reklama
 
 

Petr Wagenknecht: Správný okamžik je pro fotografa jako svatební gulášek se šesti houskovejma

9. 3. 2017 9:04
Petr Wagenknecht se před pár lety vydal z pozice profesionálního fotoreportéra na dráhu nezávislého sociálního fotografa. Díky své žurnalistické praxi vkládá do svatební, sportovní a jakékoliv reportážní fotky "něco navíc". Má dvě ceny z Czech Press Photo a loni ho mezinárodní fotografický web SLR Lounge zařadil mezi 150 nejlepších svatebních fotografů světa. V jeho snímcích se mísí vyprávění mikropříběhů, emoce, gesta, výborná kompozice a humor.

Ještě před pár lety jste fotografoval sport. Proč jste se od něj přesunul ke svatební fotografii?

Nepovažuji se za sportovního fotografa, protože ke sportu přistupuji sociálně. Netahám to "dlouhým sklem" (teleobjektivem), ale chodím blízko, abych slyšel dech fotografovaného. Fotím širším ohniskem. Chci tam mít kontext i výraz obličeje. Chci tam mít humor - a snad se to občas podaří. Baví mě ta tragikomická nebo hořkosladká poloha. Nevím, jak to jinak popsat. Je to pro mě stejná reportážní disciplína jako třeba ples nebo svatba. Není v tom rozdíl.

Neznamená to tedy, že byste opustil sportovní fotku úplně - udělal tlustou čáru a přešel ke svatbám?

Ne. Mám rád "masovky", různé hromadné běhy typu Jizerská 50 nebo Velká kunratická. Akce, kam chodí rozmanitá společnost od amatérů až po profi běžce. Líbí se mi ty kontrasty, rozdílné motivace od "musím vyhrát" po "jdu se trochu protáhnout". 

K focení sportu tedy nepřistupujete jinak než k focení svateb?

Jak už jsem řekl, beru to stejně. Jediný rozdíl je v tom, že se jinak obléknu a v případě svateb použiju navíc i deodorant.

Kdysi bylo jako dogma svatební fotografie vnímáno focení portrétů, dnes se pro aktéry svatby stává důležitější příběhová linie, proč to tak podle vás je?

Ano, to je pravda. Na svatbu se hodně nosily ateliérové móresy a různé pózy módní fotografie. Teď lidé začínají chtít pravdivé momenty, a ne tolik aranžované portréty. Ve venkovské sokolovně neuděláte Ples v Opeře. Turistický salám nechutná jako uherák.

Petr Wagenknecht

Petr Wagenknecht

  • původně fotožurnalista, působil 9 let jako fotoreportér Deníku
  • nyní se věnuje svatební a portrétní fotografii, pracuje i jako produktový fotograf
  • dvakrát obdržel cenu na Czech Press Photo
  • v roce 2016 ho web SLR Lounge zařadil mezi 150 nejlepších svatebních fotografů světa
  • společně s V. Hurychem uspořádal loni setkání svatebních fotografů FOR-UM, kam se sjelo přes 120 kolegů z Čech a Slovenska
  • Technika: používá fotoaparáty Nikon
  • Web: www.wagenknecht.cz

Samozřejmě že tu jsou trendy. Jednomu z nich říkám "lesní svatební fotografie typu Island" aneb jak naroubovat drsný vousatý skandinávský vichr na českou veselku s mírným vánkem v obilí. Po mně svatebčané chtějí hlavně příběh zaznamenaný reportážně a přirozeně. Jak říkám: bez Éček a sladidel. Nechtějí vykalkulovanou fotografovu sci-fi.

Nejradši fotím veselky. Soustředím se na lidi, tváře a řeč těla, na výrazy a emoce. Už méně na větvičky, mašličky nebo kolem letícího medáka. Nezačínám tak zeširoka, od mraků pavučin, okolních lesů a hájů.

Z vaší tvorby je patrné, že si ve všem, co fotíte, nalézáte drobné příběhy. Je to vědomé, nebo je objevujete až posléze, při výběru a úpravě fotografií?

Tohle je otázka mentálního nastavení každého fotografa. V podstatě zrcadlím to, co mám uložené v hlavě. Co jsem prožil v průběhu života, co jsem slyšel, co jsem přečetl. Jsem nejspíš trochu optimista - introvert. Jsem víc glosátor než příběhový běžec dlouhých tratí. Sprinter, co si chce po závodě lehnout. Líbí se mi dostat lidský příběh do jedné fotky.

Vaše svatební portfolio vybočuje skladbou jednotlivých fotografií. Svatební příběh vyprávíte svým způsobem, nikoliv tak, jak se svatební děj standardně odehrával, proč?

Nedržím se chronologie, ale stříhám to raději jako film. To jsem odkoukal od kameramanů. Přijde mi to nějak barevnější a zábavnější. Chci tím narušit rytmus a vytvořit napětí. Je strašně důležité, jak se soubor poskládá. Některé fotky vedle sebe fungují, vyrostou, anebo se upozadí. Myslím, že výtvarníci než pověsí obrazy na zeď galerie, mají stejné starosti. Jak soubor začít a čím udělat tečku na konci.

Charakteristickým prvkem vašich fotografií je lidskost, která se odráží někdy ve škodolibých či roztomilých záběrech, nebo v gestikulaci a výrazu jednotlivých postav vašich fotografií. Myslíte si, že máte na tyto momenty prostě jen štěstí, nebo je to tím, že novomanželé a lidé kolem nich, které fotíte, rezonují s vaší povahou a pohledem na svět?

Určitě to souvisí s tím, jaké fotky ukazuji. Nacházejí si je podobné typy lidí, jako jsem já. Z toho mám radost, protože si užívám čím dál víc svatebčanů "šitých na míru" mému fotografickému vidění. S nadsázkou řečeno, jsou to pohodáři typu "nějak to dopadne".

Je očividné, že si všímáte detailů, které vás  posléze mohou dovést k pěknému momentu, je to ale jen o zraku, nebo jsou pro vás při focení stejně důležité i jiné smysly?

Nevím. Asi nejvíc čich a předvídavost, kterou si člověk možná nějak vypěstuje. Mysliveckou terminologií schopnost "chytit stopu". Mám rád kameramana Jana Špátu a o něm se říkalo, že někam namířil kameru a pak se to tam teprve stalo, odehrálo. To bych chtěl mít taky, takový instinkt. Nejdůležitější je ale stejně nejspíš cit a empatie.

Když se řekne správný okamžik, co si pod tím spojením představíte?

To je okamžik těsně před tím, kdy už to nestihneš, kdy už je pozdě. Teď vážně. Je to chvíle, kdy se to prostě stane. A není to chvilku před tím a ani chvilku potom. Většinou vám v tom nepomůže sekvenční snímání, paradoxně, nebo právě proto, ale první zmáčknutí spouště. Ve zkratce je to: jo! - nic - nic - nic - snad - asi ne. Neboli svatební gulášek se šesti houskovejma. První chutná nejvíc a ostatníma se jen zaplácneš.

autor: Romana Marie Jokelová | 9. 3. 2017 9:04

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama