Katarzia: Tradiční rodina mizí. Mladá generace chce nezávislost a pak trpí osamělostí

Tomáš Maca Tomáš Maca
19. 4. 2020 18:02
Svou hudbu označuje za totální pop, ale komerční stanice ji navzdory modernímu elektronickému zvuku nehrají. "Jsem s tím smířená. Rádia nejsou na text o tom, že jsem nepohodlná osoba, připravená," směje se v rozhovoru pro Aktuálně.cz zpěvačka Katarzia. Slovence žijící v Praze právě vyšla deska Celibát, na níž opět prokazuje schopnost zachytit ducha doby a zpívá o svobodě i osamělosti své generace.
"Koncertování mi dodává sebevědomí. Když tedy v době karantény nemůžu vystupovat, cítím riziko, že zase upadnu do toho, že nikde nemám svoje místo a že mě to oslabí," přiznává Katarzia v rozhovoru.
"Koncertování mi dodává sebevědomí. Když tedy v době karantény nemůžu vystupovat, cítím riziko, že zase upadnu do toho, že nikde nemám svoje místo a že mě to oslabí," přiznává Katarzia v rozhovoru. | Foto: Milan Bureš

Nedávno jste se na Facebooku svěřila s tím, jakou existenční nejistotu v době koronaviru zažíváte coby hudebnice, která je finančně závislá na koncertování. Už jste uvažovala, čím byste si mohla vydělávat na vysoký pražský nájem, kdyby se kluby v nejbližší době neotevřely?

Měsíc jsem ze situace byla dost nešťastná a nedokázala jsem se s ní smířit. V květnu jsem měla s kapelou naplánované turné k novému albu, takže jsem počítala s tím, že budu mít na léto odložené peníze ze vstupenek a z desek, které se prodají přímo na koncertech. Chvíli jsem se zlobila na celý svět, ale teď už jsem se s tím nějak vyrovnala a zkouším přemýšlet právě i nad tím, co jiného bych mohla dělat.

Jedna z mála věcí, které ještě umím, je psaní. V českých médiích by mě ale asi zaměstnat nemohli, protože dovedu pracovat jen se slovenským textem, a na Slovensko se vracet nechci. Mám nějaké zkušenosti s produkcí v divadle, ale to je teď zatím taky passé. No a potom čekám, jestli se bude točit seriál, ve kterém mě režisér Honza Hřebejk obsadil do jedné z rolí. Původní termín byl v květnu a uvidí se, jestli se natáčení odloží na červen nebo na září.

Koho v tom seriálu máte hrát?

Manželku režiséra a herce Jiřího Havelky, která chce být malířkou, ale nikdo v jejím okolí příliš nevěří, že na to má talent.

Už jste někdy stála před kamerou?

Ano, ale tohle by byla moje první větší role. Myslím, že jsem hodně špatná herečka, ale třeba by v tomhle případě moje neherectví mohlo zafungovat. Honza Hřebejk má rád moji hudbu a možná si na mě vzpomněl právě proto, že tuší, že jsem jako umělkyně taky dlouhou dobu zažívala ten pocit, kdy vám skoro nikdo nevěří.

Na Facebooku jste psala, že vám trvalo 20 let, než jste o sobě přestala pochybovat. Odkud se ty pochybnosti braly?

Sebepřijetí je pro mě velké téma celý život. Odmalička jsem se dost podceňovala, často jsem o sobě mluvila negativně, a to i před cizími lidmi. Když jsem později začala přemýšlet o tom, proč to tak mám, došla jsem k tomu, že jedním z důvodů mohlo být to, že jsem své mámě chtěla dokázat, že jsem dost dobrá. Moje máma je skvělá herečka, zpívala v muzikálech, vždycky byla moc krásná - a já jsem tak vyrůstala v prostředí divadla, které někdy bývá dost drsné.

Když jsem se v pubertě snažila hrát divadlo, máma mi občas řekla, že na to nemám. Nebo některé z máminých kolegyň poznamenaly, že blbě vypadám. Spoustu podobných drobností si ti lidi vůbec neuvědomovali, kolikrát to ani nemysleli špatně. Vám to ale může - v období dospívání, kdy se začínáte dost pozorovat - výrazně narušit sebevědomí, víru, že jste v pohodě a že všechno bude fajn. Tím pádem jsem se podceňovala a zároveň jsem se hrozně snažila mámě dokázat, že existuju.

Pramenily z toho pak i některé špatné vzorce v mých dalších vztazích. To, že jsem si nevěřila, jsem totiž maskovala naopak chováním, které působilo tak, že si věřím až moc. Když se mi jako umělkyni začalo dařit, uvědomila jsem si, že to je moje moc, a někdy jsem se nad ostatní povyšovala. K tomu, abych v sobě všechno tohle zpracovala, vedla dlouhá cesta.

Myslíte, že už jste na téhle cestě dospěla do cíle?

Určitě ne. Mám ale štěstí, že nám muzikantům ke zdravému sebevědomí, ne tomu zlému a arogantnímu, pomáhá hraní na pódiích. Tam se nad publikum nepovyšujete, víte, že jste tam pro lidi, napojujete se na ně a vyměňujete si s nimi energii. Oni dodávají sílu vám a vy zase jim. Právě proto v době karantény, kdy na pódia nemůžu, cítím riziko, že zase upadnu do toho, že nikde nemám svoje místo a že mě to oslabí.

Navíc jsme se teď, jak jste napsala ve svém statusu, ještě víc přesunuli do sci-fi světa sociálních sítí. V dřívějších rozhovorech jste říkala, že si od názorů internetových haterů dovedete udržet odstup a k srdci si berete jen slova lidí, kterých si vážíte. Daří se vám to i teď?

Tento týden mi na Facebooku přišla zpráva, ve které bylo něco ve smyslu: "Jsi zlý člověk. Proč existuješ? Fuj!" Tak jsem ji smazala a sledovala jsem, jak se s tím moje vědomí smiřuje. Na jednu stranu jsem věděla, že si takovou zprávu nesmím připustit k tělu, protože přesně tohle ten člověk chce, pokazit mi náladu a ublížit mi. Stejně jsem ale vypozorovala, že se mi ta zpráva dostávala do myšlenek ještě asi půl dne. Pořád se mi vracela otázka, proč má někdo potřebu mi něco takového napsat. Podle mě platí, že čím silnější osobnost jste, tím snadněji se vám podobné věci daří odfiltrovat, dívat se na ně profesionálně a uvědomit si, že tohle se děje všem veřejně známým osobnostem.

V době karantény jste zveřejnila singl Samota mi nevadí. Vy o sobě sice říkáte, že jste mizantrop, ale není té samoty v posledních týdnech přece jenom příliš i na vás?

Myslím, že jsem docela lidumil. Je ale pravda, že jsem i kvůli tomu, že jsem jedináček, docela zvyklá být sama a kolikrát bývám nervózní, když mezi lidmi trávím víc než jeden den. Teď v karanténě se mi nelíbí, že se s lidmi nemůžu setkávat, ale je možné, že bych se s nimi nesetkávala, ani kdyby k současným omezením nedošlo. I ta písnička je ambivalentní. Posluchači si ji můžou interpretovat tak, že mi samota nevadí, ale i tak, že mi vlastně vadí hodně. Každopádně mi pomáhá se se samotou smiřovat, tak doufám, že pomůže i druhým.

"Tento týden mi na Facebooku přišla zpráva, ve které bylo něco ve smyslu: 'Jsi zlý člověk. Proč existuješ? Fuj!' Snažím se si podobné věci nepřipouštět k tělu."
"Tento týden mi na Facebooku přišla zpráva, ve které bylo něco ve smyslu: 'Jsi zlý člověk. Proč existuješ? Fuj!' Snažím se si podobné věci nepřipouštět k tělu." | Foto: Milan Bureš

V písničce ale zpíváte i o vyrovnávání se s tělesným celibátem a samotou ve sféře partnerských vztahů. Při poslechu se mi vybavila otázka, jestli je v pohodě být po třicítce single, kterou loni do veřejné debaty vnesla herečka Emma Watson.

