reklama
 
 

Obrázky jako z Husákových časů. Slovenka okouzlila svět a sní o focení v Severní Koreji

1. 11. 2017
Svůj autorský styl objevila na staré socialistické plovárně. Loni její snímek zdobil fasádu třetího nejvyššího mrakodrapu světa. Mladá slovenská fotografka zachycuje bezemoční postavy v kulisách architektury předlistopadového režimu. Retro barvami, geometrickou přesností a strašidelnou atmosférou si získala mezinárodní ohlas. Fotila na Tchaj-wanu a ráda by se podívala do Severní Koreje.
Doporučujeme

Studená architektura socialistického realismu, pastelové barvy jak z osmdesátých let, pionýrský šátek a naleštěná Škoda Favorit. Veřejná místa jako ordinace, šatna nebo řeznictví a bezvýrazné pohledy lidí, kteří vypadají, jako by nechtěli prozradit, co si doopravdy myslí. Série uměleckých snímků fotografky Márii Švarbové nazvaná Plastový svět vypadá trochu jako dokument z časů před sametovou revolucí.

Devětadvacetiletá Slovenka přitom předlistopadový režim zažila jen jako malá holčička. "Ve svém projektu nekomentuju tehdejší politiku. Vycházím ze svých vzpomínek na školní jídelnu nebo na ordinaci doktora, ke kterému mě táta jako dítě brával," vysvětluje mladá blondýnka.

Už od školky kreslila a malovala a na střední škole se zaměřila na restaurátorství. Potom ji ale zasáhla tvůrčí krize a čemukoli, co souviselo s uměním, se najednou vyhýbala. Protože měla blízko k historii, rozhodla se pro vysokoškolský obor zaměřený na archeologii. Studium úspěšně dokončila, ale po třech letech na archeologii ji to přece jenom táhlo zase zpátky k umění.

Sestra jí v roce 2010 darovala zrcadlovku a od té doby Švarbová nechtěla být jinde než za objektivem. "Manuál jsem si nikdy nepřečetla a nebavily mě ani fotografické příručky. Jak správně ostřit a nastavit expozici, mi radili zkušenější kolegové. Učila jsem se praxí. Cit pro kompozici jsem si přinesla z výtvarné tvorby," říká fotografka.

Nejdřív si myslela, že bude fotit děti a přírodu, ale pak našla vlastní rukopis. Stromy a květiny se na jejích fotografiích objevují jen výjimečně, protože se jí příroda zdá příliš chaotická. Inspirují ji výtvory člověka a klade důraz na geometrii a architekturu. "Na snímcích se snažím dosáhnout harmonického splynutí člověka s prostorem," doplňuje.

Tímto směrem se vydala už ve své nejznámější sérii Plavecké bazény, se kterou začala v roce 2014 a stále ji doplňuje. První plovárnu objevila v rodném městě Zlaté Moravce na západě Slovenska. "Upoutal mě tam otevřený prostor, pravidelné linie, světlo a až sterilní čistota. Zaujalo mě taky, kolik na plovárnách najdete zákazů. Lidé si tam mají oddychnout a relaxovat, a přesto všude vidíte omezení. Zákaz skákání, zákaz plaveckých pomůcek nebo zákaz vstupu s jídlem," vyjmenovává Švarbová.

Kromě veřejných plováren miluje i jiné stavby z období socialismu, které se jí nezdají staromódní, ale připomínají jí naopak sci-fi z budoucnosti. Kritici její vizuální styl přirovnávají k dílům anglického popartového umělce Davida Hockneyho nebo k pitoreskním kulisám filmů amerického režiséra Wese Andersona. "Publiku některé snímky přijdou strašidelné, ale přesto se jim líbí, protože jsou zasazené do líbivého designu," upozorňuje Švarbová.

Děsivou atmosféru vytváří tím, že své modely přiměje k potlačení emocí. Postavy tak chce zbavit individuální identity, aby se staly součástí jejích imaginárních světů. Prázdné výrazy naznačují chlad vycházející z fotografčiny představy budoucnosti. "Poukazuju na to, že se můžeme stát jen loutkami lidí, kteří nám říkají, co máme dělat a jak to máme dělat. Hrozí, že se budeme stylizovat do předem daných rolí a nebudeme žít svobodně," zdůrazňuje Švarbová.

Při focení pracuje výhradně s dobovými socialistickými kostýmy, které scénám dodávají na autenticitě. "Prohledávám skříně u babiček nebo pátrám v second handech. Některé kousky nám půjčují muzea. S aktuální módou to nikdy není ono," myslí si autorka, kterou obklopuje velký tým tvořený scénografkami, stylistkami i hledači příhodných lokalit.

Mezinárodní renomé, kterému se v současnosti těší, začala dobývat v roce 2013, kdy se jí ozvala galerie v Paříži. "Řídím se zásadou galerie a média nikdy neoslovovat. Dobré fotky se uchytí samy. Na druhou stranu nebýt internetu, fotila bych dnes do šuplíku a byla bych chudá umělkyně," vyzdvihuje roli sociálních sítí, díky nimž se dostala do širšího povědomí.

Loni její fotky zdobily stránky britského deníku Guardian, módního časopisu Vogue a konečně také slovenské verze magazínu Forbes. Ve své domovině totiž skoro nevystavuje a zájem slovenských novinářů byl donedávna docela vlažný. Zbytek světa si už ale získala. Její fotografie se dostaly do výstavních síní od Miami přes Istanbul až po Petrohrad.

Když Švarbové v roce 2016 zavolali z tchajwanského hudebního vydavatelství, jestli by v hlavním městě Tchaj-pej nafotila populárního zpěváka, ani chvíli neváhala. Několik týdnů po návratu domů za ní přiletěla jiná tchajwanská hvězda, kterou pro změnu zachytila na Slovensku. "Bylo to divoké, protože můj produkční tým musel pro zpěvačku zařídit limuzínu a další prvotřídní servis. Stálo to ale za to, protože Tchajwanci pak jednu z fotek vystavili na budově 101, třetím nejvyšším mrakodrapu na světě," vzpomíná.

Jejím zatím nesplněným snem je focení v Severní Koreji. "Na všechno se dívám z estetického hlediska, takže mě ta země vůbec neděsí. Přitahuje mě její vylidněná monumentálnost. Byla by to určitě výzva, protože bych potřebovala strašné množství různých povolení. Rodiče a přítel se o mě ale bojí, takže mě místo toho poslali na Ukrajinu," směje se Švarbová.

autor: Tomáš Maca

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama