reklama
 
 

To je ono! říkal si fotograf oceněný na World Press Photo. Okouzlily ho šachové turnaje dětí

15. 2. 2017
Fotograf Michael Hanke uspěl v největší světové soutěži fotožurnalistů se souborem snímků z dětských šachových turnajů. V kategorii Sport skončil druhý. Jeho snímky zobrazují velké emoce, ale zároveň působí velice pozitivně. „V dnešní době se odehrávají opravdu ošklivé věci, které novinářské soutěže musí reflektovat, a tak je dobře, když tam někdo vklíní trochu toho pozitivního,“ říká.
Doporučujeme

Jak vlastně vznikl cyklus, se kterým jste uspěl na World Press Photo? Proč jste si vybral jako téma právě šachy?

Tu myšlenku mi vnukl můj kamarád. On i jeho syn hrají šachy. Předtím jsem fotil taneční zábavy seniorů. Ne že bych je opouštěl, na svých tématech pracuji dlouhodobě, ale už jsem potřeboval změnu. Když jsem slyšel slovo šachy, první, co mi blesklo hlavou a co asi napadne skoro každého, bylo: Nebude to nuda? Ale nakonec jsem si řekl, že se o to pokusím. Napřed jsem zkusil fotit dospělé šachisty.

A nebylo to ono?

Nebylo to špatné, ale byli pochopitelně takoví strnulejší. Potom mi kamarád řekl: Nechceš zkusit dětské turnaje? Napřed jsem trochu váhal. Potom jsem však šel na jeden turnaj a hned jsem věděl, že je to ono. Začal jsem na tom tématu pracovat. Mají turnaj zhruba jednou za měsíc a všechno je to v okolí mého rodného města.

Jak na to, že je fotíte, reagovali šachisté?

Je to celoroční soutěž, kde se setkáváte s více méně stálou komunitou šachistů a jejich rodičů. Postupně si na mě myslím zvykli. Výrazné emoce, které jsou vidět na fotkách, nejsou na těchto turnajích úplně běžné, jak by se mohlo zdát. Naopak, děti se často chovají jako dospělí, ale když si člověk počká, tak se zajímavého záběru přece jen dočká. Důležité je zmínit, že turnaje, které se odehrávají většinou o sobotách, trvají celý den, přibližně od devíti do pěti. Je pro mne až neuvěřitelné, jak to ty děti dokážou zvládat. Pochopitelně že koncentrace postupně klesá, ale i tak klobouk dolů.

Michael Hanke (* 1972)

Michael Hanke (* 1972)

  • český fotograf, zaměřuje se na humanistický dokument
  • jeho práce jsou publikovány v řadě českých deníků a časopisů
  • získal pět ocenění na soutěži Czech Press Photo a čtyři ocenění na prestižních mezinárodních soutěžích
  • letos jeho soubor skončil druhý v kategorii Sport na nejprestižnější světové soutěži World Press Photo
  • fotí teprve od svých čtyřiceti let
  • jeho otec je známý český fotograf Jiří Hanke
  • více fotek najdete na webových stránkách fotografa - Michael Hanke Photography

Zároveň jsem chtěl svými fotografiemi z tohoto prostředí ukázat na to, že je krásné, když se děti věnují aktivitě, ve které nehrají hlavní roli počítače, Facebook a virtuální světy. Šachové turnaje jsou jednou z mála sociálních aktivit, kde se děti spolu setkávají a komunikují, což je moc dobře.

Opravdu se obejdou úplně bez mobilu?

Když se podíváte na fotografie ze souboru oceněného na World Press Photo, tak na dvou z deseti mobil najdete. Během přestávek mezi jednotlivými koly se děti na mobil samozřejmě podívají. Ale zjistil jsem, že každé druhé dítě na něm hraje šachové rébusy. Vlastně si tak udržují mozek v kondici.

Z vašich fotek je poznat, že rád fotíte i zákulisí.

Zákulisí mě fascinuje. Můj úplně první soubor, kterému jsem se věnoval dlouhodobě, byl ze zákulisí cirkusu. Zákulisí mě uchvátilo natolik, že mi asi dva měsíce trvalo, než jsem zhlédl první samotné představení.

Při focení je důležité navázat kontakt s lidmi. Jak to děláte u šachistů?

Tam ta interakce není až tak klíčová jako u jiných mých souborů. Je to dané i tím, že se snažím být maximálně ohleduplný a nechci vyrušovat při soustředění na hru. Nicméně obecně je pro mě důležitá empatie, schopnost se do druhého člověka vcítit a naladit se na jeho vlnu. Myslím, že právě to mi umožňuje se k lidem dostat tak blízko.

Jak přišlo rozhodnutí dát téma dětského šachu do největší novinářské fotografické soutěže na světě? V kategorii Sport vaše fotky soutěžily se snímky z největších sportovních událostí planety.

Už před rokem jsem se svými fotkami z šachových turnajů uspěl v soutěži Czech Press Photo. Přihlásil jsem je do kategorie Umění a zábava. Jeden z porotců se mě později ptal, proč jsem je nedal do kategorie Sport. A já si řekl, proč ne, a od té chvíle jsem je začal zařazovat do sportovních kategorií. Loni moje šachové fotky uspěly také v soutěži Sony World Photography Awards, byly ve finále mezi sedmi nejlepšími. A tak jsem to zkusil letos ve World Press Photo, kam je ovšem možné zasílat jen fotky pořízené v posledním roce. Tak jsem sestavil příběh z fotek nafocených v roce 2016, odeslal je do soutěže a vyšlo to.

Jaké to bylo v den, kdy byly vyhlášeny výsledky?  

Euforické a hektické zároveň. Jeden můj kolega fotograf, který už byl dříve oceněn na World Press Photo, mě upozorňoval, že v případě úspěchu mě čeká doslova mediální šílenství - a měl pravdu. Publikoval jsem zprávu o svém ocenění i na svůj Facebookový profil a moc mě potěšily pozitivní reakce lidí. Vím, že na internetu a na sociálních sítích se často v komentářích "seberealizují" lidé, kteří nacházejí zvláštní potěšení v pomlouvání ostatních. Ale musím říci, že reakce lidí na můj úspěch byla úžasná, čtení jejich krásných komentářů mě chvílemi až dojímalo.

Vždyť já ani nedělám žádné konfliktní fotografie, ale naopak chci jejich prostřednictvím dopřát lidem trochu radosti a optimismu. V dnešní době se odehrávají opravdu ošklivé věci, které novinářské soutěže pochopitelně musí reflektovat, a tak je dobře, když tam někdo vklíní trochu toho pozitivního. Je fajn, když se člověk může podívat na pozitivní fotku, která ho nabíjí. Je to jako lék na duši.

Fotil jste cirkusy i řádové sestry. Jak je složité se k sestrám dostat? Člověk má představu, že to je hodně uzavřené prostředí.

Cirkus bylo první dlouhodobější téma, které jsem fotil. Dalo mi základ, osmělil jsem se v kontaktu s lidmi. Byla to pro mne výborná škola. Řádové sestry jsou naopak jedním z mých posledních témat. Je to zatím nejnáročnější focení z toho pohledu, že je to pro mě zcela nové a neznámé prostředí. Nebylo to jednoduché se k nim dostat, musel jsem je přesvědčit o svých záměrech, přesvědčit je, že to celé nafotím citlivě a ohleduplně. Nějakou dobu mi pochopitelně také trvalo, než jsem se zorientoval, co si můžu dovolit a co ne. Jako fotograf nechci překračovat určitou mez - například když fotím seniory při tanci a někdo upadne, nikdy to nefotím, ale naopak, dotyčnému pomohu zpět na nohy.

Jak se stalo, že jste začal fotit? Přestože je váš táta velmi známý fotograf, začal jste až ve čtyřiceti.

Rodiče mě do toho netlačili a já jsem se už jako kluk nadchl pro počítače. Vystudoval jsem poté i informační technologie na Vysoké škole ekonomické. Nepůsobím ovšem jako programátor, jsem spíše ve styku s lidmi a například vysvětluji manažerům firem, proč by si měli pořídit ten či onen software. Takže i tam jsem se za ty roky naučil, jak vystupovat a komunikovat s lidmi. Pokud jde o to focení, tak bych řekl, že všechno chce svůj čas. Díky věku člověk více vnímá hodnoty, které jsou důležité.

Částečně mě k fotografování přivedlo i to, že jsem měl ve čtyřiceti letech zdravotní komplikace a nevědělo se, jak to se mnou dopadne. Nakonec to dopadlo dobře, ale já jsem začal více uvažovat nad tím, co tady po mně zůstane. Po čtyřicítce jsem si začal uvědomovat konečnost lidského života a začalo mi chybět něco hmatatelného, co by tu kromě dětí po mně mohlo zůstat. A tak jsem se dostal k fotografování. A je ještě jeden důležitý faktor, a to rodina. Mám naprosto úžasnou manželku, která mi vytváří takové zázemí, že se mohu věnovat kromě rodiny i své práci. Takže svou roli zde určitým způsobem sehrály tři hlavní faktory - nemoc, rodina a životní zkušenosti.

Čím fotíte?

Fotím na digitál Fujifilm X100. A jsem rád, že se v tomto rozhovoru o technice příliš nebavíme, protože se domnívám, že je její role ve fotografii v poslední době až příliš přeceňována.

Pokud se nepletu, váš fotoaparát má pevný objektiv, nedá se měnit. Vystačíte si s tím?

Ano, to je pravda. Stačí mi to na všechno. Samozřejmě je to i tím, že nefotím krajiny, letadla nebo akční sport, tam bych si s tímto krátkým ohniskem nevystačil. Mám už tento foťák několik let, nafotil jsem s ním všechny své dosavadní soubory, znám jeho slabiny, občas na něj zanadávám, ale jsem s ním maximálně sžitý. Je to jako v autě, kde také vůbec nepřemýšlíte nad tím, jak řadíte. A taky trochu natruc, přiznám se, chci lidem ukázat, že technika je jen nástroj - a tak naschvál fotím stále tím prvním modelem X100. Od té doby přišly na trh už další tři generace tohoto modelu. Ale proč ho měnit, vždyť je starý teprve čtyři nebo pět let.

Cirkusy jste fotil v barvě, teď je většina vašich snímků černobílá. Už fotíte jenom černobíle?

Ano, černobílá fotografie mě naprosto pohltila. Zaměřuji se na humanistický dokument a tomu podle mého názoru černobílá sluší. Částečně tomu i přizpůsobuji výběr svých témat. Cirkus je jediným mým barevným souborem a asi to tak nadlouho i zůstane.

Většina fotek vzniká blízko, necestujete za nimi do exotických zemí.

Máte pravdu. Nejdál, kam jsem za fotkou jel, bylo místo vzdálené asi třicet kilometrů. Fotím doma, chci být ryze český fotograf, důvěrná znalost prostředí je podle mého názoru strašně moc důležitá. Tady jste schopen jít k podstatě, k jádru věci. To v zahraničí nedokážete, člověk by tam musel žít opravdu dlouhodobě. Aspoň já to tak cítím.

Kdybyste měl amatérským fotografům dát radu, jak to udělat, aby se dopracovali k pěkným fotkám, co byste jim řekl?

Určitě to nebude rada typu - kupte si co nejdražší foťák. Poradil bych jim toto: Buďte upřímní sami k sobě a foťte tak, jak to opravdu cítíte. Jděte si za svým a dělejte to po svém. V dnešní vizuální době se mnoho lidí domnívá, že fotka, která postrádá takzvaný "wow efekt", nemá šanci prorazit. To není pravda. Spousta vizuálně ohromujících fotek působí úžasně. Jenže může se stát, že zatímco dneska jsou "wow", tak zítra už o něco méně a pozítří už je máte okoukané.

Když budete fotit, jak to cítíte, a nebudete se snažit fotit tak, jak to asi chce někdo vidět, bude to poznat. Ty nejlepší fotky budou zrát, což je další důležitá věc - síto času. Dejte tomu čas, nerozhodujte se hned, která fotka je ta nejlepší. V dnešní postfaktické době jsme nuceni rozhodovat se rychle a zbrkle, a to není dobré. U fotografií, které posílám vydavatelstvím, si to samozřejmě dovolit nemohu, ale u ostatních fotografií ano.

A co chystáte v nejbližší době?

V březnu připravujeme výstavu v Czech Photo Centre v pražských Nových Butovicích. Bude to výstava celé naší fotograficky založené rodiny s názvem "Jiří Hanke - Rodinné balení". Vystavovat nás tam bude celkem sedm. Já tam kromě šachů a seniorů představím také úplně nový soubor.

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama