Na výstavě v Bold Gallery, která potrvá do 20. listopadu, máte dvě série fotografií. První, s vycpanými zvířaty, se jmenuje Residence of Impermanence a druhá, s lebkami, je nazvána Vanitas. Jak jste vlastně k fotografování hořících vycpaných zvířat dospěl?
Pocházím z lovecké rodiny, žijeme v Norsku a k přírodě jsme měli vždycky velice blízko. To při vzniku této série určitě sehrálo významnou roli. Zvláštní fascinaci vycpaninami jsem cítil odjakživa. Vypadají jako zvířata, ale zvířata to nejsou. Je to součást naší kultury, jistý druh svědectví o našem dobyvatelském vztahu k přírodě a k přírodním zdrojům. Bohužel neumíme poznat, když v našem dobývání přírody zacházíme až příliš daleko. Snažím se na to upozornit. Umění dokáže vzbuzovat otázky a vyvolávat dialog a přesně o to se také snažím.
Četl jsem, že jste na sérii pracoval dlouhé roky.
Ano, to je pravda. Začal jsem sbírat vycpaná zvířata, napřed ta menší, postupně pak i ta opravdu velká. Věděl jsem, že bych je rád použil k nafotografování nějakého souboru, který by odrážel krásu a zároveň násilí. Ale ještě jsem neměl přesnou představu, jak bude vypadat výsledek. Postupně se z toho sbírání stala téměř posedlost. Ale tak už to v umění bývá, zvláště když začnete do hloubky zkoumat, proč vás určitá věc nebo téma tolik přitahuje.
Nejsem žádný boháč, ale dokázal jsem dát dohromady dost prostředků na to, abych si mohl pořídit vycpaného lva, žirafu nebo ledního medvěda. Už se to dostávalo téměř mimo moji kontrolu, měl jsem exotickými zvířaty zaplněný sklep, půdu i matčinu garáž. Hodně lidí mě považovalo za blázna.
A jak se tedy zrodila klíčová myšlenka, na které je postavena celá série - tedy fotografovat hořící vycpaniny?
V Paříži v roce 2008 vyhořel velice světově proslulý obchod Deyrolle, kde se prodávají přírodniny a vzácná vycpaná zvířata. Viděl jsem fotografie zpola ohořelých exponátů na pozadí tamních nádherných zdí a hned jsem věděl: To je ono. Musím vycpaná zvířata z mé sbírky spálit. S týmem jsem pak na tom pracoval přes tři roky.
Osvobození ohněm
Kolik těch spálených vycpaných zvířat bylo?
Sto deset. Opakování je v umění jedním z klíčových prvků. Vnímal jsem to tak, že tato zvířata (která už ve skutečnosti nejsou zvířaty, ale lidmi vytvořenými objekty obalenými zvířecí kůží), uvázla někde na polovině cesty z tohoto světa. Těmi plameny je v symbolické rovině osvobozuji, má to tedy i jisté spirituální aspekty. Zároveň chci ukázat, že zvířata do naší kultury hluboce patří, o čemž svědčí naše mýty, náboženství i symbolika, ale my máme tendenci na to zapomínat. Vnímáme přírodu jako něco, co je hezké mít, ale nepřipouštíme si, že jsme její součástí. Mimochodem, není to zvíře, co na vás hledí z mých fotografií, je to naše kultura, která se na nás ohlíží a snaží se nám něco říct.
Druhá série, nazvaná Vanitas, podobně pracuje s lidskými lebkami.
Kromě vycpanin jsem sbíral různé kuriozity a mezi nimi také lebky, které sloužily pro potřeby mediků a zubařů. Začal jsem vytvářet zátiší ve stylu, v jakém je malovali holandští mistři v 16. století, aby nám připomněli naši pomíjivost a to, že pro nás všechno jednoho dne skončí.
U nás v Norsku, a myslím, že úplně stejně je to i v České republice, se ze smrti stalo tabuizované téma. Když se blíží smrt, máme tendenci cítit hlubokou úzkost. Věřím, že tyto obrazy pomáhají otevírat otázky, které si nechceme klást, upozorňují na pomíjivost a marnost existence a zároveň mohou přispět k tomu, abychom se lépe dokázali vyrovnat se smrtelností a žít plnější život. Mimochodem, když se lebky ocitly v plamenech, občas se pohnuly, cvakla třeba čelist. Měl jsem z toho husí kůži. Vypadalo to jako výraz úlevy, jako by říkaly: Tak už je to konečně za mnou….
Někteří diváci si mohou říct, že fotografie z obou souborů jsou krásné, jiní, že jsou temné a depresivní.
To, co dělám se zvířaty nebo s lebkami, podle mého názoru není temné ani depresivní. Skrývá se v tom inspirace, vděčnost i připomínka věcí, kterých bychom si měli být vědomi - zvláště v nynější technologické době, kdy máme v kapsách všechny informace světa, ale zároveň jsme nebyli nikdy tak odpojeni od sebe samých a od přírody. A tak se snažím připomenout nám všem, jaké je naše místo v širším pohledu na svět. Zkoumám náš vztah ke zvířatům i ke světu, i náš vztah k sobě samým. Pálením lebek, biblí a květin ukazuji na pomíjivost světa kolem nás. Jsme tady jen na velice krátký čas a vůbec nejsme důležití, i když se tak cítíme.
Pracujete se symboly velmi pochopitelnými, jako jsou lebky, ale také poměrně složitými, jako jsou viktoriánské tapety. Je pro vás důležité, aby všem symbolům lidé rozuměli, nebo necháváte na jejich podvědomí, ať si s obrazem poradí po svém?
Nečekám, že lidé půjdou nezbytně tak hluboko, ale chci je zasáhnout na mnoha úrovních. Lebka může být vnímána jako superbanální klišé, ale může být také velice spirituálním symbolem. Lebka, to je rokenrol, móda, poezie, může mít pro každého z nás mnoho významů. Lidé do ní promítají svůj příběh, své já a ona tím ožívá. V každém divákovi vyvolává specifické pocity a specifický dialog.
Pokud jde o ty tapety, které vidíte za hořícími zvířaty, jsou inspirovány viktoriánskými časy a pocházejí z House of Hackney, což je legenda v mezi obchody zaměřenými na design interiérů. Napřed jsem uvažoval o tom, že budu pálit vycpaná zvířata na pozadí zdi, kde je pověšena řada dalších trofejí, ale bylo by to příliš mnoho informací v jednom obraze. A pak jsem našel tyto tapety. Je to jako pálit instituci, symbol společenského statusu a zároveň také dobyvatelské éry lidstva.
Není to tak dávno, co jsme dobývali nové země a uvrhovali jiné lidi do otroctví. Nejsme tak pokročilí, jak si o sobě myslíme. Dobýváme Mars, ale neumíme opravit základní věci kolem nás ani správně vnímat naše místo v přírodě a v okolním světě.
Je to i na další generaci
Podle vás tady máme konflikt mezi člověkem a přírodou.
Ano, velký konflikt.
A dokážeme ho podle vás vyřešit? Vždyť jsme ti dobyvatelé, kteří si chtějí brát stále více. Když jsem poprvé viděl vaše fotografie z cyklu Smrt hory, na kterých je jeden ze švýcarských ledovců zčásti přikrytý plachtami, aby tál pomaleji, pomyslel jsem si: Je to tak velký problém a my se ho snažíme řešit něčím tak bezvýznamným, jako je pár kusů látky.
Navíc to tím ani neřešíme, jen celý proces zpomalujeme. Je to nevyhnutelné, nakonec se to stejně stane a ledovce roztají.
A jestli je tady nějaká naděje? Já myslím, že ano. Ale je nutné si pokládat zásadní otázky a hledat na ně odpovědi. Pomoci může i nová generace, která už přemýšlí jinak. Hodně jsem o tom diskutoval s lidmi během mých výstav i rámci klimatických debat. Jedno z nejlepších řešení podle mě spočívá v tom, ukázat velkým společnostem, že je pro ně výhodné přejít na zelená řešení a že to toho mohou profitovat.
Myslíte, že na to budou slyšet?
Nemůžeme změnit lidi orientované na peníze a na zisk. To, co můžeme změnit, je jejich vztah k řešením, která jsou šetrná k přírodě a životnímu prostředí. Pokud je přesvědčíme, že jim to přinese výdělek, bude to pro ně zajímavé.
A také, i když to zní jako tisíckrát opakované klišé, bychom si měli uvědomit, že každý z nás má jako jednotlivec mnohem větší vliv, než si myslí. Je potřeba dělat pro přírodu to, co sami dokážeme, a zároveň pomáhat vyvíjet tlak na vládu a politiky. Když se lidé spojí, mají ohromnou sílu. Proto je důležité inspirovat, klást otázky a provokovat.
O to se snažíte prostřednictvím svých fotografií.
Provokace patří k umění. Myslím, že můžeme provokovat, jak jen to jde, pokud to vychází z nějakých hlubších kořenů a není to motivováno jen potřebou někoho šokovat. Někomu se to jistě nemusí líbit, ale to je v pořádku. Někteří lidé jsou třeba opravdu naštvaní, že jsem spálil tolik peněz - mezi trofejemi byly i velmi drahé exponáty. Nestarali se o ta zvířata, ale říkali: Lední medvěd, ten byl tak drahý, jak jsi to mohl udělat? Na druhou stranu, jiní lidé viděli můj film, který vypráví o zákulisí vzniku mých fotografií, a plakali. Je tam ohromný rozptyl emocionálních reakcí. Snažím se, aby diváci byli nuceni vystoupit ze své komfortní zóny.
Když věříte, že by se vztah mezi člověkem a přírodou zase mohl zlepšit, kdy by se to podle vás mohlo stát?
Přirovnal bych to ke kyvadlu. Napřed musí být opravdu hodně zle, aby se věci mohly začít pohybovat na opačnou stranu a zase se zlepšovat. My zřejmě potřebujeme cítit ještě větší ohrožení než teď, aby nastal obrat. Až se k tomu odhodláme, může být už dost pozdě, protože změna přece jen nějakou dobu trvá a není to tak, že si teď řekneme a led se hned zase vrátí na své místo. Snažím se na to jako umělec upozorňovat. Žijeme ve velice zajímavé době a já mám stále naději.
Jako by zvířata chtěla promluvit
Jak vaše fotografie vznikají a kolik na tom pracuje lidí?
Používám fotoaparát Phase One (přesněji řečeno digitální stěnu s rozlišením 150 megapixelů). Zvíře hoří zhruba deset metrů ode mě, já sedím u počítače, do kterého se přenáší obraz z digitální stěny. Bývá u toho obvykle velký tým.
Máte pro takové focení speciální studio? Určitě to může být i nebezpečné.
Je to nebezpečné především pro mé zdraví, rozhodně to není dobré pro plíce. Je velice obtížné najít místo, kde by se takové věci daly dělat. Postupně jsme vystřídali tři. Prvním z nich byla taková betonová věž v Oslu. Fotili jsme tam v zimě, mrzlo a byla obrovská zima. Další místo bylo ve Švédsku a na poslední focení jsme si půjčili starou plynovou stanici.
Děláte si předem skici?
Ne, ale mám přesnou představu, čeho chci dosáhnout. Mnoho věcí, jako je třeba výběr fotografovaného objektu nebo pozadí, máte zcela pod kontrolou, ale zároveň je tady oheň, který prostě nemůžete ovlivnit. Netuším, jaké budou plameny, jak rychle to bude hořet ani jaká bude barva ohně. Při fotografování s tak velkým fotoaparátem, jaký používám, máte přitom jen jedinou šanci udělat dobrý záběr. Peříčko ptáka je tak subtilní, že během tří sekund v ohni je pryč. A je hotovo. Někdy mám až hypnotizující pocit, jako by vám ta zvířata v plamenech chtěla něco říct.
Mimochodem, co říkáte na protesty aktivistů z poslední doby, kteří ve jménu záchrany přírody vylili rajský protlak na obraz Vincenta Van Goha nebo potřísnili bramborovou kaší malbu Clauda Moneta?
Ti lidé mají poselství, se kterým chtějí oslovit ostatní, ale nemyslím si, že vylévání rajské omáčky na umělecké dílo je dobrý nápad. Myslím, že jsou lepší způsoby, jak přimět okolí, aby přemýšlelo o tom, co se s naším světem děje.
Mezi záběry hořících zvířat je i snímek ledního medvěda v ostře rudých plamenech.
To je poslední tak velké vycpané zvíře, které bylo prodáno prostřednictvím jedné významné aukční síně v Oslu. Řekli mi, že už podobné trofeje nebudou prodávat, protože se prostě změnila doba. A tak je docela symbolické, že jsem ho spálil…
Sérii s vycpanými zvířaty už považujete za ukončenou?
Ano, ale v té s lebkami (s názvem Vanitas) chci ještě pokračovat. Mám ještě spoustu nápadů.
O výstavě:
Christian Houge: The Temple of Light, 20. 10. - 20. 11. 2022, Bold Gallery Praha, kurátor výstavy Jan Dotřel. Více informací zde: www.boldgallery.art
O fotografovi:
Christian Houge (*1972) je norský fotograf, který zkoumá komplikovaný vztah mezi lidstvem a přírodou. Vystavoval mimo jiné v Norsku, USA, Anglii, Francii, Číně. Jeho série Death of a Mountain byla nominována na cenu Leica Oskara Barnacka za rok 2021.
