Kdybyste mohl cestovat časem do 19. století a potkat se s Josefem Němcem, kterého hrajete v televizní sérii Božena, na co byste se ho zeptal?
Asi bych ho objal, a kdybychom byli blízcí přátelé, tak bych se ho zeptal, jak to všechno zvládá. Němec totiž na začátku vztahu s Boženou nevyhnutelně narazil. Vzal si ženu, která byla ohromně talentovaná, talentovanější než on. Božena Němcová byla prototypem soběstačné ženy, která navaří, postará se o děti, ale zároveň potřebuje, aby jí muž nechal vlastní svobodu. Normou jejich společenské vrstvy přitom tehdy bylo, že muž živí rodinu, ve volném čase si kouří doutníčky a vymýšlí básničky a úlohou ženy je pečovat o domácnost. Na rozdíl od muže si nemůže jen tak dělat, co chce.
V seriálu přitom sledujeme, jak si Božena Němcová u manžela prosadí, že bude mít čas na čtení a psaní, bude hrát na piano, a Josef se jí její zájmy často snaží dopřát.
Ano, Němec svou manželku uznával a ohromně ji miloval, takže v mnoha ohledech dokázal jít do sebe. V době národního obrození přibývalo žen, které měly vlastní hlavu, a Němcovi svým manželstvím vytvořili důležitý společenský precedens. Z toho důvodu byli magnetem pro další tehdejší páry, které se ještě často patlaly v jasně vymezených rolích, o nichž jsem mluvil.
Když Němcovi v prvním díle jeho kamarád sňatek s Boženou rozmlouvá s tím, že je "moc divoká", její budoucí manžel mu říká, že si ji vychová. Myslíte, že Němce Boženina nespoutanost svým způsobem přitahovala?
Ano, myslím, že mu imponovalo, že Božena není jen nějaká domácí puťka, ale že v sobě má určitou drzost. Ta vzpurnost ho přitahovala, ale zároveň si pravděpodobně říkal, že to patří k věku, protože Boženě, když se potkali, bylo 16-17 let, a že si ji zkrotí. Takhle muži v 19. století zkrátka přemýšleli a nedělejme si iluze, že tak spousta z nich neuvažuje dodnes. Vezměte si chlapy, kteří jsou bohatí, mají spoustu peněz a aut a pak se k ženským chovají jako k těm autům. Za každou cenu se chtějí nějakým autem projet, a když na něj nemají, pořídí si místo toho aspoň jiné. Ženské ale nejsou auta, nemůžete jim vyměnit kola nebo motor, aby jezdily tak, jak si představujete.
S podobnou symbolikou koneckonců pracovali i tvůrci seriálu. Když Němec říká, že si Boženu zkrotí, jede zrovna na koni, pak se rozjede a doufá, že ji bude moct ovládat jako toho koně. Pronáší, že zpupná žena potřebuje tvrdou ruku, bič před očima a na prdel závaží, což je výborné shrnutí. A právě v téhle scéně končí jeho zaběhnutá představa o tom, jak jejich manželství bude fungovat.
Partnerské neshody mezi Josefem, který chce spořádanou domácnost a spoustu dětí, a Boženou toužící po svobodě a romantické lásce v seriálu několikrát eskalují do scén na hraně domácího násilí. Na konci druhého dílu například s Annou Kameníkovou v roli slavné spisovatelky vytřete podlahu, a to v momentě, kdy se Němec dozví, že mu jeho žena byla nevěrná. Jak se vám podobné scény hrály?
Při natáčení byly všechny tyhle scény nahromaděné do několika dní. Tím pádem jsem třeba tři dny v kuse točil jenom scény typu: "Ty nechceš dítě? Tak to ne, pojď a já ti ho udělám!" Můj p*ůser byl, že jsem takový part hrál poprvé, neměl jsem zkušenost svých obsazovanějších kolegů, kteří už věděli, že ty scény v rámci celku budou působit jinak. Tím pádem jsem měl pocit, že je tam toho násilí najednou moc, a musel jsem se sejít s producentem Michalem Reitlerem, abychom si to vyjasnili. On mě uklidnil, řekl: "Hele, Honzo, klídek, je to zhuštěné, hodně se toho vystříhá. Vrať se k tomu scénáři, bude to v pohodě." Tak jsem ho poslechl a věřil, že Bůh mě z toho vystříhá.
Scénu, kterou jste zmiňoval, jsme točili až na závěr pracovního dne. Všichni jsme byli pěkně unavení a zvládli jsme to celé asi za hodinu. Anička Kameníková si ale se mnou během té hodiny zažila peklo. Naštěstí jsme se spolu už znali z Činoherního klubu a pochopitelně jsem se s ní domlouval, jak ty facky a bití budou vypadat, jakou budou mít trasu a podobně. Stejně jsme se ale nevyhnuli tomu, že když jsem s ní po té hádce nakonec vytřel podlahu, všichni ze štábu úplně ztichli a z placu se nám odcházelo dost divně.
