reklama
 
 

Splnil si sen, opustil práci a šel fotit. Od svateb se dostal až k úspěchu na Czech Press Photo

3. 5. 2017
Prošel si tvůrčí krizí, ale nakonec získal cenu Czech Press Photo. Loňský rok fotografa Vojty Hurycha představoval jízdu na horské dráze - díky vyhoření, ale i mnoha fotografickým a profesním úspěchům. Už několik let fotí Ples v Opeře, a právě za něj získal cenu v prestižní soutěži českých fotožurnalistů.
Doporučujeme

Vojto, umělecká tvorba obecně je součástí vašeho života, jak jste se k ní dostal jak se promítá do vašeho přístupu k práci?

Vyrostl jsem a celý život se pohybuji mezi šikovnými a praktickými lidmi. Můj tatínek je mimo jiné řezbář. Odmala jsem mu koukal pod ruce. Díky tomu zvládnu vyřezat třeba krásnou marionetu z lipového dřeva. Umí to spousta lidí kolem mě, proto to nepovažuji za něco výjimečného. Rozhodně bych o sobě proto neříkal, že jsem umělec. Možná krátkozrace nepovažuji zručnost za projev umění.

Spíš vnímám to, že skrze tvořivost lidé zrcadlí do své práce sami sebe. Proto mě zrovna u fotografie vždy zajímá i příběh autora. Doslova je to tak, že fotografové, kteří mě inspirují, jsou i mými přáteli. Vědomě i nevědomě mě ovlivňují a za to jsem upřímně vděčný.

Před třemi lety jste opustil práci krajinného inženýra, abyste se mohl věnovat fotografii, co se stalo, že jste změnil obor?

Často děláme, co se od nás čeká, nebo se necháme chránit svými blízkými před natlučeným nosem, aniž bychom byť jen vyslovili, kam nás to skutečně táhne. Chtěl jsem jít na pajdák, být učitel. Místo toho jsem maturoval z betonů na lukrativnější "stavebce", která mě neskutečně nebavila.

Po dokončení vysoké jsem dělal na ministerstvu školství, v neziskovce věnující se vzdělávání, v České televizi a do toho jsme s kamarády sázeli aleje. Všechno tohle mě z počátku bavilo a moji zaměstnavatelé se mnou byli vždy spokojení. Logicky přišla otázka, co by se stalo, kdybych dal tuto energii do toho, co mě vnitřně táhne ze všeho nejvíc. Tak jsem všechno postupně opustil a začal naplno fotit. Výsledek je ten, že je fotografie mým řemeslem i prostředkem k sebevyjádření.

Lidé mají vaše jméno asi nejvíce spojeno se svatební fotografií, proč jste se rozhodl právě pro ni?

Z taťkovy strany mám 24 bratranců a sestřenic, byl jsem tedy odmala tahaný po svatbách. Bavilo mě to. Spousta lidí, jídla a nás jako dětí si nikdo nevšímal. Fotit svatby proto nebylo vědomé rozhodnutí, spíš přirozené. Že se focením svateb dá slušně uživit, jsem netušil. Peníze nebyly mojí motivací.

Svatbu fotíte reportážním stylem, v čem je podle vás pro svatebčany tento způsob zajímavý a  důležitý?

Doufám, že jako výhodu při reportážním přístupu hodnotí přirozenost. Moc rád bych vám řekl, že to je nejpravdivější způsob zachycení takové události, ale není to tak. Do svých fotek logicky promítám, jak svět vnímám já, ale i to, jaký jsem člověk. U svatební fotky je pro mě velmi důležitý humor. Jak říkáme s Petrem Wagenknechtem: "Chceme fotit veselky, protože nejsme žádní romantici.". Reportáž a humor je nejlepší kombinace.

Na jaře roku 2016 jste si řekl Ano se svou partnerkou. Od té doby na svatební fotografii nahlížíte jinou optikou a mě by zajímalo jakou - co se změnilo?

Skoro všechno. Troufám si říci, že jsem neviděl lepší svatební fotky než ty, které nám nafotografoval Petr Wagenknecht. Je to ryzí reportáž s krásně zachycenými momenty. Jsou tam slzy i spousta smíchu. Uvěřitelné emoce z toho doslova stříkají. Žádný svatební kýč ani strojené situace. Byl jsem najednou v pozici toho, kdo fotky dostane, nikoliv toho, kdo je odevzdává. Pochopil jsem tak, proč jsou novomanželé nedočkaví a proč po prohlédnutí poslední fotky chtějí další. Hlavně mi došlo, jaká je radost mít takovou událost  odvyprávěnou fotografiemi.

Krátce po své svatbě jste si prošel osobní krizí a uvažoval nad tím, kam jít ve fotografii dál. Vím, že jste chtěl skončit se svatební fotografií, proč a jak jste toto období dokázal překonat?

Česká svatební fotografie je stále hodně zatížená zbytečnými stereotypy. Typickou překonanou radou, kterou jsem zaslechl na jednom workshopu, je: "Zachyť vše, za co dali snoubenci hodně peněz." Chápu, je to snadné. Šatičky, botičky, dortíčky, kytičky ani prstýnky vám nikam neutečou. Neříkám, že by se to fotit nemělo. Spíš mi přijde, že spolu s portréty to pro některé fotografy znamená dobře odvedenou práci. Jenže ono jde dnes i u svatební fotografie především o příběh.

Proč vlastně přišel ten pocit vyhoření?

Vyhořel jsem z toho důvodu, že jsem se už svateb nebál. Svatební reportáž jsem zvládal. Skutečným snem, ale i výzvou je fotit svatby, jako byla ta naše. Jenže ona taková dlouho nepřicházela, a tak jsem ztratil to nejdůležitější - pokoru. Naštěstí mi kamarádi, Radek Kalhous a Petr, řekli: "Jdi vyfotit něco jinýho, kde nebudeš tušit, která bije." Tak jsem šel. Nafotil jsem zákulisí Smetanovy Litomyšle. Zase mě to hodilo do diskomfortu a nejistoty, jestli budou moje fotky dobré. Naštěstí jsou a mě to zase vrátilo na pevnou zem.

Formou umělecké reportáže jste ztvárnil Smetanovu Litomyšl, Ples v Opeře jste fotil již čtyřikrát, neuvažujete o tom, že byste se fotografování podobných událostí věnoval více a neposunul se tak i do sféry dokumentu?

Přiznám se, mně tyhle škatulky moc nejdou. Když vidím, dobrý záběr, jdu si za ním. Když se těch záběrů sejde víc, je z toho soubor. Pravda ale je, že když jsem loni koncem roku fotil natáčení filmu o Miladě Horákové, vědomě jsem sbíral nalezené momenty, které by šly těžko považovat za reportáž. Nejspíš je to dokument. Je to pro mě ale velká změna, protože ve mně tento soubor fotek vzbuzuje spíš chlad a bezmoc té doby. Na svatbách, při reportáži, pak samozřejmě hledám úplný opak.

Za Smetanovu Litomyšl jste získal nominaci v kategorii umění na Czech Press Photo a za fotku z Plesu v Opeře i cenu Czech Press Photo, díky čemu si myslíte, že jste ocenění obdržel?

Fotografie, která tu cenu vyhrála, je nejlepší, kterou jsem kdy vyfotil. Věděl jsem to už při jejím zachycení. Vznikla na Plese v Opeře při klasické zakázce. Naštěstí mi pořadatelé nechávali úplně volný fotografický prostor a zákulisí pro mě bylo vždy něčím magické. Nejspíš proto, že maminka pracovala roky v divadle.

Rozhodnutí zachytit zákulisí operního festivalu vzniklo díky této fotce. Opravdu po dlouhé době jsem šel fotit něco, za co jsem nedostal zaplaceno. Jen jsem si domluvil press kartu, a když mi to čas dovolil, jel jsem do Litomyšle. Moc jsem si to užíval. Fotky jsem hned konzultoval s kamarády. Bylo to skvělé. Výsledný soubor, který byl nominovaný na Czech Press Photo, jsem konzultoval s Petrem i Radkem. Každý mi k tomu řekl něco jiného. Ten proces výběru byl neuvěřitelně obohacující a tvůrčí. Skoro bych řekl, že byl až návykový.

Czech Press Photo, ambasadorství pro značku Fujifilm, vypadá to, že byl rok 2016 náročný, zlomový, ale i úspěšný zároveň. Rok 2017 už nějakou dobu běží, vyvíjí se podle vašich představ?

Snažím se věci brát, tak jak ke mně přicházejí. Loňský rok byl opravdová jízda na horské dráze. Bylo pro mě důležité přiznat si, že ta věčná nespokojenost s vlastní prací je žádoucí. Že to je důležitý hybatel, který ale není potřeba brát vždy příliš vážně. Když má člověk pokoru, může všechny překážky vnímat jako možnosti. Letos těch možností vidím opravdu hodně, těším se na to, jaký tento rok ještě bude.

Kdysi jste někde řekl, že je lepší nemít žádná očekávání. Jak se dá vlastně žít bez očekávání?

Snažím se žít bez očekávání. To ale bohužel ještě neznamená, že se mi to daří. Myslím, že to je návyk, kterého se lze zbavit. Chce to ale hodně vědomého tréninku. Svět není černobílý. To, co dnes vnímáme jako tragédii, je za čas zkušenost. Proč tedy brát kino, které se nám odehrává v hlavě, tak vážně? Volba je na nás, buď to bude komedie, nebo tragédie. Bez očekávání jsme ale mnohem svobodnější.

Krátce o autorovi

  • Světový ambasador společnosti Fujifilm
  • Spoluzakladatel konference For-um: Setkání svatebních fotografů
  • Držitel ceny Czech Press Photo v kategorii umění za rok 2016
  • Nominace na Czech Press Photo za rok 2016
  • Více na jeho webové stránce: www.hurych.cz nebo na facebooku 

autor: Romana Marie Jokelová

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama