Deníky světově proslulého fotografa Josefa Koudelky se staly jednou z nejlepších a nejvýraznějších publikací poslední doby, zaměřujících se na fotografii. Vyšly v nakladatelství Torst v závěru uplynulého roku a velkou zásluhu na jejich knižní podobě má historik umění Tomáš Pospěch. Ve spolupráci s časopisem FOTO přinášíme výňatek z velkého rozhovoru nazvaného Tuláctví jako umělecká metoda, který s Pospěchem pořídil šéfredaktor časopisu Tomáš Hliva.
Pro fotografa nebo historika umění je to příležitost snů - mít možnost spolupracovat s Josefem Koudelkou a nahlédnout do způsobu jeho práce.
Nečekal jsem, že bych mohl dostat takovou zajímavou nabídku. Josef Koudelka si mě nějak vybral a oslovil s tím, zda bych si jeho deníky pročetl a zvážil, zda a v jaké formě by měly být vydány. Ale dal jsem si přece jen čas na rozhodnutí, chtěl jsem se s nimi napřed seznámit a ověřit si, že mu opravdu mohu být prospěšný.
Zajímalo mě pochopitelně, zda budu schopen číst autorův rukopis. Potěšilo mě, že se mi to dobře čte, že je autor otevřený, v dobrém smyslu kritický, ale také že ty zápisy v deníku jsou fascinující nejen pro fotografa a historika umění jako jsem já, ale mohou být čtivé i pro toho, kdo se zajímá obecně o kulturu nebo svět kolem sebe.
Jak probíhala příprava? Nakolik výběr z deníků odráží váš pohled a nakolik do finální podoby zasahoval Josef Koudelka?
S nakladatelem Viktorem Stoilovem jsme se hned na začátku dohodli, že knihu zkoncentrujeme na čtyři sta stran jediného svazku. Josef Koudelka mi dal velkoryse prostor, ať hledám nejadekvátnější formu, jak ty jeho specifické zápisy převést do tištěné formy a jak z toho množství zápisů vybrat těch několik nejdůležitějších. To omezení bylo důležité.
Pročítal jsem deníky, přefotografovával a následně opisoval to, co jsem považoval za nejzajímavější, případně co jsem chtěl srovnat s jinou pasáží a vybrat to lepší. Následně jsem tyto hrubé poznámky dále editoval a vyřazoval. Když byla práce ve stavu, kdy bylo vhodné vytřídit už jen třetinu, předal jsem text Josefu Koudelkovi, i když jsem věděl, že pak ještě něco seškrtám. Ten si můj výběr z deníků pročetl, autorizoval a schválil k vydání. A tak je to samozřejmě v pořádku. Je to především on, kdo dává možnost nahlédnout do svého života a uvažování napříč léty, kdo nese kůži na trh.
U několika pasáží je mi líto, že se do výsledné knihy nedostaly, ale samozřejmě to akceptuji a také chápu, že v některých případech nechtěl, aby si některé zápisky jeho kolegové nebo někdo z rodiny vykládali špatně.
Vydaná kniha má něco přes 400 stran, nepochybně jste musel značně vyřazovat.
Chtěl jsem, aby i z tohoto stručného výběru z deníků bylo patrné, jaký je Josef Koudelka jako člověk. Chlap, který se v životě moc nešetřil a nadával jen na sebe. Jako člověk do určité míry sobecký, jako většina těch, kteří se věnují své práci a chtějí něco silného vytvořit, a současně jako ten, kdo umí dávat. Neobelhává se a to maximum, co požaduje od ostatních, vyžaduje především od sebe.
Ve svém komentáři v knize píšete, že deníky byly pro Koudelku domovem, který vozil vždy s sebou.
Byly pro něj partnerem do dialogu při jeho hojných osamělých cestách za fotografiemi. Poznámky v deníku vznikaly během jízdy, při čekání na zastávkách nebo letištích, večer venku nebo v hotelu před spaním… Řada Josefových přátel mi vykládala, jak si s sebou vozil nůžky, lepidlo a barevné fixy, a když nebylo co fotografovat, využíval čas k tomu, aby si prohlížel a třídil fotografie i kontakty nebo doplňoval svůj deník. (Text představuje zhruba jednu pětinu z celého rozhovoru, který najdete v časopise FOTO).
O časopise FOTO:
Časopis FOTO je odborný magazín, jehož hlavním tématem je fotografická tvorba. Vznikl v dubnu roku 2012 a zakládá si na tom, že se brání publikování takzvaného digitálního smogu. Vychází pouze na papíře a na jeho přípravě se podílejí významné osobnosti české fotografie.
