reklama
 
 

Skutečnost bývá nudná, tak ji chci obohatit, říká fotografka a tvoří pohádky bez záruky happy endu

1. 4. 2018
Působí jako cílevědomá perfekcionistka, ale zároveň jako snílek s rebelskou duší. Její fotky si mohli koupit zákazníci nábytkového řetězce Ikea, což ovšem neznamená, že by ke komerčním projektům přistupovala jako k pásové výrobě. Módní fotografka Bára Prášilová proslula pečlivě naaranžovanými snímky, na nichž syté barvy kontrastují s temnými náladami. „S klienty, kteří mým nápadům nerozumějí, se radši rozloučím. Nemá cenu se trápit,“ svěřuje se v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Alej opadaných podzimních stromů a uprostřed zasmušilá mladá dívka v černém kroji, která má místo nohou stojan krejčovské panny. Postava budící hrůzu a zároveň soucit. "Tahle temná vize pochází z doby, kdy jsem se začala srovnávat se svými neventilovanými vnitřními konflikty. Do fotek se promítaly moje potlačené vzpomínky z dětství, které pro mě nebylo jednoduché. S bráchou jsme žili jen s mámou a ta na nás neměla moc čas. Pak jsem si ale řekla, že kdybych vyrůstala jinak, nebyla bych dnes tím, kdo jsem," vzpomíná Bára Prášilová.

Osmatřicetiletá tmavovláska je dnes úspěšnou reklamní a módní fotografkou. Za kariérou lemovanou oceněními jako Czech Grand Design nebo Hasselblad Masters ovšem musela ujít hodně klikatou cestu. Studovala soukromou střední školu zaměřenou na ekonomii a management, ale svět čísel a financí se její nátuře na míle vzdaloval. Kreslila si modely oblečení, podle nichž pak šila.

"Od puberty jsem školu vůbec nepovažovala za důležitou. Měla jsem obrovskou absenci, a když jsem dorazila dvakrát po sobě na hodinu, tak se učitelé divili, co tam dělám," přiznává. Maturitu zvládla napodruhé s odřenýma ušima a pak netušila, co se životem dál. Kancelářská práce ji děsila a panika spojená s hledáním vlastní identity ji nakonec přiměla vzít do ruky starý analogový foťák po dědečkovi.

"Naučila jsem se vnímat obrazy, kterým běžně nevěnujeme pozornost. Třeba obrazy, které vznikají hrou stínů. Fotografování mi kompletně změnilo pohled na svět," říká dnes Prášilová. Konečně cítila, že se našla. Zároveň uspěla v talentových zkouškách a začala studovat Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Postupně si vyzkoušela všechny možné žánry od portrétů přes akty až po reportážní snímky. Kvůli předmětu zaměřenému na dokumentární tvorbu ji pak ale ze školy vyhodili.

"Nebavil mě přístup profesora, a tak jsem na jeho hodiny nechodila. Pak jsem za ním přišla s indexem a drze jsem mu řekla: 'Dobrý den, tak já si jdu pro tu jedničku,'" směje se Prášilová. Rebelství se jí nevyplatilo, ale nevzdala se a po půl roce brigádničení v Londýně se do Opavy vrátila a studium úspěšně dokončila. Zkušenosti s reportážní fotografií ji nakonec zavedly k výrazně výtvarnému stylu na pomezí hororu a pohádky, kterým se proslavila v módní branži.

"Dokumentární žánr miluji, ale uvědomila jsem si, že neustále hledám až patologickou dokonalost a krásu, které jsem dokumentárním přístupem nemohla dosáhnout. Výsledky mě nikdy neuspokojily a jenom jsem přemýšlela, co bych pozměnila, kdybych mohla," svěřuje se Prášilová, proč se přiklonila k tvorbě, v níž musí být každý detail předem pečlivě naaranžovaný. Fotografka totiž doslova oživuje představy ve své hlavě a ty bývají velmi přesné.

Kreativita se umělce na nic neptá

Odkud se náměty berou? Prášilové stačí, když si začne kreslit, a múza už si ji sama najde. "Stává se, že se v noci probudím, v hlavě se mi něco vyrojí a začnu si kreslit do skicáku, který mám připravený na nočním stolku. Kreativita se vás vůbec neptá, jestli jste unavení. Je jí jedno, jestli jsou zrovna tři ráno. Někdy mi přijde, že inspirace umělce úplně ovládá a dělá si s ním, co zrovna chce," uvažuje autorka.