Ano, myslím, že to, jak naše generace přistupuje ke vztahům, se hodně mění. Princip tradiční rodiny nás pomalu opouští a přibývá lidí, kteří jsou takoví individualisti, že představa, že s někým mají strávit celý život, je pro ně nereálná. Tím nechci říct, že mladí lidé chtějí být promiskuitní a že jim na druhých nezáleží. Jenom touží zůstat nezávislí, což jim může přinášet jak osvobození, tak smutek. Trpíme pak osamělostí, a to i proto, že v sobě mnohdy máme myšlenku dlouhodobého vztahu stejně zakořeněnou od svých rodičů.

Vztahy se navíc mění i pod vlivem toho, že ženy už nejsou ekonomicky závislé na mužích. Mě samotnou uráží představa mých rodičů, že potřebuju někoho, kdo se o mně postará, kdo mi koupí byt, kdo mi bude všechno platit.

Složité to ale mají i muži, protože je pro ně najednou těžké rozkódovat, co po nich ženy chtějí. I oni jsou ve stresu, protože mají pocit, že musí být co nejvýkonnější, vydělávat spoustu peněz, k tomu mít svaly, nemít depky a kdoví co dalšího. Nemyslím si, že ženy nemají být ženami a muži nemají být muži. Ženské a mužské role stále existují, jenom se teď mění. Pomohlo by nám, kdybychom na sebe vzájemně nekladli takové nároky a neměli předem žádná očekávání.

O hledání rovnováhy mezi potřebou nezávislosti a touhou po blízkosti jsou i další skladby na nové desce Celibát. V písničce Tristan a Izolda například zpíváte, že zlomená srdce jsou civilizační choroba. Co jste tím myslela?

Myslím, že právě v situaci, kdy si všichni chceme zachovat svobodu a kdy hlavně ve větších městech pořád visí ve vzduchu, že za rohem můžeme narazit na někoho lepšího, čelíme ještě většímu riziku, že si zlomíme srdce. Pokud člověk není úplně bezemoční cynik, tak mu jakékoli sblížení s druhým chtě nechtě může způsobit bolest. Obzvlášť to podle mě platí pro ženy, protože si vztahy více idealizují a těžko se jim funguje bez citu.

Na albu Celibát máte i dvě písně v češtině, Blues o dešti s textem básníka Václava Hraběte a Hoří i voda, kde vám hostuje herec Cyril Dobrý, který se teď dostal do širšího povědomí díky seriálu Zrádci. Jak vás napadlo přizvat ke spolupráci právě Cyrila?

To bylo vtipné. Skladbu s textem Václava Hraběte jsem napsala už loni a protože jsem se trochu bála zpívat v češtině, hledala jsem někoho, kdo to zazpívá se mnou. Říkala jsem si: "Hm, tenhle do toho nepůjde, hm, tenhle taky ne, ten je moc slavný." Pak jsem jednou v hospodě potkala Cyrila, vůbec jsem nevěděla, že je herec, a byl to pro mě jenom kamarád mých kamarádů. Připadal mi dost zajímavý, po nějaké době jsem ho viděla v divadle, kde zpíval, a potom jsem se s ním dala do řeči v techno klubu. Tam jsem mu úplně střízlivá řekla, že mám jednu písničku v češtině, ve které by mohl zpívat, a když jsem mu o tři dny později volala, musela jsem mu vysvětlit, že jsem to myslela vážně.

Nakonec jsme se shodli, že to Blues o dešti je přece jenom dost těžké, mám tam melodickou linku, která je tak crazy, že ji sotva zazpívám já. Rozhodla jsem se ale, že pro Cyrila napíšu něco jiného. V ten den jsem zrovna četla román Obraz Doriana Graye, ze kterého teď vychází jedna sloka písničky Hoří i voda. Původně měl první sloku v češtině zpívat Cyril a já zase tu druhou, slovenskou, ale později jsme došli k tomu, že nám to víc sedí dohromady.

Zpěv na mikrofon ve studiu je totiž přece jenom něco jiného než v divadle, člověk si na to musí nějakou dobu zvykat a my jsme tolik času neměli. Cyrilovi se nejdřív na mém textu moc nelíbilo, že v něm je pokus o aktivismus, a některé pasáže přepsal, ale protože je milý a skromný, tak mě ve finále nechal, abych si to udělala tak, jak chci.

Zpíváte tam, že už neunesete hoře a nechcete být člověkem.

To hoře právě vymyslel Cyril. Já jsem nejdřív vůbec netušila, co to slovo znamená, a když jsem si udělala menší anketu mezi mladými Čechy, tak jsem zjistila, že to kolikrát neví ani oni.

Co je tedy to hoře, které už nedokážete unést?

Zpívám tam o smutku nad všeobecným stavem světa, ať už mluvíme o ekologii, nebo o vztazích mezi lidmi. Sama už cítím tolik smutku kvůli problémům lidí, které osobně znám, že si k sobě třeba environmentální žal snažím nepřipouštět. O problémech životního prostředí si dost čtu a občas moralizuju před kamarády nebo rodiči, když netřídí odpad. Sama ale kolikrát nejdu úplně vzorem, protože čas od času cestuju letadlem nebo někdy jím maso.

Katarína Kubošiová (31)

Zpěvačka Katarzia (Katarína Kubošiová)
  • Po vzoru své matky Evy Pavlíkové chtěla být herečka. Na hereckou školu se ale nedostala a místo toho vystudovala filmovou scenáristiku a dramaturgii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě.
  • První písničky psala už v době dospívání, ale koncertovat začala až jako vysokoškolačka. Vymyslela si pseudonym Katarzia a nejdřív zpívala jen s kytarou, což se projevilo na akustickém debutu Generácia Y z roku 2013.
  • Postupně k sobě na pódia přibrala celou kapelu, mimo jiné klávesistu Alberta Romanuttiho známého z projektu Bert & Friends nebo jazzového bubeníka Martina Valihoru. S těmi nahrála druhou desku Agnostika z roku 2016.
  • Na sklonku roku 2018 jí pak vyšlo album Antigona, které vzniklo jako hudební doprovod ke stejnojmenné hře Slovenského národního divadla, a na němž spolupracovala pouze s elektronickým producentem Jonatánem Pastirčákem.
  • Nejnovější desku Celibát vydala v polovině letošního dubna a propojila na ní jak elektronické beaty, tak zvuk živých nástrojů. Vedle Pastirčáka se na albu výrazně producentsky podílel i Aid Kid.

Ještě před vydáním desky Antigona s texty odkazujícími k hnutí #MeToo nebo k vraždě novináře Jána Kuciaka, jste říkala, že se angažovanějších písní trochu bojíte, protože mohou vyznít hloupě. Jak se na aktivismus v umění díváte teď, když už od Antigony máte časový odstup?

V textech k Antigoně jsem tehdy schválně mluvila řečí mladé holky, která má ještě zápal změnit svět. Radikální jazyk se hodil k divadelní inscenaci, pro kterou jsem tu hudbu napsala. Sama za sebe bych takovou rétoriku možná nepoužila, i když třeba s písničkou Nepohodlná osoba se dost ztotožňuju. Přijde mi, že pokud angažované texty nedokážete napsat tak, abyste posluchače nepoučovali, lidi vás neposlouchají, protože je jim to nepříjemné.

Sama nemám ráda, když se někdo v písničkách staví do role mravokárce. Je mi bližší, když hudebníci o politických problémech mluví mezi řádky nebo se k nim vyjadřují prostřednictvím médií, protože ti politici si většinou ani nezaslouží, aby se o nich zpívalo v písničkách. Aktivismus bez moralizování se podle mě daří některým mladým raperům a nejlepší v tom byl stejně Karel Kryl.

Slováci nedávno hlasovali v parlamentních volbách, ve kterých s výrazným náskokem zvítězilo hnutí OLaNO v čele s Igorem Matovičem. Jak jste s výsledkem voleb spokojená?

Sama jsem volila koalici Progresivní Slovensko a Spolu a byla jsem dost nešťastná, když se do parlamentu nedostala, protože za ni kandidovali skuteční odborníci. Nový slovenský premiér Igor Matovič mi zatím připadá jako sociopat a jenom doufám, že se teď dokáže přizpůsobit své pozici a neudělá něco, co by pak mělo katastrofální následky.

Politický publicista Peter Tkačenko v komentáři pro magazín Reportér srovnával Igora Matoviče s Andrejem Babišem. Zmiňoval, že Matovičovo hnutí stojí na rozdíl od ANO na konzervativních hodnotách, a může tak ve slovenské politice upevňovat vliv tamní katolické církve.

Ano, hnutí OLaNO má ve svých řadách lidi, co se pohybují v ortodoxních katolických kruzích. Poslanec Peter Kremský byl mluvčím radikální katolické iniciativy Aliancia za rodinu, která bojuje třeba za zákaz potratů nebo odmítnutí Istanbulské dohody. S těmito názory absolutně nesouhlasím. Nechci na slovenskou katolickou církev jenom nadávat, protože vím, že se v ní najde mnoho lidí, kteří pro společnost dělají opravdu hodně, starají se o sociálně slabší nebo o bezdomovce. Samotná idea křesťanství mi je sympatická a stojí na ní celá evropská kultura, zákony i hodnoty, které považuju za správné.

Zároveň mi ale vadí, že někteří kněží zneužívají toho, že k nim lidi vzhlížejí, a mohou je tak negativně ovlivnit teoriemi, které vůbec nereflektují, jak se společnost proměnila. Slovenská katolická církev třeba ještě vůbec nepřijala fakt, že existuje homosexualita, když to trochu přeženu. To mi přijde jako totální středověk a osobně mě to uráží, protože to popírá základní lidská práva. Nechápu, jak potom kněží mohou říkat, že jsme si všichni rovní, že jsme bratři a sestry.

Před třemi lety jste v rozhovoru pro DVTV říkala, že vám Češi přijdou tolerantnější než Slováci. Nejsou ale Češi například k homosexuálům nebo jiným menšinám spíš lhostejní, než že by je skutečně respektovali?

Smiřování se se společenskými změnami je vždycky dlouhodobý proces. Vy Češi už jste podle mě dospěli aspoň do stadia, kdy je vám to jedno a nevedete kvůli tomu kulturní války jako my Slováci. Uvědomuju si ale, že žiju v Praze, která je de facto samostatný stát, a i když mi tu všichni připadají otevření a liberální, nemusí to platit pro celé Česko.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Na Aljašce udeřilo zemětřesení, úřady varují před vlnou tsunami

Americké úřady vydaly varování před ničivou vlnou tsunami poté, co Aleutské ostrovy ležící u Aljašky postihlo silné zemětřesení, dosahující podle americké geologické služby síly 7,5 stupně. Oznámily to dnes tiskové agentury.

Výstraha amerického střediska pro varování před tsunami se týká měst Sand Point a Cold Bay na Aleutách a města Kodiak na stejnojmenném ostrově, poznamenala agentura Reuters s tím, že tato města leží v řídce osídlené oblasti.

Epicentrum zemětřesení se nalézalo 94 kilometrů jihovýchodně od Sand Point. Otřesy vycházely z hloubky 41 kilometrů.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Egypťan Bahader je v téměř 75 letech fotbalovým rekordmanem

Egypťan Ezzeldin Bahader byl krátce před 75. narozeninami zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako nejstarší profesionální fotbalista na světě. Podle agentury Reuters získal tento primát po sobotním zápase v egyptské třetí lize, v níž podruhé nastoupil za tým 6th October a znovu odehrál celých 90 minut.

První duel zvládl Bahader v březnu, kdy dokonce skóroval z penalty, a pak na potřebný další start čekal déle, než myslel, protože sportovní svět zastavila pandemie koronaviru. O rekord dědeček šesti vnoučat nyní připravil Izraelce Isaaka Hayika. Ten ještě loni hrál ve věku 73 let, a to jako brankář. Hadaderovi bude pětasedmdesát let 3. listopadu.

Zdroj: ČTK
před 6 hodinami

Spojené arabské emiráty ratifikovaly dohody o normalizaci vztahů s Izraelem

Kabinet Spojených arabských emirátů dnes ratifikoval dohodu o navázání plnohodnotných diplomatických vztahů s Izraelem, kterou zástupci obou zemí podepsali ve Washingtonu v září. Informovala o tom agentura Reuters. Izraelská vláda a parlament dohodu se SAE ratifikovaly minulý týden.

Zdroj: ČTK
Další zprávy