Fotografování památek na první pohled nezní jako nějaká napínavá, nebo dokonce dobrodružná disciplína. Když však posloucháte fotografa Martina Frouze, změníte názor. Jak vysvětluje i v podcastu Aktuálně.cz Za závěrkou, pořádně napínavé může být už i focení českých korunovačních klenotů:
Jak je to možné? To si třeba všechno pořádně nacvičíte na kopiích, a pak zjistíte, že se originály v záři fotografických světel chovají úplně jinak, vypráví Frouz. "Fotografování korunovačních klenotů probíhá vždy velice krátce a rychle. Když jsme se na něj připravovali s kamarádem Janem Glocem, kterému jsem pomáhal a který je hlavním fotografem Správy Pražského hradu, kopie jsme měli půjčené několik dní a trénovali jsme na nich," popisuje.
Fotografovalo se těsně předtím, než byly klenoty vystaveny. "Ateliér jsme si postavili v rohu Vladislavského sálu," popisuje fotograf, co se dělo, když po otevření Korunní komory odešli politici a lidé, kteří při tom asistují. "Zůstali jsme tam s klenoty jen my s kolegou a armáda, která na nás dohlížela," vzpomíná.
Svatováclavská koruna se leskla jinak než kopie
Postupy nacvičené na kopiích ovšem nefungovaly úplně tak, jak by měly. Autor kopií totiž úplně přesně nenapodobil původní tvar klenotů. "To si člověk při jejich prohlížení ve vitríně ani neuvědomí. Kopie svatováclavské koruny byla kulatější, zatímco ta pravá je do čtverce se zakulacenými stranami. Je to tak uděláno proto, že každý z nás má jiný tvar hlavy. V těch čtyřech rozích originální koruny jsou panty zakončené spinely, aby se koruna mohla trochu hýbat a přizpůsobila se tvaru hlavy panovníka," líčí fotograf.
Výsledkem bylo, že se plochy na originálu ve světle úplně jinak leskly. "Museli jsme přestavět rozptylné plochy a ztratili jsme tím asi hodinu a půl času," vypráví Frouz.
Když fotíte Věstonickou venuši, na pocity není čas
Jaký je to pocit, když držíte v rukách třeba Věstonickou venuši? "Lidé se mě na to často ptají, ale na pocity moc času není, protože kdyby se člověk kochal, tak může udělat chybu," vysvětluje Martin Frouz. "V průběhu samotného focení je potřeba soustředit se na to, aby snímky vypadaly tak, jak mají, a zachycovaly to, co mají. A také na to, aby člověk omylem nesrazil reflektor na fotografované předměty nebo nesrazil ten samotný předmět. Je potřeba se opravdu hodně koncentrovat na to, abyste nenadělali škodu," vysvětluje.
Nebezpečí číhající v egyptských hrobkách
Kromě významných českých památek fotografoval Martin Frouz mnoho let i pro české egyptology a jezdil s nimi na výzkumy. Jak říká v podcastu pro Aktuálně.cz, někdy to může být i nebezpečné. Třeba když fotíte v šachtové hrobce dvacet metrů pod zemí. Člověk by tam nikdy neměl zůstávat sám.
"Většinou je tam se vámi nějaký místní dělník, který venku hlídá a jistí vás, kdybyste měli nějaký zdravotní nebo jiný problém. Jednou se mi stalo, že jsem měl rozsvícená hodně výkonná halogenová světla a v podstatě jsem si v podzemních prostorách vypálil kyslík. Začala se mi točit hlava a začalo mi být špatně. V takovém případě je dobře, když u vstupu do hrobky někdo z dělníků občas houkne: 'Helou doktore!' a ověřuje si, že jste v pořádku," popisuje fotograf.
Fotoaparát přednější než klíční kost
Jištění je vždycky důležité. "Když jsem fotil v kostele sv. Margity v Kopčanoch na Slovensku, tak jsem zjistil, proč má mít člověk někoho s sebou a proč mu někdo má držet žebřík. Frajersky jsem tam fotil bez toho, žebřík mi spadnul a já jsem ze tříapůlmetrové výšky letěl dolů. Foťák jsem pevně chytil do rukou a uchránil jsem ho, ale odnesla to klíční kost," popisuje Martin Frouz, že i taková disciplína jako fotografování památek může bolet.
Když držíte v rukách lebky českých světců
Součástí Frouzovy práce je i takzvané 3D snímkování. Památky se fotografují tak, aby se z nich dal sestavit prostorový model. "Je k tomu obvykle potřeba pořídit několik set fotografií jednoho objektu," vysvětluje. Každý bod musí být zobrazen aspoň na dvou snímcích.
V souvislosti s vytvářením prostorových modelů mu prošly rukama snad všechny lebky českých světců. Například svatého Vojtěcha, Ludmily nebo Zdislavy z Lemberka. "Připravuji podklady pro digitální kopii lebky. Tu pak třeba využívají vědci, kteří dokážou vytvořit vizualizaci, jak pravděpodobně vypadala tvář dotyčného člověka," říká fotograf v podcastu, který obsahuje mnoho dalších zajímavých postřehů a informací o jeho práci.
