Ve své knize se snažíte vystopovat společenské proměny, které mohou souviset s narůstajícím množstvím úzkostí a depresí. Je rozšíření těchto duševních onemocnění skutečně diagnózou současné doby, jak často zaznívá v médiích?
Data v Česku i v zahraničí opravdu ukazují, že depresivních a úzkostných pacientů v současnosti přibývá a že také roste spotřeba psychofarmak. Částečně tento trend souvisí s tím, že se o tématu duševního zdraví více mluví, kdežto dřív bývalo tabuizované. Řada problémů, které v minulosti nebyly překládané do psychiatrického jazyka, se teď stává předmětem medicínského zájmu. Psychické potíže ale mohou vedle dědičných příčin vycházet také ze současných změn, které se odehrávají jak na úrovni celé společnosti, tak třeba na pracovištích nebo v rodinách. Právě tím se v knížce zabývám.
Německý sociolog Hartmut Rosa například současnou dobu charakterizuje jako zběsile strnulou a deprese pro něj tuhle vlastnost zhmotňuje. Společnost sice rychle těká, ale nakonec se nikam neposouvá. Příčina leží mimo jiné v tom, že ztratila schopnost o sobě vyprávět jako o velkém celku. Chybí nám sdílený příběh, který lidskému životu dodává smysl. Ke ztrátě povědomí o celku pak přispívá postupná desynchronizace společenských subsystémů - ať už jde o svět práva, politiky, ekonomiky nebo médií, každý se řídí jen podle vlastní logiky a vyvíjí se vlastním tempem.
Žijeme tedy v takovém zrychleném bezčasí. Svět se někam řítí, jenže nikdo neví kam a to nás zúzkostňuje. Chápu to správně?
Ano, francouzský historik Francois Hartog v téhle souvislosti hovoří o takzvaném prezentistickém režimu historicity. Zmiňuje, že dominantním časovým principem tradiční společnosti byla minulost. Legitimita společenských institucí vycházela z tradice, z toho, že byly prověřené časem. Moderní společnost, která se zrodila z osvícenského racionalismu, zase kladla důraz na budoucnost. Legitimita společenských institucí stála na představě, že směřujeme k zářným zítřkům. Dnešní postmoderní společnost už se ovšem nemůže opřít ani o tradice, ani o velká pokroková vyprávění. Obojí jsme už zavrhli a budoucnost je navíc prezentovaná ve stále temnějších barvách. Zbývá nám tedy jen všudypřítomná přítomnost, ze které lze nějaké smysluplné vyprávění vykřesat jen velmi obtížně.
V knize popisujete, jak jsme dnes z médií nepřetržitě zásobeni dalšími a dalšími zprávami, které ale zároveň nebývají zasazené do jakéhokoli uceleného příběhu. Můžete to rozvést?
Když na nás dnes z internetových zpravodajských serverů nebo z kontinuálního televizního vysílání neustále proudí jedna informace za druhou, je to podobné, jako když někam navážíte stavební materiál a vysypáváte ho na hromadu. Abychom ze zpráv dokázali utvořit smysluplný narativ, potřebujeme nejprve vybrat to podstatné a pak ho teprve sestavit. Což je v současnosti dost obtížné, protože i kdybychom si nějaké základy vyprávění vybudovali, přijde zase další kolečko plné informační suti, která všechna dosud selektovaná fakta překryje. Každý narativ předpokládá opakování. S informacemi se musíme setkávat delší dobu, abychom si je mohli zasadit do smysluplného příběhu. To dnes ale nestíháme.
V první kapitole vysvětlujete, že zatímco strach se zpravidla pojí s hrozbou, která má nějaké konkrétní obrysy, úzkost je neustálý pocit nejistoty s těžko uchopitelnou příčinou. Mohou nás tedy zúzkostňovat například klimatické změny a další současné krize?
Ano, klimatické změny můžeme považovat za takový neurčitý problém. Když meteorologové konkrétně předpovědí povodně, máme z nich strach, protože si je dovedeme konkrétně představit. Když se naproti tomu řekne "klimatické změny", jasnou představu ztrácíme a strach střídá úzkost. Nevíme přesně, jak budou klimatické změny vypadat ani co máme dělat, abychom jim zabránili. Navíc před nimi nemůžeme uniknout, neodpočineme si od nich ani v běžné každodennosti. I naše každodenní jednání má totiž na ekologické procesy dopad - ať už jde o to, čím cestujeme na dovolenou nebo co jíme k obědu. Pokud si v této oblasti neosvojíme dostatečně automatizované návyky, je podobné přemítání pro naši psychiku značná nálož.
Zároveň zmiňujete, že neurčitý původ úzkosti bývá pro lidi tak nesnesitelný, že se permanentnímu pocitu nejistoty snaží různými způsoby uniknout. Jaké strategie volí?
Jednou z únikových strategií je snaha se neustále něčím zaměstnávat. Necháváme se pohltit prací či spotřebou, abychom nemuseli být sami se sebou. Abychom nemuseli osamoceně přemítat a nahlédnout do propasti nesmyslnosti. Další únikovou cestou je transformovat úzkost ve strach. Když si za problémem představíme konkrétního nepřítele, je pro nás snadnější mu čelit. Pokud například cítíme nejistotu v práci, dostaneme se do potíží s financemi a ještě jsme konfrontováni s nějakou krizí ve společnosti, je lehčí to na někoho svést. Hledat systémové příčiny je příliš složité, a tak za svou situaci raději obviníme uprchlíky, bruselské elity nebo Sorose. Tohoto principu ráda využívají populistická hnutí.
Téma zhoršujícího se duševního zdraví se v posledních letech stále více skloňuje v souvislosti s mladou generací. Ročníky vyrůstající za totality se pak často diví, odkud úzkosti a deprese jejich potomků pramení, když mají možnosti, o kterých se jim samotným mohlo jen zdát. Někdy je označují za sněhové vločky, které nic nevydrží. V knize ovšem vysvětlujete, že právě rozšíření individuálních svobod může úzkosti a deprese prohlubovat. Lze tedy říct, že mladí nejsou tak přecitlivělí, jak se jejich rodičům či prarodičům může zdát?
Deprese a úzkosti opravdu nemusí s absencí svobody nutně souviset. Sešněrovanost a útlak puritánské společnosti generovaly zase jiné psychické poruchy, každá doba přináší svoje. Současný nárůst úzkostných symptomů může pramenit z už zmiňovaného bezprecedentního přívalu informací. Zároveň dnes mladá generace nemá na rozdíl od svých rodičů a prarodičů tak jasně nalinkovanou životní dráhu. Muži dřív například zjednodušeně řečeno věděli, že jakmile vystudují, půjdou na vojnu a pak budou celý život pracovat v jedné továrně. Dnes je naopak svět natolik proměnlivý, že se mladí lidé musí neustále přizpůsobovat novým situacím. Nabízí se jim sice mnohem víc možností, ale zároveň se od nich vyžaduje promýšlení různých životních strategií a autonomní rozhodování, což pochopitelně přináší nejistotu.
S nadsázkou lze říct, že sněhové vločky jsme dnes svým způsobem všichni. Společenskými fenomény, o kterých mluvíme, jsou stejně tak zasažení mladí i staří. Nárůst duševních onemocnění se v současnosti projevuje napříč populací. Starší generaci tak spíš může připadat divné, že se tento trend projevuje u mladých, protože sama v mládí tolik úzkostná nebyla. To je ale pochopitelné, protože když naši rodiče a prarodiče vyrůstali, tak tady řada současných problémů ještě nebyla. Sami se například s informačním přehlcením setkali až v dospělosti, kdežto dnešní dospívající už nepoznali nic jiného. A měli bychom se taky ptát, kdo ten svět, ve kterém mladí úzkostně dospívají, vytvořil.
Pokud jde o zhoršující se duševní zdraví mladé generace, obvyklým podezřelým bývají sociální sítě, kterými se ve své knize taky zabýváte. Nakolik je opravdu můžeme vinit za to, že mezi dospívajícími přibývá depresí a úzkostí?
Existují výzkumy, které korelaci mezi zvýšenou mírou používání sociálních sítí u teenagerů a vyšším výskytem úzkostí a depresí prokazují. Najdou se dokonce experimentální studie, při kterých výzkumníci skupině dospívajících přístup k sociálním sítím na určitou dobu omezily a ukázalo se, že se stav jejich duševního zdraví v jistých ohledech zlepšil. Rizika jsou jasná. Sociální sítě nám nabízejí přísun dopaminu, který máme nepřetržitě po ruce, a prokazatelně si tak na nich můžeme vytvářet závislost. Zároveň mohou u některých mladých lidí posilovat pocity méněcennosti. Dřív se dospívající ve formativním věku srovnávali jen s vrstevníky ve svém okolí, zatímco když si dnes otevřou Instagram, srovnávají se s celým světem.
Jedním z úskalí je, že sociální sítě, potažmo chytré telefony coby jejich infrastruktura pronikly do společnosti neuvěřitelně rychle. V případě využití jaderné energie se už například předem řešila právní regulace, protože se tušilo, jaké může mít společenské dopady. V případě sociálních sítí se naopak nabízí otázka, jestli jsme s regulací, ale třeba i osvětou trochu nezaspali. Můžeme se ptát, jestli by se dnes teenageři ve školách neměli učit, jak mají s chytrými technologiemi žít, aniž by na sociálních sítích byli pořád. Musíme si ale taky přiznat, že sociální sítě byly v době svého nástupu nové i pro rodiče, takže své děti mohli jen těžko uhlídat před něčím, co sami nezažili.
Ani dospělí nejsou koneckonců vůči dopadům moderních technologií imunní. Chytré telefony je například nutí být neustále na příjmu a hranice mezi prací a volným časem se tak přinejmenším u lidí v kancelářských profesích čím dál víc smazává.
Ano, kulturoložka Melissa Gregg v tomto smyslu upozorňuje, že chytré technologie, bez kterých se dnes v kancelářských zaměstnáních neobejdeme, bývají zároveň nástrojem práce i zábavy. Na psacích strojích jsme prokrastinovat nemohli, kdežto na notebooku jsme i v práci neustále puzení ke sledování vtipných videí nebo kontrolování sociálních sítí. Po příchodu domů pak zase máme opačnou tendenci kontrolovat pracovní e-mail, takže si od své profese neodpočineme ani ve volném čase. Řada evropských zemí už proto do legislativy zavedla právo se odpojit, které zaměstnancům zaručuje, že nemusí vyřizovat komunikaci se svými šéfy či kolegy mimo pracovní dobu a zaměstnavatel je za to nemůže penalizovat.
Měli bychom jít ale ještě o krok dál a důsledně promýšlet, jaký je charakter technologické infrastruktury, která ke smazávání hranic mezi profesním a volným časem vede. A nejen k tomu. Narůstající množství podnětů, které na nás dnes z chytrých telefonů a počítačových obrazovek působí, například zásadně ovlivňuje naši schopnost se soustředit. Už před patnácti lety popisoval Nicolas Carr ve svém článku Dělá nás Google hloupými?, jak byl dřív schopný přelouskat knihu během pár dní, kdežto s příchodem internetu přestal umět soustředěně číst. Všichni to známe - čteme něco na počítači, narazíme na zajímavou pasáž a okamžitě si otevíráme další lištu, abychom si o tématu vyhledali víc.
Jan Géryk (32)
- Absolvoval doktorské studium na Katedře politologie a sociologie Právnické fakulty Univerzity Karlovy a magisterský program na Katedře amerických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
- V současnosti působí jako akademický pracovník na Ústavu státu a práva Akademie věd a jako právník v neziskovém sektoru. Zároveň píše publicistické texty pro Salon Práva.
- Jako jeden z editorů se podílel na knize Otisky sametové revoluce a na konci letošního června mu u nakladatelství Host vyšla kniha Společnost úzkosti, kterou původně napsal jako svou disertační práci.
Vrátil bych se ještě k otázce rostoucí individuální svobody. V knize píšete, že i když jsme se postupně zbavili různých společenských tabu, tradičních autorit a disciplíny, čelíme tlaku na výkonnost, samostatnost a soutěživost, který máme často tak zvnitřněný, že kontrolujeme sami sebe.
Ano, v oblasti práce například standardizovaná výroba stála na hierarchické struktuře organizace založené na disciplíně. V současné globální postfordistické ekonomice se naproti tomu po zaměstnancích nevyžaduje ani tak dodržování jasných příkazů, jako spíš aby byli kreativní, inovativní a flexibilní. Musí se neustále přizpůsobovat novým podmínkám, což pramení právě z všudypřítomného společenského zrychlení a rostoucí konkurence na mezinárodním trhu.
Problém nastává, když zároveň oslabují instituce, které člověku v minulosti pomáhaly zmírnit jeho individuální selhání. Například církev, která sice sama pracuje s diskurzem viny, ale zároveň nabízí i vyviňující mechanismy. Pokud věřící selhal, mohl si zajít ke zpovědi a tam ze sebe vinu sejmout. V materiálním smyslu zase poskytovala útočiště širší rodina, která se dnes ale čím dál víc nuklearizuje. V případě selhání už se tak méně často můžete obrátit na vzdálenější příbuzné. Záchrannou síť ale člověku poskytovaly i odbory - když byl zaměstnanec přetížený, mohl si přes odborovou organizaci vyjednat lepší podmínky. Pokud už ale žádná z těchto opor pořádně nefunguje, zůstanete na všechno sám a nezbývá vám nic jiného než si zajít k psychiatrovi, který vám předepíše prášky.
V knize se věnujete zrychlení na úrovni médií, technologického vývoje, ekonomiky i společenských změn. Jaké mechanismy ho pohánějí? Proč už nedokážeme zpomalit?
Protože na zrychlení závisí růstový mechanismus kapitalistické ekonomiky. Technologické zrychlení nám umožňuje vyrobit ve stejném čase více zboží, což ale samo o sobě nestačí, protože i z nadprodukce mohou vznikat hospodářské krize. Proto je potřeba výrobky někde prodat, takže se nabízí buď expanze na nové trhy anebo podněcování spotřeby. Proto firmy musí u potenciálních zákazníků pomocí reklamy neustále vyvolávat touhu po nových produktech a přesvědčit je, aby výrobky rychle střídali. V důsledku toho se pak zrychlují i společenské změny, trendy jsou stále proměnlivější a stále více oblastí se řídí logikou módy.
Zrychlení společenských změn pak podle už zmiňovaného Hartmuta Rosy souvisí také se sekularizací. Když lidé postupně přestali věřit v posmrtný život, začal nad nimi najednou viset imperativ, který jim říká, že žijí jen jednou, a proto toho musí vyzkoušet co nejvíc. Dopřát si co nejvíc zážitků, procestovat co nejvíc zemí nebo například vystřídat co nejvíc vztahů.
Zrychlení společenských změn pak předpokládám přispívá také k prohlubování mezigenerační propasti, o které jsme mluvili. Dnešní dospívající vyrůstají ve výrazně odlišném světě než jejich rodiče a prarodiče, což může vést ke vzájemnému neporozumění.
Ano, dnešní dospívající už se mnohem víc učí od svých vrstevníků než od svých prarodičů. Instituce moudrého stařešiny postupně oslabuje. Je ovšem otázka, jestli je to dobře. Když totiž komunikujeme jen s lidmi své generace, můžeme se ochuzovat o perspektivu, která se sice může zdát přežitá, ale může nás přinejmenším obohatit. Zároveň oslabují tradiční životní prahy. Fáze studia, práce a důchodu dřív bývaly poměrně jasně oddělené, kdežto dneska se překrývají. Čím dál víc studentů při škole pracuje a čím dál víc pracujících se neustále učí. I když je lidem v produktivním věku šedesát, blíží se do důchodu a měli by své znalosti předávat mladším, musí dnes naopak pořád chodit na semináře a dále se vzdělávat.