V takové situaci si člověk říká, co to vůbec dělá za práci, a vím, že mi v hlavě nějakou dobu zůstával jenom pocit: "Promiň, Ani." Zároveň si myslím, že díky tomu, že se scenáristky Hana Wlodarczyková a Martina Komárková zaměřily na to, jaký k sobě Němcovi měli vztah a na jejich partnerské neshody, už teď podle mě Božena konečně není z mramoru. Diváci tu slavnou spisovatelku najednou vidí s jejími slabostmi i přednostmi, které můžeme najít u každého člověka.
Pro spoustu lidí byl Josef Němec donedávna hlavně tyran, který svou manželku mlátil, a série Božena se tenhle jeho pokřivený obraz snaží trochu napravit. Jak se na odvrácenou stránku jeho osobnosti díváte vy?
Za to, jak svou ženu bil, bych Němce po zádech určitě nepoplácal. Z pohledu dnešní společnosti je to samozřejmě nepřípustné a to je dobře. Vezměte si ale, že Němcová svého manžela podváděla, zatímco její milenec, básník Nebeský, s manželi bydlel pod jednou střechou. Tím chci říct, že to Josef Němec neměl lehké, a pochválil bych ho za to, že se postupně smířil s tím, že v jeho manželství bič nepomůže.
Z čeho jste vycházel, když jste si postavu Josefa Němce studoval?
Četl jsem knížku Neobyčejný muž neobyčejné ženy od literární historičky Magdalény Pokorné a kapitola o jeho vztahu s Boženou založená na jejich korespondenci úplně předčila moje očekávání o Josefově duši. Když si to, co se z korespondence zachovalo, přečtete, zjistíte, že ve chvíli, kdy byli Josef a Božena nějakou dobu od sebe, tak se milovali, zatímco když byli spolu, tak se často chovali odstředivě. Němec byl docela velký introvert a dopisy pro něj byly jediným místem, kde si dokázal vylít srdce. Vyplynulo mi z nich, že svou ženu miloval a byl na ni za její spisovatelskou činnost hrdý, ale zároveň ve vztahu s ní prožíval i velké zklamání.
Taky byl Němec bezesporu čestný člověk. Když například pracoval jako finanční úředník rakouské monarchie a měl na starosti kontrolu pašovaného zboží, mohl se klidně nechat podplácet, aby rodině domů nosil víc peněz. To on ale striktně odmítal a věřil, že se k povýšení dostane férově. Kvůli jeho českému vlastenectví a zájmu o národní obrodu se ale lepšího místa nedočkal a naopak ho suspendovali, takže se ještě k tomu musel potýkat s pocitem, že selhal jako živitel rodiny. To muselo být pro chlapa v tehdejší době strašně frustrující.
Když už jste zmínil to vlastenectví, jak se po natáčení seriálu díváte na dobu národního obrození?
Ve škole pro mě národní obrození nejdřív bylo něco jako zlomky. "Naučte se, že tihle lidi napsali tohle a tohle a tečka." Člověk má pocit, že tu dobu musí nutně adorovat a že všichni vlastenci byli ohromní intelektuálové. Přitom obrozencům šlo zpočátku jenom o to, aby se začalo šířit české slovo a aby se český národ dočkal uznání. Národní obrození mi dlouho připadalo jenom jako mramorový pomník, kde jsou vytepaná všechna ta známá jména. Povinnost něco přečíst vám nezaručí, že někoho z těch autorů skutečně pochopíte.
Na gymnáziu v Moravské Třebové jsem měl naštěstí na češtinu učitelku Boženu Froňkovou, která mi prostřednictvím Hlavy 22 od Josepha Hellera svět literatury otevřela. Taky nám občas pouštěla filmy, pamatuju si třeba na Sedmikrásky od Věry Chytilové, a já jsem pomalu začal chápat, že to, že si přečtete Babičku nebo Máj, nic neznamená, pokud učitel neví, jak vám to předat. Proto doufám, že na českých školách bude takových Božen Froňkových přibývat.
Předpokládám, že inspirativní hodiny češtiny taky přispěly k tomu, že se kluk z maloměsta odhodlal studovat herectví. Je to tak?
V tom hrálo roli několik věcí. K herectví jsem se dostal přes obyčejnou puberťáckou zamilovanost. Jedna holka, o kterou jsem tehdy stál, hrála v ochotnickém divadelním souboru, tak jsem tam kvůli ní šel. Ona sice kvůli tomu, že jsem přišel, naopak odešla, ale já jsem tam už zůstal, protože mě divadlo začalo bavit.
