chtěla a někam se díky tomu dostala." Na to jsem jim řekla: "Kluci, to nevidíte, že šílené množství holek do téhle situace někdo psychicky i fyzicky zatlačil? Tak si představte, že byste po své sedmnáctileté dceři chtěli, aby někoho jen tak odpálkovala fackou." V ten moment se nad těmi svými argumenty poprvé aspoň trochu pozastavili.

Hana Vagnerová (36)

Hana Vagnerová
  • Už jako teenagerka se věnovala modelingu. Dráhu modelky ale po maturitě přerušila a místo toho začala studovat dvě vysoké školy - DAMU a Vysokou školu ekonomickou. Dokončila ovšem jen studium herectví
  • Před kameru se poprvé postavila v roce 2003 ve studentském filmu Seance Fiction svého tehdejšího partnera, srbského režiséra Marka Simiće. Ten ji zároveň pomohl v jejím zápasu s mentální anorexií, s níž se od puberty potýkala.
  • Nejznámější jsou její role v seriálech Vyprávěj, Expozitura, Zdivočelá země, Kafe a cigárko a Lajna. Na stříbrném plátně účinkovala například v komediích Miluji tě modře a Padesátka nebo v dramatech Milada a Sněží.
  • V Divadle ABC ztvárnila roli Anny Kareniny, v A studiu Rubín se objevila v Goetheho Faustovi nebo v několika hrách z pera scenáristy Petra Kolečka. Na Letních shakespearovských slavnostech ji publikum může vidět v komedii Sen noci svatojánské.

Někteří Češi si představují, že v USA vytvořila kampaň #MeToo atmosféru přehnané politické korektnosti, ve které mají muži strach otevřít ženě dveře. Všimla jste si této změny společenského ovzduší v Los Angeles, kam několik let docela pravidelně jezdíte?

Povím vám příběh kamaráda, kterého jsem v Los Angeles poznala. Ten v jedné firmě pracoval jako režisér filmů ve virtuální realitě, vyhrával všechny možné ceny po celém světě a najednou ho ze dne na den vyhodili. Nejdřív vůbec netušil důvod a až později se dověděl, že někde před někým pronesl na adresu žen nějaký nevhodný vtípek. Já i další jeho známí jsme v tu chvíli byli hrozně naštvaní a říkali jsme si, že tohle je přesně ten směr, kterým by se boj za ženská práva neměl ubírat. Náš vyhozený kamarád potom ovšem řekl zajímavou věc. Řekl, že úplně chápe, že se tímhle způsobem posunujeme z extrému do extrému, protože každá velká společenská změna takový extrém vyžaduje. Připouštěl, že tenhle extrém může trvat i několik let, ale že bude rád jeho součástí, protože není tak dávno, co ženy nemohly volit, ještě dnes dostávají nižší platy a je potřeba tohle srovnat.

Při své poslední návštěvě Ameriky jsem už měla pocit, že se situace docela stabilizovala. Musíme to vnímat v kontextu a uvědomit si, že věci, které se děly před #MeToo, byly strašné. Drtivá většina mých kamarádek v Hollywoodu se sama setkala s tím, že byla sexuálně napadená, nebo se dostala do té svízelné situace buď anebo a to procento není nízké ani u nás v Česku. Na rozdíl od velké části české společnosti si tak myslím, že kampaň měla smysl.

V Hollywoodu k vysokému počtu případů sexuálního obtěžování přispělo i to, jak je tamní filmové prostředí konkurenční. Vypadají české filmové castingy z hlediska soutěživosti jinak?

V Americe se i na malou roli hlásí třeba 500 lidí, kteří jsou kvůli ní ochotní udělat cokoli. Je zajímavé to zažít, ale o to víc si vážím toho, jak to funguje v Česku. Všichni mí čeští kamarádi z herecké branže se hraním v klidu uživí, ale v Americe potkáte i lidi, kteří si prošli velkými seriály, a stejně se najednou ocitli na nule a museli pracovat za barem.

Pozitivní je na americkém filmovém prostředí to, jak se spousta herců neustále dovzdělává, chodí na různé workshopy nebo se učí několik přízvuků. Zdá se mi, že hollywoodští herci o svých rolích přemýšlejí mnohem víc než ti čeští. Nemluvím teď o všech, ale mnoho z nás se dostává do režimu, kdy ráno jdeme na dabing, dopoledne máme zkoušku v divadle, odpoledne natáčení a večer představení. Na sebezdokonalování tak mnohdy už nemáme kapacitu a zároveň bereme za samozřejmost, že další angažmá přijde, takže se tolik nesnažíme pro to udělat něco navíc.

V jednom rozhovoru jste Američany chválila za to, s jakou snaživostí a přesvědčením dovedou usilovat o úspěch. Nemůže ale bezmezná víra v happy end v prostředí plném ambicí, jakým je třeba Hollywood, člověka dovést k obrovskému zklamání?

Může a souhlasím, že když se až moc snažíte o neustálý pozitivismus, tak už pak kolikrát lžete sami sobě. Líbí se mi ale, že jsou Američani vychovávaní k tomu, aby se nebáli a pořád něco zkoušeli. Když byste Američanovi řekli, že jedete studovat do zahraničí, tak mu to bude připadat skvělé, ale Čech se místo toho bude divit, proč tam vůbec chcete vyrazit. Američani milují výzvy, ale spousta lidí je tam vnitřně vyhořelých, přestože se navenek pořád snaží vypadat pozitivně. Češi mají naopak sklon být cynicko-sarkastičtí a o nic se nepokoušet. Dobrá cesta podle mě vede někde uprostřed.

Proč jste si tedy jako Češka nelibovala jenom v pohodlí našeho malého rybníčku a rozhodla jste se v duchu Američanů přijmout výzvu a zkusit štěstí v Los Angeles?

Já jsem v 18 nastoupila na DAMU a už od nějakých 20 jsem nonstop pracovala. Stal se ze mě hrozný workoholik a najednou jsem se ocitla ve stadiu vyhoření. Věci, které jsem do té doby dělala, mě přestaly bavit a do toho se mi ozvala kamarádka, že zanedlouho odlétá na nějaký herecký workshop do Los Angeles. Řekla jsem si, že to zní dostatečně šíleně, abych se do toho pustila. Nechtěla jsem přitom dobývat Ameriku, ale spíš jsem si uvědomila, že jsem nikdy pořádně necestovala a nevím nic o světě ani o životě. Byla jsem zvyklá každý den přebíhat mezi divadly a natáčením a přišlo mi, že kromě práce vůbec nežiju. Do USA jsem tak původně vůbec nejela za prací.

Nakonec jsem tam absolvovala několik kurzů, které mě inspirovaly nejen v herectví, ale pomohly mi i lidsky. Jednak jsem se setkala s herci z celého světa, ale hlavně jsme se tam věnovali různým cvičením, při kterých ze sebe dostáváte všechny možné emoce. O některých jste třeba ani nevěděli, že je v sobě máte. Těmihle postupy se dopracujete sami k sobě a později se při ztvárňování role dovedete emocionálně dostat tam, kam potřebujete. Všimla jsem si díky tomu i toho, že často pluju životem, aniž bych si pořádně uvědomovala, co cítím, protože beru za normální svoje pocity neukazovat.

"Nejsem žádný ideál krásy. Mám třeba tak odstáté uši, že mi je na natáčení museli podlepovat, protože pod lampou hrozně prosvítaly," směje se Vagnerová.
"Nejsem žádný ideál krásy. Mám třeba tak odstáté uši, že mi je na natáčení museli podlepovat, protože pod lampou hrozně prosvítaly," směje se Vagnerová. | Foto: Honza Mudra

V pubertě jste bojovala s mentální anorexií, ze které jste se podle svých vyjádření dostala s nástupem na DAMU. Měl jsem za to, že herecké prostředí tlak na fyzickou krásu spíš podporuje. Není to tak?

Anorexie ale spočívá v obrovské sebekontrole a herectví představuje úplný opak, protože byste při něm v ideálním případě měli nechat všechno běžet a prožívat jen přítomný moment. Z anorexie holkám často pomůže, když se zamilují a cítí, že je ten druhý bez výhrad přijímá. Přesně to se mi v 18 stalo a do toho jsem se dostala na DAMU a pochopila, že anorexie s herectvím nejde dohromady. I když byla v hereckém prostředí vnější krása dlouho hodně důležitá a ve třídě na DAMU jsem měla další spolužačku s anorexií, všímám si, že dnes už se tento trend u nás i v cizině mění. Obsazují se různé typy ženy, ne jenom ty s mírami 90-60-90 a z toho mám opravdu radost.

Dnes bývají jako jeden z faktorů přispívajících k poruchám příjmu potravy často zmiňované sociální sítě, na kterých dospívající vidí dokonalá těla mediálních hvězd. V době vašeho dospívání ale sociální sítě ještě nefungovaly. Co tedy u vás nemoc spustilo?

Anorexie vždycky pramení z nízkého sebehodnocení. Pak stačí pár poznámek okolí o vaší postavě a spustí se lavina nedořešených věcí, které už v sobě máte nahromaděné. Někde hluboko máte pocit, že když budete dokonale krásní, dokonale hubení a dokonalí vlastně ve všem, tak si zasloužíte, aby vás ostatní měli rádi. Protože ale dokonalí nikdy být nemůžete, tak ve svých očích konstantně selháváte a propadáte se do čím dál větší deprese. Ideální psycholog by vás měl v takové situaci dovést k důvodům, proč nad sebou pochybujete. V době, kdy jsem se s nemocí potýkala, jsem ale na žádného takového terapeuta nenarazila.

Místo toho jsem se střetla s přístupem, kdy mě chtěli lékaři rychle vykrmit a ještě mi pohrozili tím, co všechno se mi může stát, když jíst nebudu. Nevím, jak se v Česku anorexie řeší teď, ale tehdy to bylo léčení strachem. "Musíš jíst, protože jinak ti odejdou kosti a vypadají ti vlasy." Takhle sice přiberete, ale jakmile léčebnu opustíte, tak do měsíce znovu zhubnete a budete v léčebně zase. Klíč je přitom ve změně vašeho způsobu myšlení, ne jenom ve změně jídelníčku a myšlenkové nastavení se mnou tehdy neřešil nikdo. Psychicky mě z nemoci dostal opravdu až ten vztah, ale nebylo to ideální, protože jsem do něj nevstupovala jako zdravý člověk.

Neuvažovala jste, že byste svou zkušenost s anorexií sdílela v rámci některé z neziskových organizací, které se dnes zabývají sebepřijetím mladých dívek?

Když se mě na to ještě před několika lety někdo ptal, tak jsem to jasně odmítala. Nechtěla jsem se k tomu tématu vůbec přibližovat, protože jsem se bála, že by to anorexii mohlo spustit znova. Asi jsem tu kapitolu ještě neměla dořešenou a pořád mě bolelo o ní mluvit. Teď už nad podobnou spoluprací uvažuju a jenom čekám, až dozraje ten správný moment.

Co byste vzkázala dívkám, které by vás na základě módních fotek, které zveřejňujete na svém Instagramu, vnímaly jako ideál krásy a chtěly se vám co nejvíc přiblížit?

Zaprvé bych jim chtěla říct, že já určitě žádný ideál krásy nejsem. Mám třeba tak odstáté uši, že mi je na natáčení několikrát museli podlepit, protože pod lampou hrozně prosvítaly. Zadruhé bych zdůraznila, že jsem nikdy nechodila s kluky, kteří byli nějací ohromní krasavci. Naopak se mi vždycky líbili kluci, kteří byli charismatičtí, chytří a vtipní. V L.A. jsem poznala spoustu lidí, kteří se ideálům krásy snažili přiblížit, měli vysportované postavy a sametovou pleť, ale byli tak strašně nudní, že jste s nimi nevydrželi víc než deset minut.

Když je navíc všude kolem téhle dokonalé krásy tolik, tak přestane být zajímavá. Najednou přijde holka, která má orlí nos, a všichni jsou z ní paf, protože je jiná. Když se dnes podíváte na seriály a filmy, zjistíte, že do nich filmaři obsazují osobnosti. Neuvidíte tam jednu krásku vedle druhé, ale naopak lidi, kteří jsou něčím zajímaví. Každý by měl proto zjistit, kdo je, a najít radost ze svých nedostatků, protože jsou super.

Video: Obtěžování na baru? Sex není povinnost, na flirtování musí být dva, říká Nejedlová

Nechceme flirtovací policii. Chceme pracovníkům barů a klubů poradit, co mají dělat, když někdo potřebuje pomoc, říká autorka kampaně Respekt je sexy. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 45 minutami

Šalamounovy ostrovy navázaly diplomatické vztahy s Čínou, Tchaj-wan už neuznávají

Šalamounovy ostrovy v sobotu navázaly diplomatické vztahy s Čínou, a to jen několik dní poté, co ukončily vazby s Tchaj-wanem. V pátek vztahy s Tchaj-pejí přerušil i ostrovní stát Kiribati. Ve světě je tak nyní už jen 15 zemí, které Tchaj-wan uznávají - většina z nich je z Jižní Ameriky, karibské oblasti a Tichomoří. 

Zdroj: ČTK
Další zprávy