Po zhruba pěti hodinách cesty autem otvíráme dveře. První dojem? Rozhodně nevzdycháme okouzlením. Zugspitz Arena, která se rozkládá na rakouské straně pod Zugspitze, vypadá jako standardní lyžařské středisko. Vesnice Ehrwald i Lermoos jsou plné prefabrikovaných penzionů, kolem spousta sjezdovek a tras pro běžkaře. „Co tady budeme fotit?“ ptáme se s kolegou.

Už o pár hodin později se však místní krajině v duchu omlouváme. První dojem prostě někdy klame. Začne se stmívat a horský masiv Winterstein nad Ehrwaldem osvítí měsíc. Hora začne bíle zářit do tmavomodré oblohy pozdního večera. „Proč jsme si nevzali stativ?“ chytáme se oba za hlavu. Je to, jako kdyby někdo tu horu nasvítil obrovským reflektorem. A tak fotíme aspoň z ruky, i když víme, že to není ideální.

Druhá lekce přichází hned další den ráno. Vstáváme před svítáním a jdeme na pláň mezi Ehrwaldem a Lermoosem. Mrzne a nad rovinou lemovanou do kruhu horskými štíty se válí chuchvalce mlhy. Jsou ale jen při zemi, nahoře je jasno. Obloha se při svítání barví tak neskutečnými odstíny barev, že zastavuje i místní rolbař, bere telefon a fotí.

Paprsky slunce napřed olizují vršky hor, pak zasvítí do přízemní mlhy a ona získá oranžový nádech ranního svítání. Skepse je pryč. Je to fotografická paráda – a ještě k tomu jen pár set metrů od hotelu.

Krajiny se přes den moc nefotí, takže se dá vyrazit na lyže, běžky nebo si půjčit sněžnice. V Zugspitz Areně je zhruba 140 km sjezdovek a bezmála šedesát vleků, takže je z čeho vybírat. Kromě toho je tam také zhruba 100 km tratí na běžky a 60 km tras upravených rolbou pro zimní pěší turistiku.

Večer nad alpskou plání znovu začíná divadlo plné barev. A další dny se situace opakuje. Takže nakonec z toho bylo skvělé focení.

Pár poznámek pro fotografy

Použitá technika: plnoformátová zrcadlovka Canon 6D, objektivy 24–70mm a 70–200 mm, stativ, přechodové ND filtry (pro ztmavení přesvícené oblohy). Celkem to všechno s fotobatohem váží zhruba 7 kilogramů.

Největší problémy: při focení v ranní a večerní mlze se námraza velmi rychle tvořila i na filtrech a čočce objektivu. 

Na co nezapomínat: určitě na zásobní baterie, v zimě se rychleji vybíjejí. 

Drobná finta: jako vždy při fotografování velkých bílých ploch – kompenzace expozice až o jeden expoziční stupeň nahoru. Sníh je pak bílý, ne šedý.

Bez přechodových filtrů je to složité: u krajin je to častý problém. Rozdíl mezi světlostí oblohy a země pod ní bývá často tak velký, že to fotoaparát nezvládá. Šedé filtry (nahoře ztmavené a dole průhledné) tento problém do značné míry řeší. Pokud nepoužijete filtr, lze také nafotit jednu fotku se správně exponovanou oblohou a druhou se správně exponovaným popředím – a pak je složit v počítači.

(Snímky jsou z ledna 2016. Aktuální situaci v popisované lokalitě můžete sledovat zde).