V posledních pěti letech jsem se díky mým projektům o Máchovi, Andersenovi a Exupérym setkal s velkou spoustou lidí - kolegů fotografů, diváků, zákazníků, lidí z médií, galerií, v diskusních skupinách na sociálních sítích i jinde.
Necítím se být povolaným diskutovat nebo činit závěry o sociálních aspektech "opuštěných uprostřed davu" či náhradě skutečného přítele virtuálním. Co mě však zajímá a snažím se to nějak vstřebat a sám pro sebe převyprávět, je vnímání a hodnocení dobré fotografie. Na čem to hodnocení závisí? Proč u některé fotky, obrázku, strávím víc času než u jiné? Jak je možné, že u dokonalých záběrů krajiny, které by mě před pěti lety zanechaly s pusou otevřenou dokořán, se dnes ani nezastavím? Je to součást nějakého estetického dědictví?
Tento článek je pro ty, kteří o fotografii přemýšlejí do té míry, že se chtějí zlepšit ne v kvalitě fotky, ale v kvalitě své výpovědi.
Mnoho fotografů řeší techniku a míru úprav. Ale je to důležité?
Hodně začínajících či příležitostných fotografů, ale také návštěvníků výstav či účastníků kurzů, řeší zejména techniku - míru používání Photoshopu, míru editace, zda fotit analogově nebo digitálně. Už méně se zajímají o fotografický záměr, účel obrazového sdělení, přiměřenost nebo naopak exaltovanost formy.
Málokdy se podělí, až na výjimky, s tím, že se trápí sami se sebou jako tvůrcem, se svou invencí, s volbou tématu, a raději diskutují technické kategorie (typ fotoaparátu, objektivy, stativy, tisková média). Občas to vede až ke komickým situacím, kdy se předhánějí, kdo méně edituje a dá to na první dobrou…
Také jsem byl přímým účastníkem diskuse o tom, že jakákoliv manipulace digitální fotografie je nepřípustná, přičemž argument, že je manipulovaná již při zpracování dat procesorem či nastavením fotoaparátu v konkrétním fotografickém režimu, nebyl reflektován. Jeden z mých přátel byl dokonce při experimentování s editací svých fotek nařčen, že to, co předvádí, je už přes míru a nikdy dobrým fotografem nebude.
Vladimír Kysela
- zaměřuje na abstraktní grafické projekty s výraznou poetikou
- je držitelem titulu Qualified European Photographer
- jeho snímky byly oceněny na řadě mezinárodních soutěží
- vede fotografické kursy
- je pro něj typická technika záměrného pohybu fotoaparátu a vícenásobné expozice
- osobní stránka: vladimirkysela.com
John Paul Caponigro kdysi popisoval, jak jeho táta Paul Caponigro, vyvolával s Anselem Adamsem ty úžasné analogové černobílé krajiny. Jak tancovali kolem zvětšováku, přistiňovali, nastavovali, jak se s celým záběrem piplali, samozřejmě počínaje podrobným studiem lokality, výběrem fotopapíru a správných filtrů ještě před zmáčknutím spouště (nemluvě o tom, kolik desítek kil odtahali po všech těch lokalitách v Novém Mexiku, v Yellowstonu, atd. …).
Ano, dobrá fotografie, kromě specifického citu pro situaci a světlo, je o technice, vždycky byla a vždycky bude, bez ohledu na princip přenesení světla do výsledného prezentačního média, analogovou nebo digitální cestu.
Pokud byste se zajímali o experimenty na poli analogově-chemickém, včetně dobarvování negativů, věřte, že budete jejich mírou a rozsahem překvapeni. A to nechávám stranou využívanou možnost digitalizace negativů a jejich následnou editaci.
Je to ale ta ústřední otázka?
Dnešní obrazová záplava kolem nás je neskutečná, společnost se v tomto ohledu velmi změnila. A jak to ten náš mozek vlastně zpracovává? Vezměte si jenom Instagram - to je esence doby, sociální médium pro fotografy, protože základním sdělením je jen obraz, nic víc. Kolik si jich stihnu prohlédnout, než mě to přestane bavit rolovat? Deset? Dvacet? 20 vteřin? 30 vteřin? A proč to vlastně roluji?
Fotografie jako odpad, inflace estetiky… Bráním se negaci ve smyslu, že společnost je čím dál tím povrchnější, ale je těžké se v tom vyznat a je těžké se sebeidentifikovat. Ale dá se na to pohlédnout také jinak - prostě se několikanásobně zvýšila konkurence o získání pozornosti (pokud by záleželo čistě jenom na tom obrázku). A abych byl spravedlivý, i těch skvělých obrázků je daleko víc!
Už to asi nepůjde zpátky, profesionální fotografové přišli o část své výlučnosti, zejména technicky. Zmizely i některé fotografické profese, protože to dnes "cvakne" kdekdo, a kdo by za to chtěl platit, že?
Profesionální fotograf se dnes musí daleko více snažit, protože ty technické hračky umožňují většímu počtu lidí relativně dobrý záběr bez námahy studia, ať už si o tom myslíme, co chceme. A prosím vynechme pro tentokrát mobily…
Mysleme na přidanou hodnotu naší fotografie
Takže se v tomto smyslu vracíme na začátek vývojové spirály, ale o několik levelů výš - co je přidaná hodnota fotografie, kterou je někdo ochoten zaplatit? A je v tomto ohledu důležité, zda digitálně, nebo analogově? Fotím pro odbornou, edukovanou společnost, nebo pro potenciálního zákazníka?
Nejsem na fotografii závislý svým živobytím, pracuji v jiném oboru, takže by se mohlo zdát, že jsem z toho venku. Ale i v mém oboru je velká konkurence a pracuje v něm možná daleko více lidí než ve fotografii. Jsem relativně úspěšný.
Jaká je zde paralela? I můj obor, management ve výrobních firmách, procházel obrovskými změnami. Spousta věcí je automatizovaných, člověk si připadá jako kolečko v soustrojí, reakce je vyžadována rychlá, pokud možno okamžitá, ty tam jsou doby, kdy byl čas si to rozmyslet.
Musel jsem se za pochodu naučit spoustu věcí, které s oborem souvisí - marketing, prezentace, rétorika, psychologie, pracovní právo a k tomu zvládnout i oborové standardy řízení kvality, teorii omezení, jazyky, projektové řízení. Spousta práce, spousta frustrace, spousta zadostiučinění. Ale nějak jsem to zvládl - bodejť by ne, měl jsem na to posledních 20 let….
Když se v tomto smyslu vrátím na začátek, pak editace ve Photoshopu, kompoziční pravidla, analog či digitál, jsou nástroje, které musím ovládnout - a spoustu jich stále dokonale neumím. Ale to není to nejdůležitější, to je mateřinka, řemeslný základ. I fotograf musí dnes přidat marketing, rétoriku, pracovní právo, kontakt s médii, řízení projektu…
Myslím ale, že to podstatné pro mne jako fotografa je najít, jaký "oborový standard" mi umožní přesvědčit širší veřejnost, že si má koupit moje fotografie, či v širším slova smyslu kvalitu mé vizualizační služby - a tím nemyslím zákon nebo předpis.
Kdyby na zákony a předpisy čekali moji oblíbení impresionisté, po první výstavě by to zabalili. Stačí mi k tomu, abych zaujal, ta skvělá technika, editační dovednosti? Co je tou nadstavbou, která v konečném důsledku, po "odpracování tisíců hodin" s kamerou, přejde v identifikovatelný a žádaný autorský styl?
Na to samozřejmě neexistuje univerzální odpověď a každý si ji musí najít sám. Ale směr je potřeba si vytyčit, to za mne nikdo neudělá. Já se musím rozhodnout - na voze, nebo pěšky za vozem? Sám pro sebe jsem si zvolil cestu nezávislých projektů, vázaných na kulturní odkaz v širším slova smyslu.
Mojí ambicí je krásná fotografie s vnitřním příběhem, která pohladí, ale také zastaví a přinutí se zamyslet. V tomto roce byl pro mne velkým poučením průběh certifikace QEP (získání titulu Qualified European Photographer, pozn. red.) - mnohé mi vysvětlil, zjednodušil, ale také postavil mnohem vyšší laťku do budoucna. Už jenom letmý pohled na portfolia mých komisařů byl zavazující.
Tak uvidím, na co to bude stačit v mém případě, kam mě zavedou příští kroky. Každopádně jsem rád, že mám kolem sebe lidi, kterých si mohu pro jejich nezaměnitelnou invenci a profesní erudici vážit. A tohle poznání přeji každému z vás! Tak tedy - dobré světlo, cvičenou ruku, otevřené srdce a koumavé a neortodoxní přátele!
Ukázky z tvorby Vladimíra Kysely najdete v následující fotogalerii:
