Mucha: Děsí mě, když se lidi promění v masu. Doufám, že Češi nepřijdou o svůj nadhled

Tomáš Maca Tomáš Maca
26. 1. 2020 19:31
Moralisti jí vyčítají obhroublé texty. Levicoví intelektuálové jí zase nemůžou zapomenout, že se jednoznačně nezastala hnutí #MeToo. Navzdory drsnému jazyku se jí ale nedá upřít, že svou hudbou trefně vystihuje současná témata, od zhýčkaných mamánků až po narcistní sklony internetové generace. Písničkářka Nikola Mucha se vyhýbá černobílému vidění světa a dokazuje to i v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Navenek se snažím tvářit neohroženě, ale mrzí mě, když někde vidím nakumulovanou zlobu. Přijde mi, že jakýkoli názor, který je trochu jiný, se dnes považuje za kontroverzní," říká Mucha v rozhovoru.
"Navenek se snažím tvářit neohroženě, ale mrzí mě, když někde vidím nakumulovanou zlobu. Přijde mi, že jakýkoli názor, který je trochu jiný, se dnes považuje za kontroverzní," říká Mucha v rozhovoru. | Foto: Milan Bureš

Pamatujete si, kdy jste napsala svou první písničku?

Když mi bylo tak 15, tak jsme s kamarády v Kyjově chodili do nízkoprahového klubu Wu-Wej, kde půjčovali kytaru, a já zjistila, že když na ni hraju, tak mě ostatní rádi poslouchají. Byla jsem ale vždycky líná se písničky učit a jediné, co jsem tehdy uměla, byla Nirvana, ze které jsem v době dospívání byla úplně urvána. Když jsme pak ve škole měli ve skupinách vymýšlet básničky, tak jsem ty rýmy většinou sázela sama a zjistila jsem, že mi to jde, takže jsem si začala psát i první vlastní písničky a s kytarou je pak zpívala v té čajovně.

Nejdřív jsem napsala písničku Když šel Franta ze školy, pak Prudy a zm**i, kterou občas ze sentimentu hraju doteď, a potom ještě jednu tragickou o židovi a králíkovi přejetém na silnici. Bavilo mě, že si ty moje texty začali se mnou zpívat i kamarádi, měla jsem pocit, že jsem pochopila princip folku a hodně mě to chytlo. Tehdy jsem chodila na hotelovou školu, kam jsem se přihlásila s vidinou, že třeba jednou budu cestovat, ale skončilo to u leštění talířků a promenády s pečenými kuřaty po místnosti. V té době by mě vůbec nenapadlo, že bych se hudbou, jakou dělám dneska, mohla jednou živit. Ani jsem neměla potřebu svými texty cokoli komentovat nebo sdělovat.

Dnes na vás hudební novináři, ale i spoluhráči v kapele oceňují, že ve svých textech vtipně glosujete, co se kolem děje. Nebyla jste tedy už v době dospívání drzá holka, která bez servítek mluvila o tom, co všechny štvalo?

To jo, ve škole jsem mívala velké problémy s autoritami. Už ve třetí třídě na základce jsem měla v žákovské asi 26 poznámek, několikrát jsem dostala třídní důtku a jednou i ředitelskou. Na konci jednoho školního roku se mi pak stalo, že nejdřív před celou školou vyhlásili vítěze olympiády v angličtině, kde jsem všechny vydrtila a šla jsem si pro medaili, ale vzápětí jsem si odnášela vysvědčení s trojkou z chování a to už mi asi nikdo netleskal. Myslím, že mi něco provokativního vyzařuje i z ksichtu a máme to v rodině. Můj bratr teď nedávno šel v hospodě kolem stolu, kde hráli poker, jenom se nějak blbě podíval a dostal strašnou nakládačku.

Ještě než jste svým obličejem a hudbou začala provokovat i za hranicemi Kyjova, stala se z vás v 17 letech matka. Co se dělo mezi porodem první dcery Johanky a vydáním vašeho prvního alba Slovácká epopej?

Moje máma tehdy byla těhotná zároveň se mnou, takže jsme si pak s dětmi pomáhaly a já jsem po maturitě začala v Brně studovat francouzštinu. Pak jsem se ale rozešla s Johančiným otcem a vysokou už jsem nezvládala. Ten rozchod dodnes beru jako jedno ze svých nejdůležitějších rozhodnutí vůbec, protože Johančin táta měl neustále nějaké drogové relapsy a žít s ním moc nešlo. Taky jsem si kvůli mateřství přestala rozumět se svými kamarády a potřebovala jsem z Kyjova vypadnout.

Přestěhovala jsem se do Brna, což nebylo vůbec snadné, a jedním z mála způsobů, jak může matka samoživitelka přežít, je podle mě spolupráce s ženskými, které jsou v podobné situaci. Proto jsem si s kamarádkou Kristýnou sehnala společné bydlení a vzájemně jsme si děti hlídaly, zatímco jedna z nás vždycky byla v práci. Takhle to docela fungovalo. Ani tehdy jsem ale ještě žádné muzikantské ambice neměla. Pracovala jsem za barem, do toho jsem začala trochu hrát po androšských putykách a lidem to přišlo dobré.

Po nějaké době mi chtěli vydat živák, ale mezitím si moje písničky poslechl Martin Kyšperský z kapely Květy. Když jsem mu řekla, že je chci vydat u labelu Sopel Freemusic, tak se zhrozil a slíbil, že sežene kapelu a natočí je se mnou ve studiu. V sestavě, kterou dal dohromady, jsme nakonec nahráli hned dvě desky, ale všechno to šlo pomaličku a nebylo to tak, že by se mi ze dne na den obrátil život vzhůru nohama.

Hned na prvním albu se objevil jeden z vašich největších hitů Chlapi sú kokoti, kvůli němuž si vás část posluchačů zaškatulkovala jako feministku. Mně ale přijde, že ta písnička odrážela spíš vaše tehdejší naštvaní z nevydařeného vztahu. Je to tak?

Určitě. Pro napsání každé písničky potřebuju impulz a naštvání je velmi dobrý nástroj, takže jsem to ze sebe vychrlila a hle, stala se z toho feministická hymna. Jenomže tak to není. Každý je občas nasraný. Písňová forma je skvělá v tom, že vůbec nemusíte vysvětlovat význam a každý si ho přebere po svém. Lidi mají ale dneska potřebu všechno škatulkovat, a tak vaše písnička může dostat kontext, který vám úplně nesedí.

Ve skladbě Nepojedeš nikam z vaší druhé desky zpíváte o tom, že vám mládí proteklo mezi prsty. Pořád vás tenhle pocit trápí?

Občas mě to trochu užírá. Moje spolužačky ze střední třeba rodí první děti teprve teď a můj manžel do toho taky vlítl docela pozdě. Když jsem ho poznala, tak jsem si říkala, jak je možné, že už dávno nemá rodinu. Teď je mu 43 a vychovává se mnou naši tříletou dceru a mou dceru z předchozího vztahu. Proto mu někdy říkám: "Ty jsi chlastal do čtyřiceti, tak mě teď, prosím tě, nech."

"Dělám si srandu z kdekoho, ale letos jsem si dala předsevzetí, že budu víc tolerantní a nebudu se nikomu posmívat. Nejsem si úplně jistá, jestli ho splním."
"Dělám si srandu z kdekoho, ale letos jsem si dala předsevzetí, že budu víc tolerantní a nebudu se nikomu posmívat. Nejsem si úplně jistá, jestli ho splním." | Foto: Milan Bureš

Na třetí desce Nána jste si utahovala z lidí, kteří se nechávají i v dospělosti živit matkami, a z hipsterů, kteří studují nepříliš praktické obory a vedou pseudointelektuální debaty. Štvalo vás, že zatímco vy už musíte naplno řešit problémy dospělých, vaši vrstevníci si mohou užívat takzvané hledání sebe sama?

Jasně, spousta z nich žvanila o tom, čím jednou budou, a přitom skutek utek. Písničku o tom, že za všechno můžou vaše matky, jsem napsala o klucích, co se nedokážou od svých matek odříznout, což se týkalo i mého bývalého přítele. Ten totiž každý den chodil za svou matkou do práce, vzal si od ní dvě kila na pivo a na cíga a pak se zas vracel domů nebo do putyky. Zůstává otázka, kdo za to může. I těm matkám totiž kolikrát vyhovuje, že se jejich synáčci drží doma, jenom to nepřiznají.

Proti hipsterům ale nic nemám. I když to v některých věcech přehánějí, nemůžu jim upřít, že mají docela vkus a jsou zárukou kvalitního kafe. Dělám si srandu z kdekoho, ale letos jsem si dala předsevzetí, že budu víc tolerantní a nebudu se nikomu posmívat. Už teď si nejsem úplně jistá, jestli ho splním.