Když už se myšlenka zrodí, přichází na řadu hledání hlavních hrdinů, kteří se příběhu ujmou. Prášilová s modely a modelkami pracuje jako s postavami, které hrají zadanou roli. "Nálada v mých fotkách nebývá vyjádřena výrazy tváře, ale spíš barevným řešením nebo samotným námětem. Od modelů tak obvykle nechci žádné emoce, ale aby vydrželi dlouho v nějaké nepohodlné poloze," přibližuje. V případě jejího posledního projektu musely modelky třeba stát na jedné noze, což zvládly v kuse maximálně deset minut.

Nefotí přitom pouze s profesionály, ale před objektivem nechává pózovat i kamarádky nebo neznámé lidi, kteří ji zaujmou na ulici. "V divadle jsem nedávno oslovila úžasného třináctiletého kluka. Jeho babička se na mě divně dívala, ale mám na něj kontakt, tak uvidíme. Vždycky z lidí musím cítit těžko popsatelnou vnitřní záři," zdůrazňuje Prášilová.

Další důležitý bod přípravné fáze focení představuje shánění potřebných rekvizit. Aby všechno vypadalo bezchybně, tak si mnohé z nich dokonce sama vyrábí. "Zrovna dělám na záchranářském kruhu. Koupila jsem si nafukovací kolo a nanáším na něj sádru. Pro další fotku jsem si ušila sukni a pak na ni tiskla bílé puntíky," ukazuje Prášilová na snímek dívky na longboardu, o němž ještě bude řeč.

Dovést fotku od startu až k cíli zní v jejím případě trochu jako kvantová fyzika. Zachytit uspokojivě obrázek holčičky, která rukama objímá jezírko, v němž plave oranžová rybka, jí například zabralo celé čtyři dny v ateliéru, a to nepočítá přípravnou a postprodukční fázi. Zásadní komplikace spočívala ve vytvoření neviditelného akvária.

"Zkoušeli jsme vodu izolovat různými hmotami a vyšlo to až s polystyrenem oblepeným modelínou. Pracovali jsme i s živou rybičkou. Nechci na první pohled nereálné prvky dodělávat v počítači. Potřebuji vědět, že skutečně mohou existovat. Skutečnost na mě často působí nudným dojmem, a proto ji chci podobnými fantastickými scénami narušovat a obohacovat," popisuje Prášilová.

Bez černého humoru by propadla smutku

Vzhledem ke svému perfekcionismu má nejraději klienty, kteří si předem udělají jasnou představu o stylu její práce a v nápadech jí nechávají volnou ruku. Mezi jedny z nich se před dvěma lety zařadil také světoznámý výrobce nábytku Ikea.

"Ze Švédska se mi ozval přímo jejich kreativní ředitel a měl neuvěřitelný přehled o tom, co dělám. Dost si toho cením, protože určitě musí řešit spoustu jiných věcí. Poslala jsem mu podle svého výběru dvě fotky a jedna z nich šla do prodeje," vypráví Prášilová. Jednalo se právě o zmiňovaný snímek dívky na prkně, které vítr zvedá sukni až k hlavě.

Dalším z jejích úspěšných projektů na zakázku byly plakáty pro Národní divadlo, za které si loni Prášilová odvezla z New Yorku mezinárodní cenu PDN Awards v kategorii reklamní tvorba. Za úkol měla obrazově ztvárnit Čechovovy Tři sestry nebo Pýchu a předsudek od Jane Austenové. Sama si ze série nejvíce oblíbila plakát ke Spalovači mrtvol, na němž nenápadně děsivá postava pana Kopfrkingla drží kuchyňskou chňapkou bílé nohy své zavražděné manželky.

"Vždycky mě bavil černý humor. Kdybych ho nepoužívala, tak bych měla příšerně smutný život. Někdy vám nezbývá nic jiného než se nad všechno povznést vtipem," vysvětluje fotografka.

Od temných impresí jako ze světa bratří Grimmů se v poslední době pomalu přesouvá k výjevům, kterým zůstává pohádková estetika, ale dobro v nich už vítězí nad zlem. Bezvýchodnou situaci krejčovské panny tak vystřídala mimo jiné dvojčata se zrzavými vlasy, vzájemně propletenými do symbolu srdce. Vývoj její zasněné tvorby prý přesně odráží životní etapy, kterými si Prášilová prochází v realitě.

autor: Tomáš Maca | 1. 4. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama