Čím podle vás dokáže šumavská krajina okouzlit?

Mne asi nejvíc zaujala svou rozmanitostí. Podle nálady si můžu vybrat ráz krajiny. Mokřady a slatě, řeky a potoky, ledovcová jezera, skalnaté vrcholy i kamenná moře. To vše tam lze nalézt. Dalším důvodem, proč jsem si Šumavu zamiloval, byl pro mě její mírný profil, jako stvořený pro cykloturistiku a v zimě výlety na běžkách. A výhodou je, obzvlášť v souvislosti s mou averzí k dlouhým přejezdům, i její dostupnost. Ze Strakonic dojedu autem v podstatě kamkoliv na Šumavě zhruba za hodinku.             

Na jaké místo se rád vracíte?

Těch míst je víc… Kašperskohorsko, Rokytské slatě, Vltavský luh... Nejraději se ale toulám okolo šumavských potoků a řek. Aniž si to mnozí z nás uvědomují, voda znamená život a je to opravdu vzácný dar. A úžasná řeka, která nikdy nezklame v žádném ročním období, je pro mě Křemelná. Bohužel, i zde lze vidět důsledky stále ještě nedostatečné ochrany přírody Národního parku. Konkrétně podmáčené břehy Křemelné u Kepelského Zhůří, doslova rozdupané snad dvěstěhlavým stádem hovězího dobytka... To je opravdu smutný pohled.

Můžete prozradit něco o svých fotografických začátcích? Jak jste se k fotografování dostal a s jakou fototechnikou jste začínal?

Asi jako každý fotograf mého věku jsem prošel érou klasické, chemickou cestou tvořené fotografie. V žákovském období jsem byl pasivní účastník občasných tátových fotoaktivit. Později, vybaven tehdy oblíbeným ruským fotoaparátem Smena, jsem již zvládl celý proces sám. Doslova po hlavě jsem pak byl vržen do fotografování na vojně, kde mi svěřili funkci útvarového fotografa a promítače. To byla opravdová zkouška ohněm. Fotokomora v bývalé pitevně, zastaralá technika, prošlé materiály, ve vzduchu neustále visící hrozba, že se něco důležitého nepovede... S odstupem času ale to špatné zavál čas a i na tuto dobu vzpomínám rád.

Po vojně jsem se pak vybavil nejprve Prakticou PLC3 se skvělým Pancolarem 50/1,8 a Pentaconem 135/2,8, později mi učaroval Pentacon Six s Biometarem 80/2,8, ke kterému jsem přikoupil Sonnar 180/2,8.

Každá doba přináší nějakou změnu a platí to i pro fotografii. Co vám dal nástup digitální technologie? Vnímáte to jako změnu k lepšímu?

Přestože Pentacon Six má stále čestné místo v mé skříni a možná ho někdy ještě opráším, moje fotografická přítomnost je jednoznačně digitální. Při focení člověk nemusí úzkostlivě sledovat počítadlo záběrů a může z motivu „vyždímat“, co se dá. Jak co do kompozice, tak co se týká měnící se světelné nálady.

Výhodou je možnost okamžité kontroly expozice a celkového vyznění záběru. Nejvíc se ale přínos digitalizace promítl do postprocesu. Jednak téměř neomezenými možnostmi při samotných úpravách fotek, ale také pohotovostí a pohodlím, s jakým se můžete té činnosti věnovat. Prostě jen zapnete počítač a pracujete. To je opravdu velký pokrok oproti přípravám všeho potřebného na klasické chemické zpracování negativů a fotografií.

Lze vaše snímky vidět i jinde než na internetu? Mám na mysli nějaké výstavy nebo třeba publikace či kalendáře.

Fotografie zatím prezentuji především na svých webových stránkách, na facebookovém profilu a na několika serverech na internetu. Samostatná výstava či publikace zatím není v plánu. Nijak na to v tomto směru netlačím, fotografování je pro mě koníčkem a přináší mi uspokojení jako takové. Uvidíme, co přinese budoucnost.

Pokud byste si měl vybrat ze svého portfolia jedinou fotografii, která by to byla? A proč?

Asi nejraději mám fotografii „Mlhy pod Kašperkem“, pořízenou z rozhledny na Sedle u Albrechtic, i proto ji mám jako úvodní fotku na webových stránkách a na facebookovém profilu. Důvodů je víc. Kašperk a jeho okolí mám rád a moc rád se tam vracím. Atmosféra, kterou jsem tam ten den zastihl, byla opravdu zajímavá. Od svítání se mlha válela po stráních pod hradem, ale slunce ne a ne se prodrat skrz mraky. Asi po dvou hodinách čekání, za občasného zmačknutí spouště, jsem se chystal pomalu balit. A pak se najednou někdo tam nahoře nade mnou slitoval, snad za moji trpělivost, a scéna se rozsvítila krásným, měkkým světlem...

Většina krajinářských fotografů preferuje ve svých fotografiích podzimní období. Máte to také tak?

Doufám, že to nevyzní jako rouhání, ale snad ještě raději než podzim mám zimu. Asi proto, že na Šumavě přece jen výrazně převažují celoročně temně zelené smrčiny nad barevně pestřejšími listnatými porosty. Samozřejmě že se jako většina fotografů na podzim vždy těším a s předstihem spřádám plány, kam a kdy vyrazím a jak to všechno stihnu. Ale poslední dva tři roky je tohle období pro mě tak trochu začarované. V zimě, když je dost sněhu, je krajina neposkvrněná, krásně uhlazená, kompozice jednodušší, slunce je nízko nad obzorem, takže můžete fotit často celý den. A člověk nemusí ani tak brzy vstávat...

Spolupracujete například s agenturou Czechturism, vydavatelstvím Graspo, městem Kašperské Hory či s Hnutím Duha. Chystáte se na nějakou další spolupráci?

I v tomto ohledu věcem nechávám volný průběh. Pokud je zájem, nebráním se žádné smysluplné spolupráci. V poslední době například s časopisy Ptačí svět nebo Krásný venkov. Dále se právě nyní připravuje vydání informační brožury pro pacienty ústavu hematologie a krevní transfúze, ve které by se mělo objevit pár mých fotografií.

Vím, že vám hodně záleží na ochraně Šumavské přírody…

Ano – a snad jsem v tomto ohledu alespoň trochu přispěl ke schválení novely zákona 114/1992, když jsem poskytl několik fotografií pro publikaci určenou k seznámení poslanců s šumavskými lokalitami s nedostatečnou ochranou přírody. Doufám, že se přijetí zákona projeví i v praxi. Například tím, že se lesy Národního parku přestanou ničit těžkou těžební technikou, jak se to děje v současnosti.