U rozhovoru jsme se sešli den po natáčení klipu k vašemu novému singlu Greed, ve kterém popisujete rozmařilý životní styl lhostejný vůči životnímu prostředí. Zároveň jste na podzim vystoupila na dobročinném koncertu hnutí Greenpeace za boj proti klimatickým změnám. Co vy a ekologie?

Navzdory tomu, že mám děti, si myslím, že to s námi nevypadá dobře. Planeta je odsouzená k zániku, pokud se teda nic nezmění, o čemž pochybuju, protože lidi jsou rozežraní. Všichni toho spotřebováváme daleko víc, než je nutné, ať už jsou to hadry, nebo jídlo, a bohužel to asi máme v povaze. Sama se k planetě snažím nechovat jako buran, protože mi na ní záleží, ale žádná militantní aktivistka nejsem. Vajgl občas na zem hodím a masa bych asi taky mohla jíst míň.

Jakým způsobem vůbec píšete písničky? Začínáte konkrétním tématem, k němuž vás postupně napadají jednotlivé hlášky, nebo postupujete opačně?

S jasně daným tématem většinou nezačínám, protože mám v hlavě hrozně moc věcí, kterými se chci zabývat, a těžko z nich vybírám, ale kdekoli jsem, tak si zapisuju nějaké kratší srandy a nástřely a z těch pak texty dávám dohromady. Nejdůležitější bývá kytarový riff. Když už mám riff, tak na to vždycky něco nalepím. Nejnovější desku jsme s kapelou vydali teprve loni na podzim a mě už to zase táhne skládat další písničky. V poslední době se mi ale hůř hledá klid, abych se do toho mohla úplně ponořit. Na bytě v Brně se k hraní většinou nedostanu, tak jsem si teď všechny věci, které k tomu potřebuju, odvezla na chalupu, kde to je s časem trochu lepší.

Nakousla jste, že pokud zrovna nekoncertujete, tak teď hodně času trávíte na venkově. Máte tam dost inspirace?

Když jsem na venkově, neznamená to, že pořád myslím jenom na štípání dřeva. Inspiraci si vozím s sebou, a ačkoli to může znít trochu ezo, tak jsem zjistila, že se tam nejlíp dostávám do kontaktu se svým mozkem. Klidně vydržím několik hodin jenom sedět na zadku u ohně, což se mi v Brně moc nedaří. U nějaké delší soustředěné činnosti většinou nevydržím a nedokážu třeba číst knížky, protože mi myšlenky neustále ujíždějí jinam. Z toho důvodu jsem si i na venkově zakázala používat chytrý telefon a místo toho si pořídila Nokii 3310. Jsem hyperaktivní, takže s technologiemi dost zápasím, ale je pravda, že čas, který ušetřím tím, že nechodím na Facebook, zase na Nokii strávím hráním hada.

Takže písničku Kill the messenger, ve které zpíváte o závislosti na sociálních sítích, jste napsala trochu i o sobě?

Trochu jo. Jak mám tu rozstřelenou pozornost, tak mi rychlý proud informací docela vyhovuje. Zvládám projet Facebook, ale nedokážu si přečíst knížku a tomu se chci trochu odnaučit. Přijde mi to jako choroba dnešní doby a ještě víc se tomu chci věnovat na své další desce s pracovním názvem Instantní piča. Nejbizarnější mi teď přijdou Instastories, které považuju za nepochopitelnou dobrovolnou ztrátu soukromí. Zajímalo by mě, kde se v lidech tahle potřeba sebeprezentace bere, jestli to v nich vyvolává pocit vlastní důležitosti a výjimečnosti nebo co. I kdyby si najednou připadali jedineční, tak ve finále všichni dělají to stejné. Děsí mě, když se lidi promění v masu.

Nikola Mucha (29)

Písničkářka Nikola Mucha
  • Narodila se v Krnově, ale období dospívání strávila v Kyjově, kde chodila na střední hotelovou školu. Po maturitě se přihlásila ke studiu francouzštiny na Masarykově univerzitě, které ale nedokončila.
  • V roce 2012 založila společně s Martinem Kyšperským kapelu nazvanou podle svého příjmení, se kterou o rok později vydala debutové album Slovácká epopej, na němž se objevily i virální hity Ježíš a Chlapi sú kokoti.
  • Její kapela v následujících letech několikrát obměnila sestavu a vyšly jí další tři desky: Josefene (2014), Nána (2016) a Tos posrals (2019). Vedle vlastní tvorby spolupracovala s kapelami Monkey Business, J.A.R. nebo Mňága a Žďorp i se zpěvákem Davidem Kollerem.
  • S bývalým partnerem má jedenáctiletou dceru Johanku, se současným manželem tříletou Dorotku. Žije střídavě v Brně a na jihomoravském venkově.

Když už jsme u těch sociálních sítí, překvapilo mě, že jste v jednom rozhovoru říkala, že vás nenávistné komentáře na internetu dokážou ranit. Přišlo mi totiž, že jste drsňačka, kterou něco takového nemůže vyvést z míry.

Navenek se samozřejmě snažím tvářit neohroženě, ale mrzí mě, když někde vidím tolik nakumulované zloby. V listopadu jsem na Facebooku trochu nešikovně formulovala svůj názor na kampaň #MeToo a snesla se na mě obrovská vlna záporných reakcí. Přijde mi, že jakýkoli názor, který je trochu jiný, se dnes považuje za kontroverzní. Přitom jsem jenom sdílela svoji zkušenost se situací, kdy se holka ve vlaku nedokázala ani verbálně ohradit vůči chlapovi, který se tam o ni otíral.

Hnutí #MeToo je sice fajn, protože se díky němu o sexuálním obtěžování víc mluví, ale myslím, že by se tomu problému lidi měli umět primárně postavit sami. Diskuse k tomuhle mému příspěvku jela ještě několik týdnů potom, co jsem se do ní přestala zapojovat, lidi tím ztratili strašně moc času a já jsem si říkala, jestli takhle opravdu vypadá jejich boj za absolutní dobro.

Poslední dobou mám pocit, že kdekoli se objeví Mucha, tam se vyrojí hromada nenávisti. Před Vánoci se mi stalo, že na facebookové skupině Přátelé Ruska někdo sdílel video z našeho koncertu v parku v brněnských Lužánkách, na kterém jsme zrovna hráli písničku Pan píča a kolem běhaly děti. Diskuse hned byla plná názorů typu: "Podívejte, kam až ta kultura klesla. Zpívá sprostě před malými dětmi." Celé svátky mi chodily zprávy od rusofilních kreténů o tom, že neumím zpívat, a ještě navíc jsem blbá.

O #MeToo jste nahrála celou písničku, takže jste veřejnou debatu na tohle téma trochu vyprovokovat chtěla, nebo ne?

Ano, ale baví mě tu debatu pošťuchovat jinde než ve facebookových diskusích. Ráda si o tom s někým popovídám osobně, ale zatím to za mnou bohužel nikdo řešit nepřišel. Nedávno se někdo vymezil vůči tomu, že budu hrát na festivalu Žižkovská noc, protože mám prý antifeministické názory. Já jsem v reakci na to navrhla, že si s kritiky ráda promluvím, chystala se debata s organizacemi Nesehnutí a Konsent, takže jsem už byla připravená na veřejný lynč, ale nakonec z toho sešlo.

O Češích se často říká, že u nich politická korektnost nemá šanci, protože všechno obrátí v humor. Souhlasíte s tím?

Kéž by to tak bylo, ale někdy mívám pocit, že i česká společnost nějak divně zvážněla a přestává si z věcí dělat srandu. Zlatá Česká soda! Myslím, že by byla škoda, kdyby Češi o svůj nadhled přišli.

Video: Kdyby mě Veselovský poplácal po zadku, lichotilo by mi to. MeToo je přehnané, říká Mucha

Feministky si mě vzaly jako symbol, když jsem se nálepkovala jako feministický punker, kauza MeToo mi přijde trochu moc, říká zpěvačka Nikola Mucha | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 33 minutami

Dopravu na Žižkově omezí oprava ulice Jana Želivského

Technická správa komunikací (TSK) v Praze začala v sobotu na Žižkově s opravou ulici Jana Želivského mezi Basilejským náměstím a Koněvovou a práce potrvají do konce měsíce. Pro auta bude úsek ve směru na Ohradu uzavřen do středy 19. srpna, objížďka povede ulicemi Ambrožova, Jeseninova a Na Vápence. Tramvaje a autobusy MHD úsekem jezdit budou.

Podle mluvčí TSK Barbory Liškové silnice při rekonstrukci dostane tzv. tichý asfalt, který by měl v této frekventované ulici pomoci snížit hluk. "Položením takzvaného tichého asfaltu a vyrovnáním kanálů předpokládáme snížení hlučnosti v okolí této komunikace o tři až pět decibelů," uvedla před časem mluvčí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy