Je to téměř rok od zahájení úspěšné výstavy Evokativ na festivalu v Arles. Jak ji zpětně vnímáte?
V Arles jsem strávila neuvěřitelné tři týdny. Uvědomila jsem si, že ty zážitky jsou nepřenosné. Pro člověka, který v kostele sv. Anny nebyl a neviděl tu výstavu, ji nezprostředkujete. Například jak fotografie a jejich příběhy rezonovaly s duchovním prostorem, jak výstavu ozvláštňovali diváci. Mnozí chodili opakovaně a mnozí tam strávili strašně času, protože tam nacházeli své osobní obsahy. Zažila jsem tam rozhovory s nejrůznějšími lidmi, kteří mě přicházeli objímat, a každý reagoval na nějakou jinou část. Ukazuje se, že výstava měla asi nějakou takovou zvláštní vibraci: propojení toho velmi osobního s univerzálním.
To, jaký význam a jakou proporci výstava má v rámci celého festivalu, jsme si s Lucií (kurátorka výstavy Lucie Černá, pozn. red.) uvědomovaly až kolem zahájení. Že to je prakticky klíčová výstava festivalu, tak to mi opravdu docházelo velmi pozvolna.
V prosinci dal naši výstavu Sean O’Hagan na špičku neuvěřitelných výstav za rok 2019. V Guardianu vyšel seznam deseti nejlepších výstav s Evokativem na prvním místě (The Guardian, 16. 12. 2019, pozn. red.). Tím se mi dovršilo postupné uvědomování si významu celé události.
Pochopila jsem, že prezentuji neobvyklý segment, který není úplně běžný, a to nejen v rámci české fotky, ale i v širším kontextu. Pochopila jsem, že jsem neřekla poslední slovo. Mám spoustu archivního materiálu ke zpracování. Cítím, že strašně potřebuji fotit i další, nové věci. Ale co bude a jak bude, jestli přijde nějaká další velká věc - to bez vlastní aktivity nepůjde.
Úspěch výstavy a knihy neznamená, že už sedím ve vozíku, který pojede dál a výš. Že by člověk dostal razítko, že už to má vyřešené, že už patří do té elity - to vůbec ne. Přes všechna dosavadní ocenění jsem stále na začátku.
Bude teď záležet na dalších dvou třech letech, jestli se mi podaří ještě ukázat, že jsem autor něčeho dalšího než jedné výstavy a že mám víc než 220 fotek a mám co ukázat.
Co ukážete, co připravujete?
V nakladatelství Untitled chystáme knihu T-Club. Vzhledem k rostoucím restrikcím vůči LGBT komunitě v bývalém východním bloku je to i takový malinko politický akt.
Připravujeme ještě další knihu, ale ta se zatím rodí v Luciině hlavě. Já jsem jenom přispívala materiálem a budu strašně překvapená, jak to Lucie poskládá. Jasně jsem si uvědomila, že věřím jejímu instinktu. Oslovuje mě, jak moje fotografie čte a propojuje, baví mě její způsob vidění a sledování vize.
Chystá se celovečerní dokumentární film o mně, v přípravě je výstava v Domě umění v Českých Budějovicích. Letos jsme měly pozvání na PhotoEspaña, které se zřejmě přesune na příští rok.
Přerušila situace kolem koronaviru nějak vaše plány?
Samozřejmě, korona do značné míry zpomalila nebo zastavila naše aktivity kolem nových výstav a prezentací knihy. Od září 2019 byl nárůst událostí, interview a nabídek výstav nepřetržitý, že už mě to dostávalo trošku do kolen. Bylo toho hrozně moc. Vyžadovalo to neustálé cestování - Berlín, Vídeň, Varšava, Rotterdam, Barcelona, Madrid a další. Takže přišla změna.
Ocenění Asociace profesionálních fotografů
- Libuše Jarcovjáková: Osobnost české fotografie - za rok 2019
- Zdeněk Lhoták: Osobnost české fotografie - za dlouhodobý přínos fotografii
- Ondřej Durczak: Osobnost české fotografie do 30 let
V době korony jsem měla pětidenní pracovní týden pět až sedm hodin denně a věnovala jsem se skenování archivních negativů. V této práci pokračuji, chci projít všechny krabice s negativy, abych to měla fakt už úplně všechno. Naskenované negativy posílám Lucii, která připravuje koncepty a něco nového vymýšlí.
Měla jste příležitost při skenování archivu urovnat si myšlenky?
Ano, určitě. Zaprvé - můj archiv je bohatý a jsou důvody i poptávka, abych přicházela s dalším materiálem. Zadruhé - to soustředění. Zastavení se na místě a v prostoru. Prostě tady na místě můžu soustředěně dělat věci a nemusím být v pondělí v Madridu a v pátek v Londýně. Tato situace mi umožnila neuvěřitelnou věc a ve skenování hodlám pokračovat ještě dál.
Objevila jste nějaká překvapení či zapomenuté filmy?
Jedno období jsem fotila hodně intenzivně Prahu, jak zůstala po znárodnění. Zavřené a opuštěné výlohy, stažené rolety obchodů, kde nic nebylo. Uvědomila jsem si to těsně předtím, než se místa začala proměňovat v nové obchůdky. Systematicky jsem fotila zavřenou Prahu, relikty bolševismu. Prochodila jsem ulice a nafotila stovky výloh. Je to hodně popisné a technické, ale má to velkou dokumentární hodnotu. Věřím, že i vizuálně se z toho sestaví zajímavý soubor. A pak nemám ještě zpracované své dva další pobyty v Japonsku ani cesty v 90. letech.
Před časem jste se vrátila k analogu. Proč?
Mystika čekání, kdy v hledáčku vidím ve zlomku vteřiny obrázek, který splňuje mou vizi, a pak teprve se k tomu dopracováváš a sleduješ, jestli se tam ta vize někde potkala, to je úžasné. Miluji Picassův výrok: když máš pět prvků, použij tři, když máš tři, použij dva. Analog mi umožňuje pracovat trošku s omezenou škálou výrazových prostředků.
Analog mě baví. Moment při práci v komoře ničím nenahradíš. Ponoříš do vývojky a ono ti to začne vylézat. Neuvěřitelné - to je fakt mystický zážitek.
Mám ráda všechny divné foťáky. "Toys", u kterých pořádně nevíš, co to udělá. Pak to zjistíš a chvilku používáš a zase odložíš. Baví mě experiment, ale hrozně mi vadí, když mi vylézají dokonalé fotky. Musí tam být jistá nevyslovenost. Já miluju celou newyorskou školu. Baví mě vyjádření pocitu. Není to o tom, co na té fotce je, ale o pocitu. Třídimenzionální barevný voňavý svět zkoušíš vyjádřit ve dvojrozměrném prostoru. Snažíš se vyjádřit celý tajemný svět, zachytit náladu. Jako když čteš román a vyrábíš si postavy, tak stejným způsobem to uděláš z fotky.
Odvoláváte se na vizi. Dá se ta vaše vize nějak specifikovat?
Jde mi o zkratku toho, co je být člověkem. Zajímá mě škála pocitů. Škála emocí, zachycených většinou v gestech.
Myslím si, že se lidi mají milovat, mají na sebe být hodní, mají žít v krásném prostředí, mají vytvářet něco krásného, mají být v krásné přírodě. Baví mě to pozorovat a jsem šťastná, když z toho dívání vznikne krásný obraz.
Moje vize je lidství. Hledání člověka v nevyslovených obrazech a ve stopách, které zachovává kolem, které vytváří.
Jak byste shrnula uplynulý rok?
Za ten rok jsem si uvědomila především specifičnost své práce. Místo, jaké má v českém i světovém kontextu, a že touto cestou chci rozhodně pokračovat. Otevírají se nějaké nabídky, ale to je dlouhodobý proces a dlouhodobá práce, dlouhodobý vklad, který musím dál rozvíjet, a můžu jenom doufat, že na to budu mít dostatek energie.
