Na konci července jsem se na vás jel podívat do Brna, kde jste hrála na Letních shakespearovských slavnostech v inscenaci Bouře. Ani ne po hodině ale představení ukončila skutečná bouře, takže diváci pěkně zmokli.
Tak to jste měl smůlu. Sama jsem na představení pozvala několik známých, včetně producentů filmu Marťanské lodě a Martina Kyšperského, se kterým v něm hraju. Ti skončili někde v baru, tak jsem počkala, až nejhorší slejvák pomine, a vyzbrojená pláštěnkou jsem utíkala za nimi. Když jsem běžela ze Špilberku dolů, byla jsem popravdě trochu podělaná. Největší kopec ve městě, kolem mě samé stromy a na obloze blesky. Dopadlo to dobře, ale zrušené představení herce pochopitelně mrzí. Navíc se mi to stalo už dvakrát.
Což je škoda i proto, že se vám na jeviště dřív tolik nechtělo. Říkala jste, že neumíte velká gesta, a teď jste, zdá se, divadlo vzala na milost. Jak jste se s klasikou od Shakespeara poprala?
Velké jeviště je pro herce zvláštní disciplína a já jsem chtěla vystoupit z vlastní komfortní zóny. Přišlo by mi škoda tu možnost nevyužít, obzvlášť když mě oslovilo duo SKUTR, což byli na DAMU moji ročníkoví vedoucí. Ze začátku to pochopitelně bolelo, cítila jsem se trapně a moje herecké sebevědomí kleslo na nulu. Viděla jsem, jak přirozeně David Prachař říká svoje monology, a sama jsem měla po každé své větě pocit, že působím strašně nevěrohodně. Pokud ale člověk tohle trapno překoná a upozadí svoje ego, je pro něj ta zkušenost neuvěřitelně cenná.
Předpokládám, že hereckou výzvou bylo i natáčení filmu Atlas ptáků, který soutěžil na festivalu v Karlových Varech. Máte tam totiž docela vypjaté scény s Miroslavem Donutilem, který navíc hraje stárnoucího autoritářského podnikatele. Jak se to s ním dalo vydržet?
Bála jsem se, že na place bude nepříjemná atmosféra, že ostatní nebudou uvolnění, což se ale nestalo. I když se Mirek ocitl mezi mladšími lidmi z nastupující filmové generace, přirozeně se mezi nás začlenil a byl úplně v pohodě, takže jsem se nakonec taky cítila příjemně. Vím, že už nejsem holka, která právě vyšla z konzervatoře, že mám za sebou dost zkušeností. Přesto se na začátku čehokoli nového bojím. Ta nervozita mě ale zároveň pohání.
Režisér Olmo Omerzu v Atlasu ptáků naráží na hned několik aktuálních problémů, od bezhlavého honu za penězi po zneužití digitálních technologií. Která linka scénáře se nejvíc dotýkala vás?
Film je podle mě silný právě v tom, že si v něm každý najde svoje téma. Pro mě je hlavně o stárnoucí ženě, která ve vztazích s muži zažívala samá zklamání a která tak moc touží po romantické lásce, že přestane žít v realitě. Vytvoří si iluzi, což pro ni má nakonec fatální následky.
A ať úplně neprozradíme pointu, dodejme jenom, že v tom mají prsty právě moderní technologie.
Ano, lidi si dnes prostřednictvím internetu, sociálních sítí nebo virtuální reality saturují svoje potřeby, ale často si nedokážou uvědomit, že je to jen iluze, která je oddaluje od skutečnosti. Zní to jako fráze, ale málokdo si uvědomuje, co to doopravdy znamená.
S Olmem Omerzu jste spolupracovala už počtvrté a řekla jste o něm, že vás umí zbavovat vašich hereckých berliček. Jak se to projevuje?
Když jsme třeba pomocí improvizací zkoušeli na film Všechno bude, všiml si, že když hraju, že jsem naštvaná, tak rozšiřuju nosní dírky. Namítla jsem, že to přece při naštvané emoci dělávám vždycky, a on mi na to řekl: "No právě, tak to nedělej a zkus na to jít jinak." V takové chvíli se herec cítí jako nahý, musí se zbavit svých automatických výrazů, což mě baví. Mám totiž strach, že se budu herecky opakovat, a s Olmem je to riziko menší, protože na mě dohlíží.
Natáčení filmu Všechno bude pro vás bylo netradiční i v tom, že jste při něm herecky koučovala dva dospívající neherce. Vzhledem k vašim nejistotám a strachům, o kterých jsme se bavili, by mě zajímalo, jak jste si u těch puberťáků získala respekt.
Já se možná nezdám, ale když chci, tak umím budit respekt docela přirozeně. Na škole jsem měla vždycky radši učitele, kteří na mě byli hodní. Když byli učitelé zlí jenom proto, že mohli, a autoritu si vynucovali, mělo to na mě opačný efekt. Řekla jsem si, že se na jejich předmět můžu vykašlat. Ty, kteří se chovali přátelsky, ale zároveň dávali najevo, co po mně chtějí, jsem naopak nechtěla zklamat. Podobný přístup jsem proto zvolila při koučování kluků. Snažila jsem se, aby se cítili v bezpečí, ale současně jsem dovedla ukázat, kde jsou moje hranice.
Na herectví vás podle vašich slov nejvíc baví práce s psychologií postav. U které role pro vás bylo nejtěžší se do cizích pocitů a myšlenkových pochodů vžít?
Náročná pro mě byla zrovna postava Báry ve filmu Všechno bude. Tím, že jsem se hodně soustředila na koučování kluků, jsem svoji roli trochu upozaďovala a pár dnů před natáčením jsem začala strašně panikařit, že vůbec nevím, jak to budu hrát já. Svádělo mě to k tomu, abych hrála chladnou bitch jako v Rodinném filmu, ale zároveň jsme se tomu chtěli s Olmem vyhnout, což se nám snad nakonec podařilo. Vůbec si ale nedokážu představit, že bych se sama chovala jako Bára, že bych byla divoká holka, která táboří u ohně se dvěma puberťáky a při jízdě na motorce mlátí svého kluka po hlavě.
Takže v civilním životě jste spíš hodná holka?
Občas si dokážu ulítnout a žít trochu punkově. Zároveň mám ale výchovou vybudované nějaké svědomí, takže se z toho punku zase umím vrátit ke spořádanému životu.
Stalo se vám u některého filmu, že vás role vyloženě psychicky drásala?
Nejhorší bylo, když jsem v krátkometrážním filmu Jiří pes uprchlík, který natočil Tomasz Wiński, měla strašně sprostě nadávat Petru Vančurovi a dávat mu při tom hlavu do záchodu. Petr je můj kamarád, takže mi ho bylo líto už jenom proto, že hrál postavu, která si myslí, že je pes, a celé natáčení tak strávil pod stolem u lidských nohou. Kdykoli jsem mu pak měla říct nějakou nadávku, nebo do něj pod stolem jen tak z legrace kopnout, skoro jsem se rozbrečela. I když člověk ví, že je to jenom role, neubrání se tomu, aby se ho to dotklo. Herecká profese je psychicky náročná a málo se to bere v potaz.
Hodně lidí si totiž herecký život představuje tak, že pár měsíců něco natáčíte a pak si zbytek roku užíváte premiéry, večírky nebo cestování.
Sama jsem se setkala s tím, že se na mě lidi blbě koukali, když jsem odmítla nějaký projekt a místo toho jsem si jela na dovolenou. To, že si vezmu volno, ale není nějaký hvězdný rozmar. Jenom vím, že potřebuju čas pro sebe. Vím, že když nebudu mít prostor vyčistit si hlavu, tak už žádné další role nebudou, protože to prostě nezvládnu. Spousta lidí to nechápe, protože žijeme v západní společnosti, která je nastavená na výkon. Jsme vychovávaní k tomu, že musíme co nejvíc makat a nesmíme se nudit. Rodiče nám říkali: "Co tady sedíš? Zvedni se a běž něco dělat!" Lelkování má přitom v životě zásadní význam, a když si ho nedopřejeme, končíme jako alkoholici, máme deprese, trpíme nespavostí nebo neumíme navazovat intimní vztahy.
Když jsem teď v létě měla Shakespearovky, tak jsem dva měsíce zkoušela a pak jsem každý večer včetně víkendu hrála. Do toho jsem byla neustále obklopená hroznou spoustou lidí. V době, kdy jsem měla představení, jsem dostala druhou dávku vakcíny proti covidu, ze které mi bylo špatně, ale stejně jsem musela hrát. Tohle všechno mě stojí strašné množství energie, takže pak potřebuju někam odjet, koukat se na moře, číst si knížku nebo jen tak ležet. Jinak mi hrábne.
Když už jsme u psychohygieny, vaše kamarádka Tereza Ramba o ní hodně mluví v souvislosti s divadelním představením Amerikánka, ve kterém společně hrajete. Jak se s rolí holky z děcáku, která sní o tom, že má tátu v Americe, poslední tři roky žije vám?
Myslím, že i když člověk neskončil v děcáku a nezažil věci, kterými si prošla Amerikánka, najde si v jejím příběhu spoustu emocí, s nimiž se dokáže ztotožnit. Pro mě jsou to třeba ztráta blízkého člověka nebo pocit, kdy už nemůžete dál, ale stejně se zvednete a jdete se životem bojovat. Tím, že Amerikánku hraju, tak si ty prožitky pořád dokola připomínám, což má dobré i špatné stránky.
Na jednu stranu se po každém představení cítím vyždímaná. I když tu roli za tři roky od premiéry znám křížem krážem, přišlo by mi nefér, kdybych ji hrála takzvaně ze šuplíku, protože si to podle mě publikum nezaslouží. Najdou se dokonce diváci, kterých se představení natolik dotýká, že na něj chodí znova a znova, a proto jim chci dát maximum.
Amerikánka ale není jenom vyčerpávající, zároveň funguje terapeuticky. Když se totiž s jejími pocity člověk ztotožní, může si je na jevišti odžít. A taky při představení můžu upustit páru. Za dobu, co ho nehraju, se mi vždycky nahromadí spousta vnitřní energie a pak na jevišti udělám bum. Někdo energii ventiluje sportem a jde si třeba zaběhat. Já mám místo běhání Amerikánku.
Vraťme se k vašim filmovým rolím. V půlce září jdou do kin Marťanské lodě inspirované skutečným příběhem Martina Kyšperského z kapely Květy, který ve filmu ztvárnil sám sebe, zatímco vy hrajete jeho někdejší přítelkyni. Z popisku distributora to vypadá na love story, ale předpokládám, že bude mít nějaký háček. Prozradíte mi víc?
Já bych Marťanské lodě popsala jako pravdivou romanci. Žádná love story totiž z mojí zkušenosti nebývá jenom zalitá sluncem. Dost mě štve, jak jsme už od dětství opíjení rohlíkem. Všechny pohádky a romantické komedie nám ukazují milostné příběhy, ve kterých přijede princ na bílém koni, zamiluje se do dokonalé ženy a žijí spolu šťastně až do smrti. Když potom přijde reálný život, tak jsme hrozně rozčarovaní, že to takhle ve skutečnosti nefunguje.
Pamatuju si, jak jsem sama podobné rozčarování před dvěma lety řešila na psychosomatických terapiích. Musela jsem se srovnat s tím, že chlapi, které potkávám, vůbec nejsou dokonalí princové, a pochybuju, že jsem pro někoho dokonalá princezna já. Na Marťanských lodích mám proto ráda, že ukazují, jak vztahy mohou být krásné a zároveň bolavé.
Jak se vám společně s Martinem Kyšperským jeho osobní příběh, navíc bez šťastného konce, hrál?
Martin se, myslím, hodně snažil, aby tu roli zahrál jako filmovou postavu, ale zároveň se podle mě nemohl ubránit tomu, aby si ty bolavé věci neprožíval znovu. Věřím, že mu ta zkušenost nakonec mohla pomoct k uzavření jedné životní kapitoly, a co vím, tak je s výsledkem moc spokojený, což je pro mě důležité. Vzhledem k tomu, že jsem hrála jeho přítelkyni a události, které se mu skutečně staly, cítila jsem velkou zodpovědnost, abych mu to nepokazila. Vzal mě do svého intimního života, tak jsem nechtěla, aby si řekl: "Hm, ta Křenková, to bylo blbý."
Eliška Křenková (31)
- Maturovala na soukromé taneční konzervatoři Duncan centre a myslela si, že se jednou bude živit jako choreografka. V patnácti ale přišla role v teenagerovské komedii Rafťáci, která ji přivedla k herectví, takže nakonec absolvovala studium na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU.
- Ještě jako studentka se objevila v televizním seriálu Vyprávěj. Za zásadní zlom v kariéře ovšem považuje až role v krimi sérii Pustina režiséra Ivana Zachariáše a dramatu Rodinný film od Olma Omerzu, které ukončily období nejistoty, kdy jako herečka neměla dost práce.
- S režisérem Omerzu později natočila i road movie Všechno bude, což ji v roce 2019 vyneslo cenu Českého lva za nejlepší herečku ve vedlejší roli. Letos na úspěšnou spolupráci navázala filmem Atlas ptáků a zahrála si také v romanci Marťanské lodě režiséra Jana Foukala.
- Na divadelních prknech ji diváci mohli pořádně zaznamenat až od roku 2018, kdy začala spolu s Terezou Ramba účinkovat v představení Amerikánka režiséra Viktora Tauše. Ten chce nyní příběh převést i do filmové podoby, kam obě herečky také obsadil a začátek natáčení je plánovaný na letošní listopad.
Zdá se mi, že v posledních letech hrajete převážně v artovějších projektech. Je to záměr?
Ano, ráda nad věcmi přemýšlím a alternativnější filmy mi přijdou hlubší, takže mě pak práce víc baví. To, že dostávám šanci v nich hrát, ale vůbec neberu jako samozřejmost. Na projekty a tvůrce, se kterými spolupracuju, mám velké štěstí, a proto se jim ty příležitosti snažím oplácet tím, že do toho dávám všechno. Kdybych něco natáčela jen tak a nesnažila se o maximum toho, co je v mých silách, měla bych pocit, že jsem nevděčná.
V určité chvíli mě trápilo, že moje práce nemá pro lidstvo takový přínos, jako když jste lékař, který na sále zachraňuje životy, nebo vědec, který objeví třeba vakcínu proti covidu. Postupně jsem si ale uvědomila, že lidem můžu pomáhat i jako herečka, ať už tím, že si díky mojí postavě něco odžijí, nebo jen tak, že si zajdou na Shakespearovky, udělají si hezký večer a trochu si odfrknou. Právě proto nedovedu hrát ze šuplíku a dělám si tu práci tak psychicky náročnou.
Může se ale česká herečka uživit jen náročnějšími projekty? Nemusíte občas udělat kompromis a vzít roli v nějakém komerčním hitu?
Vždycky mě to bolí, ale občas kompromisy dělat musím. Skvělých projektů se u nás netočí tolik a zpravidla jsou placené hůř než ty komerční, takže pokud bych měla brát jenom je, uživit bych se nemohla. Diváků, kteří u filmů nebo divadla rádi přemýšlejí a nechtějí si jenom odpočinout, zkrátka tolik není.
Neříkám, že si potřebuju u každé role trhat vnitřnosti, všechny žánry mají svoje místo. Jedna z mých nejoblíbenějších věcí, co jsem natočila, je třeba lehká, ale skvěle napsaná televizní komedie Nonstop lahůdky. Na jednom z projektů jsem se ale setkala s přístupem, kdy po mně tvůrci ani nechtěli, abych byla dobrá. Šlo jim jen o to, abych před kamerou řekla svoje repliky, usmívala se a byla hezká. Tohle neumím a strašně mě to štve, protože si pak nepřipadám jako herečka, ale jako prostitutka. Dost si tím komplikuju život, ale je to tak.
Vaše kolegyně Alena Doláková a Hana Vagnerová mi v rozhovorech říkaly, že je podle nich v současné české kinematografii nedostatek silných ženských postav. Jak to vidíte vy?
Myslím, že se to v současné době hodně mění. Ženských hrdinek teď začíná být v českých filmech mnohem víc a scenáristé je píšou mnohem líp. Přišla doba feminismu a emancipace, řeší se genderová rovnoprávnost a myslím, že jsme uprostřed revoluce, která sice často jde až do extrémů, ale rozhodně byla potřeba. Extrémy k revoluci patří, a až se to uklidní, tak podle mě zase nastane rovnováha. Aspoň doufám.
V listopadu začnete natáčet filmovou verzi Amerikánky a taky vás čeká hlavní role ve filmu Úsvit mladého režiséra Matěje Chlupáčka. Hrajete tam nějakou silnou ženskou hrdinku?
Ano. Scénář napsal Miro Šifra, odehrává se v roce 1937 v prostředí baťovců, kteří expandují do oblasti pod Tatrami, a já tam hraju těhotnou manželku ředitele nové fabriky. Když se v areálu továrny najde mrtvé mimino, moje hrdinka začne pátrat, co se stalo. Zároveň tam řešíme, jak těžké pro ženy ještě v minulém století bylo, když se chtěly vymanit z tradičního modelu rodiny, ve kterém měli muž, žena a dítě svoje pevné místo. Téma ženské emancipace se tak příběhem hodně prolíná a je to projekt, na který se v příštím roce těším úplně nejvíc.