Když jsem pak po maturitě chtěl vypadnout z Moravské Třebové, což je pro člověka v 18 letech přirozené, měl jsem inspiraci v ročníku nad námi, kde bylo hodně lidí, kteří navzdory tehdejším zvyklostem nešli studovat třeba matfyz a vydali se humanitním směrem. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím taky, a podal jsem si přihlášku do Brna na JAMU. Napoprvé to nevyšlo, ale druhý rok už mě vzali.
Dostal jste se do dobré společnosti, ve stejném ročníku jako vy studovali taky Václav Neužil, Jana Plodková nebo Iva Pazderková.
Ano, a s Vaškem Neužilem jsme dokonce bydleli ve stejném pokoji na kolejích. Byli jsme jako Hawkeye Pierce a kapitán Trapper ze seriálu M.A.S.H., což ale znamenalo, že roli kuního ksichtu Franka Burnse dostal náš třetí spolubydlící Zdeněk Klusák. Zdendo, promiň. Jak jsme si s Vaškem užívali té svobody na vysoké, dělali jsme Zdendovi různé kanadské žerty. Nikdy by mě nenapadlo, že budu někomu strkat pod peřinu rajčata, ale Zdeněk si o to trochu říkal. Pamatuju si, jak nám pořád připomínal, ať mu nebereme jeho Actimely. Jasně že jsme mu je vypili.
Jan Hájek (42)
- Vyrůstal v Moravské Třebové, odkud po absolvování gymnázia odešel do Brna, kde na Janáčkově akademii múzických umění dva roky studoval obor činoherního herectví.
- Po vyhazovu ze školy získal angažmá v ostravském Národním divadle moravskoslezském a zahrál si tam mimo jiné titulní roli v Shakespearově Hamletovi.
- V roce 2006 získal Cenu Thálie v kategorii Talent roku do 33 let a přesunul se do Národního divadla v Praze, kde dostal například roli v Kupci benátském.
- O pět let později z Národního divadla odešel do Činoherního klubu, v jehož souboru účinkuje dodnes. Vedle toho se od roku 2014 objevuje v představeních Divadla Na zábradlí.
- Na stříbrném plátně zazářil v oceňovaném filmu Kobry a užovky a televizní diváci ho mohou znát ze seriálů Ordinace v růžové zahradě, Bohéma nebo z právě vysílané série Božena.
Když vás tak poslouchám, divoký vysokoškolský život byl asi i důvodem, proč vás z JAMU po čtyřech semestrech vyhodili, že?
Ano, oficiálně mě vyhodili kvůli nedostatečné docházce. Ve škole jsem nesplnil jeden úkol, a tak jsem měl za trest ve druháku napsat takovou malou diplomku, 40 stran o dvou knížkách. Napsal jsem jich 12, ale to jsou detaily. Ve skutečnosti na JAMU chtěli studentům ukázat, že takhle to nejde, že si nemůžou jen tak kouřit za školou a do hodin nechodit. Potřebovali dát hlavy na kůl a schytal jsem to já. Po dvou letech mě sice chtěli znova přijmout na dálkové studium, ale to už jsem měl angažmá v Ostravě v Národním divadle moravskoslezském, což se školou nešlo skloubit, takže jsem ji nedokončil.
Díky angažmá v Ostravě jste se pak za těžko uvěřitelných okolností, skoro jak z filmového scénáře, potkal se svým otcem, kterého jste roky neviděl. Jak se to seběhlo?
Tehdy jsme zrovna zkoušeli Hamleta a kolega Mirek Rataj musel do nemocnice na srdeční bypass. Když se vrátil, řekl mi, že tam potkal mého otce, kterého jsme se ségrou od našich dvou let neviděli. Rodiče se rozvedli a žili jsme jen s mámou. Mirek se dověděl, že tátovi někdo v hospodě ukázal noviny s moravskoslezskou přílohou, ve kterých byl článek o našem představení a u toho moje fotka, s tím, že ten herec vypadá úplně jako on zamlada.
Na základě toho táta sehnal lístky a chystal se na premiéru. Ráno v den premiéry ale tátu přivezli na nemocniční pokoj, ve kterém už ležel Mirek. Z představy, že se uvidíme, dostal svůj třetí infarkt. Když jsem tohle všechno zjistil, jeli jsme ho se ségrou navštívit. Ona nakonec vycouvala, ale já jsem tam s tátou chvíli zůstal a na to setkání nikdy nezapomenu.
Měli jste si po těch 23 letech, co jste se neviděli, co říct?
Měli jsme toho na srdci strašně moc. Mimo jiné mi řekl jednu zajímavou věc: "Víš, tvoje máma mi tenkrát dala vybrat. Buď kapela a hospoda, nebo ona a děti. A já, debil, si vybral a odešel." Pamatuju si, že jsem tehdy poprvé v životě s chutí vypil pivo. Do té doby jsem ho rád neměl. Přišel jsem mu na chuť až s tátou, který do konce roku zemřel, a v divadle mě tím pádem už nikdy neviděl.
