V listopadu vás diváci uvidí ve filmu Oběť, při jehož natáčení jste si poprvé vyzkoušela práci jazykové koučky. Režisér Michal Blaško vás oslovil, abyste ukrajinské herečce Vitě Smačeljuk pomáhala s překladem z ruštiny do češtiny. Jazyk, se kterým jste po příchodu do Česka sama trochu bojovala, jste tak nyní měla učit někoho jiného.
No vidíte, to jsem si při natáčení ani neuvědomila. Původní jazykový kouč nám onemocněl, a tak mě Michal Blaško poprosil, jestli bych ho nemohla na chvíli nahradit. Vita Smačeljuk se pro roli učila česky přibližně rok a půl, a přestože má pro jazyk velký cit, chyběla jí slovní zásoba. Proto potřebovala někoho, kdo umí rusky i česky, a bude s ní tak moct její texty ve scénáři procházet. Občas třeba cítila, že by v některé replice ráda použila jiné slovo, ale neznala jeho český ekvivalent, tak jsem jí ho pomáhala najít. Při natáčení jsem měla sluchátka na uších a sem tam jsem opravovala Vitinu výslovnost nebo jsem jí tlumočila připomínky režiséra.
Pozice jazykové koučky pro mě ale byla fascinující zkušenost i z jiného důvodu. Když totiž na natáčení přicházíte jako herec, soustředíte se hlavně na svoji práci. Přestože samozřejmě tušíte, co má který člen štábu na starost, neznáte jeho úlohu do detailu. Jako jazyková koučka jsem teď konečně mohla víc nahlédnout do zákulisí. Seděla jsem za režisérem, kameramanem, osvětlovačem nebo filmovou architektkou a viděla jsem, kolik rozhodnutí musí udělat, co všechno se na druhé straně placu děje. Taky jsem měsíc bydlela se skriptkou, pozorovala jsem, jaké poznámky posílá do střižny, i jak vypadá její příprava na plac před dalším natáčecím dnem.
Hlavní hrdinkou filmu Oběť je ukrajinská matka samoživitelka, která se svým synem žije v Česku a snaží se začlenit do místní společnosti. Usiluje o stálou práci, bydlení a dělá všechno pro to, aby svému potomkovi zajistila lepší budoucnost. Do jaké míry se vás tohle téma osobně dotýkalo?
Taky jsem se do Česka v sedmi letech přestěhovala jenom s maminkou, a i když jsme se nepotýkaly s tak těžkými a drsnými zkušenostmi jako postava Iriny ve filmu Oběť, chytil mě scénář za srdce. Cítila jsem v něm něco niterného, co mám v sobě z dětských vzpomínek pořád uložené. Můj příchod do Prahy tehdy navíc souvisel s rozvodem rodičů, takže jsem se musela vyrovnat jak se začleněním do nového prostředí, tak s odloučením od tatínka. Taková zkušenost samozřejmě přináší do křehkého dětského světa velké množství změn. Z dnešního pohledu jsem ale ráda, že jsem si tím prošla v tak nízkém věku. V sedmi letech jsem zrovna nastupovala do první třídy, takže jsem si stejně jako ostatní děti hledala ve škole nové kamarády.
Přece jenom jste se ale ocitla v kolektivu dětí, které předpokládám většinou neuměly rusky, zatímco vy jste se zase nedomluvila česky.
Shodou okolností jsem hned v první třídě narazila na kamarádku, která rusky uměla, takže mi pomáhala překládat a paní učitelka se mi taky hodně věnovala. Tím pádem jsem se česky naučila poměrně rychle, aniž by mi zůstal přízvuk. Když vás už v dětství vrhnou do prostředí, ve kterém se cizí jazyk běžně používá, osvojíte si ho docela snadno. Zároveň si uvědomuju, že jsem měla velké štěstí na školní kolektiv, protože děti dokážou být dost kruté. Vím, že v jiných třídách byli někteří spolužáci kvůli odlišnému původu nebo mateřskému jazyku šikanovaní. Mě samotnou ale naštěstí žádné podobné trauma nepotkalo.
Pamatujete si ještě na první dětské roky, které jste prožila v ruské Kazani?
Ano, dodnes s velkou něhou vzpomínám na prarodiče z tatínkovy i maminčiny strany, kteří se mi v dětství hodně věnovali. Maminka je sice profesorkou filologie na vysoké škole a tatínek je původním vzděláním psychiatr, ale zároveň máme v rodině z tatínkovy strany hned několik herců a režisérů. Odmalička jsem tak trávila spoustu času na divadelních zkouškách a premiérách. Už ve třech letech jsem prý říkala, že až jednou vyrostu, stanu se herečkou. Byla jsem neuvěřitelně živé dítě, říkali mi tasmánský ďábel. Neustále jsem všem vyprávěla vtipy, předváděla jsem taneční čísla nebo jsem dělala módní přehlídky s babiččinými šátky a parukami. Když si pak dědeček pořídil první VHS kameru, vymýšlela jsem různé scénky, které jsme spolu natáčeli, a já jsem při tom všechny členy rodiny režírovala.
Někdy slýchám, že když vás v dětském věku rodina bere na divadelní představení, výstavy v galeriích, nebo na cesty do zahraničí, nemůžete si z toho přece později nic pamatovat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že se takové zážitky někde ukládají a klidně se pak můžou projevit na vašem směřování v dospělosti. Říkám si, že všechno, čemu se věnuju ve třiceti, jsem vlastně dělala už ve třech. Moc jsem se ve svých zálibách od té doby neposunula, jenom ta produkce je teď nákladnější.
Jak jste svoje umělecké nadání rozvíjela po přestěhování do Česka?
Ve druhé třídě jsem začala chodit do sboru a brzy i na sólový zpěv. Pak samozřejmě přišel dramaťák a taky jsem už na základce navštěvovala taneční kroužky. Jenom mi po devítce rodiče zakázali jít na konzervatoř a místo toho mě poslali na anglicko-český gympl. Uvědomovali si totiž, že by pro mě jinak klasické vzdělání skončilo učivem pro devátou třídu. Nejdřív mi samozřejmě bylo líto, že na konzervatoř nemůžu, ale zpětně jsem za to ráda. Taky jsem byla nadšená z mezinárodního prostředí, ve kterém jsem se na gymnáziu pohybovala. Učili nás Američani, takže jsme byli v nepřetržitém kontaktu s cizím jazykem, a taky jsem se tam spřátelila se spolužačkami, se kterými jsme dodnes nejbližší kamarádky. Všechny víkendy i letní prázdniny jsem ale stejně trávila na hereckých workshopech.
Studium na DAMU pak pro vás bylo splněným snem, nebo jste zjistila, že je náročnější, než jste si ho představovala?
První týdny jsem byla z DAMU naprosto nadšená, protože jsem se mohla konečně většinu času věnovat tomu, co mě opravdu baví. Dodnes si pamatuju ten obrovský hlad po informacích, zážitcích a emocích, touhu objevovat něco ryzího v sobě i v lidech kolem. Nečekala jsem ale, že bude studium tak náročné, jak nám už na začátku všichni tvrdili. Že budeme ve škole minimálně od osmi ráno do šesti večer nebo že budeme muset každý měsíc nakoukat deset až patnáct inscenací. Když se před klauzurami nestíhalo, tak jsme ve škole dokonce přespávali. Taky jsme na DAMU jednou za půl roku dostávali osobní hodnocení. Tehdy se sešel celý pedagogický sbor našeho ročníku a začal nás posuzovat. Často přitom víc než naše herecké kvality hodnotil naši osobnost - náš osobní růst, nebo naopak zakrnělost. Upozorňoval nás i na naše slabiny, a nastavoval nám tak zrcadlo. To jsme přitom často nastavovali i sami sobě, takže se člověk mohl snadno ztratit v zrcadlovém bludišti.
Pedagogové na DAMU byli zjevně přesvědčení, že teprve když se herec vydá do svého nitra, může se skutečně vžít i do své role.
Přesně tak. Celý život si vedu různé diáře, sešitky nebo notýsky a zapisovala jsem si do nich právě i poznámky, které mi pedagogové při osobním hodnocení říkali. Když se k nim dneska vracím, uvědomuju si, jak velkou pravdu v mém případě měli. S mnoha tématy, kterých jsme se dotýkali ve škole, zápasím doteď. Paní Salzmannová, která nás vedla v předmětu herecké tvorby, po mně třeba jednou chtěla, abych byla větší lajdák. Připustila, že to někomu ze svých studentů říká poprvé v životě, ale že bych měla aspoň jednou zaspat a přijít pozdě nebo se nenaučit na nějakou zkoušku. Uvědomovala si totiž, že když jsem všechno plnila na tisíc procent a pracovala s maximální vervou jako robot, ubližovala jsem tím zároveň své spontánnosti a otevřenosti. Proto mě naváděla, abych někdy trochu zlobila.
Vzala jste si její radu k srdci? Dokážete už teď občas rezignovat na perfekcionismus a dát větší prostor intuici?
Ano, myslím, že jsem teď na svou intuici napojená mnohem víc než dřív. Samozřejmě pořád přicházejí i chvíle, kdy se mi uvolnit nedaří, ale dělám všechno pro to, abych spojení se svou intuicí už neztratila. Snažím se tolik nebát, že třeba budu pří zkoušení role nejdřív příšerná, protože i tyhle přešlapy bývají součástí cesty. Už se mi stalo, že jsem se na natáčení tak připravovala, až mi lezly oči z důlku, prožívala jsem každou větu a když jsem pak sama sebe viděla, bylo to fakt strašné. I když v první chvíli pochopitelně nemáte radost, s odstupem času si uvědomíte, že vás herecky formují i takové zkušenosti.
Teď mi bude vrtat hlavou, při kterém natáčení se vám to stalo.
To vám samozřejmě neprozradím.
Škoda. Diváci si vás mohou pamatovat například z filmu Stockholmský syndrom, v němž jste si zahrála bývalou prostitutku, která dlouhodobě čelila týrání, než ze zajetí utekla zpátky k rodičům. V seriálu Případy 1. oddělení jste zase nedávno ztvárnila matku několikaměsíčního dítěte, která kvůli své závislosti na drogách zavraždí člověka. Jak tyhle psychicky tíživé role zvládáte?
Před natáčením Stockholmského syndromu jsem absolvovala pečlivou přípravu s psycholožkou, která pracuje jak s oběťmi týrání, tak s jeho pachateli. Díky tomu jsem se například dověděla, že stockholmský syndrom se při únosu nebo dlouhodobém zajetí nerozvine u každého. Tíhnou k němu lidé, kteří si prošli určitým typem výchovy. V případě žen to třeba bývají tatínkovy holčičky, které si nedovedou představit, že by na ně byl někdo takhle zlý, a proto si o svém vězniteli a své situaci raději utvoří nějakou pohádku. I když to pro mě byla po psychické i fyzické stránce jedna z nejnáročnějších rolí, bylo to zároveň jedno z mých nejhezčích natáčení. Užívala jsem si tvůrčí energii s režisérem Danem Svátkem i s mými hereckými partnery, a když jsem ze sebe roli na konci dne mohla svléct a nechat si odlíčit make-up, který na mě maskéři nanášeli i tři a půl hodiny, cítila jsem se naprosto skvěle.
Natáčení Případů 1. oddělení bylo specifické v tom, že jsme vycházeli ze skutečných událostí. Fascinovalo mě, že pachatelka byla tak rafinovaná lhářka, že dokázala manipulovat se svým manželem, rodiči i všemi ve svém okolí. Několik let vedla dvojí život, aniž by to její blízcí zjistili, a před policisty taky poměrně přesvědčivě hrála, že je nevinná. Sama jsem si do poslední chvíle říkala, že podobní lidé přece nemůžou existovat, a trochu jsem pochybovala, jestli takovou postavu dokážu zahrát tak, aby divákům vůbec připadala uvěřitelná. Stejně jako u Stockholmského syndromu jsem ale cítila ve štábu i mezi herci skvělou tvůrčí chemii. Věděla jsem, že se můžu o režiséra a zbytek týmu opřít, což je nezbytné, abych se při hraní mohla ponořit i do lidské šílenosti nebo nezvladatelné bolesti. Když vidím, že jsou všichni na place stejně zapálení jako já, tak po mě veškerá tíha mé role stéká jako déšť po pláštěnce.
Další z vašich výrazných rolí byla herečka a přesvědčená komunistka Marta Švarcová v minisérii Herec, za jejíž ztvárnění jste byla nominovaná na Českého lva. Jak se vám dařilo vcítit do postavy poměrně odpudivé svazačky?
Martu Švarcovou jsem si naprosto zamilovala. V mém případě totiž platí, že čím odpornější postavu hraju, tím víc si ji musím oblíbit. Musíte si ji vnitřně obhájit, představit si, co ji mohlo v životě potkat, a najít spouštěč, který ji k určitému chování přivedl. U Marty Švarcové bylo třeba zásadní, že skutečně věřila komunistické ideologii a zároveň milovala svou pozici přední herečky v Divadle československé armády. Protože byla přesvědčená, že strana a umění patří neodmyslitelně k sobě, kohokoli, kdo se proti režimu vymezil, vnímala jako zrádce. V herectví neustále zkoumáte lidskou duši. Už když si poprvé čtete nějaký scénář, přikládáte si roli na sebe, jako by to byly šaty, a váháte, jestli vám sedí. Při zkoušení v sobě potom často objevujete slabosti i ctnosti, o kterých jste třeba ani netušili, že je v sobě máte nebo že s vámi tolik hýbou. Díky rolím tak poznáváte i sami sebe.
Otázka je, jestli o takové poznání člověk vždycky stojí. Někdy je snadnější žít v sebeklamu.
Ano, sebeklam je někdy jediný způsob přežití. Všichni koneckonců máme něco, co se na sobě nebo na lidech ve svém okolí snažíme přehlížet. V herectví ale holt pořád dloubáte klacíkem i pod svou skořápku a i když je to pochopitelně někdy nepříjemné, tak mě to zároveň ohromně baví.
Elizaveta Maximová (30)
- Do sedmi let vyrůstala v Kazani. Její matka je Ruska, otec poloviční Ukrajinec. Po rozvodu rodičů se s matkou přestěhovala do Prahy. Při předávání cen Český lev letos na jaře odsoudila ruskou invazi na Ukrajině.
- Po maturitě na česko-anglickém gymnáziu vystudovala činoherní herectví na DAMU. Už během studií hostovala v Národním divadle a v posledním ročníku se začala objevovat i před kamerou.
- První velkou filmovou roli získala v minisérii Spravedlnost. Dále si zahrála ve snímcích Hra, Modelář a Stockholmský syndrom, či minisériích Herec, Božena a Podezření.
- Pravidelně hostuje na několika pražských divadelních scénách. Momentálně ji diváci mohou vidět v představení Elegance molekuly v Dejvickém divadle, nebo v inscenaci Beckham ve Studiu DVA.
Na závěr bych se ještě dostal k filmu Hranice lásky, ve kterém se v listopadu taky objevíte. Otevírá téma otevřených partnerských vztahů a polyamorie, což se neobejde bez sexuálních scén. Váhala jste, jestli roli přijmout, když vám ji režisér Tomasz Wiński nabídl?
Ano, nebyla mi příjemná nahota, která byla u mojí role vyžadovaná, a proto jsem taky nabídku několikrát odmítla. Tomasz Wiński se přesto nevzdával a jednoho dne mi zavolal, jestli bychom se mohli sejít u kafe. Řekla jsem mu, že ho ráda poznám, ale zároveň jsem ho upozornila, že už jsem rozhodnutá. Nijak na mě netlačil, jen mi chtěl pustit předtáčku s Matyášem Řezníčkem a Hankou Vagnerovou, která mi vyrazila dech. Cítila jsem tam takovou intimitu a blízkost, že jsem hned pochopila, o čem Tomasz mluvil, když říkal, že ve filmu nejde o nahá těla. Momenty partnerské intimity jsou totiž v Hranicích lásky mnohem víc odzbrojující než všechny sexuální scény.
Sám jsem měl po zhlédnutí pocit, že film není ani tak o sexu, jako spíš o tom, jak těžké je v partnerství udržet vzájemnou důvěru a nic před sebou neskrývat.
Ano, v každém partnerském vztahu postupem času vznikají malé trhlinky. Když se pak vztah rozpadne a vy stojíte před tím obrovským kráterem, který mezi vámi a vaším partnerem najednou leží, říkáte si, že přece nemohl vzniknout jen nějakým drobným cvrnknutím. Snažíte se dovtípit, kde se ta propast vzala. V Hranicích lásky můžeme pozorovat, k čemu vedou zdánlivě drobná nakřápnutí, která postupují dál a dál.
Postelové scéně jste se při natáčení Hranic lásky přesto nevyhnula.
Ne, ale přijde mi vtipné, když se herců pořád všichni ptají, jak zvládají nahotu. Z vlastních zkušeností totiž vím, že mnohem těžší je kolikrát odhalovat svou duši. Vezměte si, že diváky pouštíte do svého nitra a necháváte je nahlédnout do svých skutečných emocí. V takové chvíli jim přece ukazujete mnohem intimnější věci než nahá prsa.
