Čech jel s přítelkyní na motorce z Evropy do Austrálie. Byli jsme profesionální bezdomovci, říká

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
Aktualizováno 6. 12. 2016 13:37
Na své 430 dnů dlouhé cestě projeli Čech Marek Vantuch a Slovenka Ivana Haraslínová na starých motorkách "čezetách" Evropu, Asii a Austrálii. Část trasy jeli po stopách trabantů Dana Přibáně. Ten jim také mnohdy vypomohl radou. "Spali jsme u polí, v lese, na pláži, někdy jen tak zavěšení na stromech v síti. Jenže jakmile má člověk k tomu motorky, tak mu jeho sociální status velmi stoupne. Už to není klasický bezdomovec, ale cestující bezdomovec, což je velký rozdíl," vysvětluje Marek Vantuch.
Marek Vantuch na pláži v thajském Krabi.
Marek Vantuch na pláži v thajském Krabi. | Foto: Marek Vantuch a Ivana Haraslínová

Když jsem s vámi na konci února dělala první rozhovor, nacházeli jste se v Thajsku. Kudy pokračovala trasa dál?

Z Thajska jsme jeli do Malajsie, přepluli jsme do Indonésie, přeskákali přes Sumatru, Jávu, Bali, Sumbawu, Flores a Timor. Docestovali jsme do Austrálie a v ní se vydali z Darwinu do Perthu.

Na Facebooku píšete, že se z vás stali "profesionální bezdomovci". Co přesně si pod tím představit?

Na motorce to tak funguje. Člověk každý den někam přijede, rozbalí stan, ráno ho zase zabalí a jede dál. Neměli jsme nějakou základnu, z níž bychom vyráželi. Spali jsme u polí, v lese, na pláži, někdy jen tak zavěšení na stromech v síti. Jenže jakmile má člověk k tomu motorky, tak mu jeho sociální status velmi stoupne. Už to není klasický bezdomovec, ale cestující bezdomovec, což je velký rozdíl.

Cestou jste se potkali s párem německých důchodců v terénním mikrobuse. Jak se díváte na cestování s vozidlem, které vše bezpečně projede a nabízí veškerý komfort?

Záleží na každém, jak se mu dobře cestuje. Na motorky se vám toho moc nevejde, takže si musíte vystačit s málem. Jim je 75 let, takže už nějaký komfort potřebují. Ale je pravda, že pak zase cestují v jakési bublině, moc nepotkávají lidi, nepoznají ten skutečný život. Oni třeba projeli celou Indii úplně bez problému, zatímco my jsme na těch motorkách prožili pravé peklo. Ale nechci tento jiný způsob cestování nějak odsuzovat, je to každého věc.

Je pravda, že Indonésané nectí soukromí a klidně vydrží ve velkých hloučcích dlouhé hodiny zírat na turisty, i když třeba jen spí ve stanu? Alespoň tak to popisoval Dan Přibáň v dokumentu Trabantem z Austrálie do Asie.

Ano, setkali jsme se s tím. Ale Dan Přibáň a jeho žlutý cirkus měli to štěstí, že nejeli Indií. My ano a byli jsme na takové chování dávno zvyklí. Protože v Indii je to ještě mnohem horší – lidí je mnohem víc a koukají více zblízka. Tam je to úplně jiná úroveň. Na místech, kde by člověk nečekal, že někdo vůbec žije, tak se sejdou desítky lidí a koukají na vás. V obydlenějších místech na vás zírá v hloučku klidně stovka lidí. Člověk nemůže nic – jíst, telefonovat, okamžitě vám někdo kouká přes rameno.

Čím to je? Zaujaly je motorky?

Zaujme je cokoliv nestandardního. I když by tam přijel třeba turista ze západu Indie a byl by jinak oblečený, než je tam běžné, už na něj budou koukat. V tomto jsou trochu jako děti – jakmile se někde děje něco zajímavého, seběhnou se a jdou pozorovat.

Kdybychom ještě zůstali u porovnání vašich zážitků s výpravou trabantů – jak na vás působil ostrov Sumatra? Dan Přibáň ho popisuje jako ekologickou katastrofu, šílenou vypálenou krajinu zničenou kácením palem kvůli palmovému oleji.

My jsme měli štěstí, že jsme projížděli středem Sumatry, horami na západě. Trabanti jeli po pobřeží v nížině, kde už je to všechno vypálené. Ve vnitrozemí Sumatry to bylo celkem v pohodě, ale je otázka, jak to bude trvat dlouho. Nám se tam moc líbilo, hlavně oblast obrovského jezera Toba. Jsou tam rozmanité možnosti ubytování a stravování, ale z nějakého důvodu tam přestali jezdit turisti, nevíme přesně, co se stalo. Skoro nikdo tam tedy není a ceny mají levné, nesnaží se tam člověka okrást.

Jaké máte zážitky z Východního Timoru, který ještě není turisticky příliš objevený, tedy neberu-li v potaz "jízdu žlutého cirkusu"?

Lidé jsou příjemní, ale velmi hluční, na všechny hrozně pokřikují. Mají horkou krev a temperamentní chování, možná proto, že šlo o portugalskou kolonii. Ceny jsou tam poměrně vysoké, ale platy hrozně malé, ten stát je ještě hodně nerozvinutý. Jakmile člověk vyjede mimo nějaké velké město, není tam nic.

Jak na vás působilo tzv. žluté peklo na Jávě, kráter sopky Kawah Ijen, odkud horníci dobývají síru? Někdy se o tom hovoří jako o nejtěžší práci na světě…

To je dost možné. Když jsme tam vyráželi, říkali jsme si, že si nebudeme brát masky, že je to v pohodě. Jenže jakmile na nás zafoukal vítr sirné výpary, masku jsme si urychleně půjčili. Všichni ti lidé, co tam chodí s košíky nacpanými sírou, moc šťastně nevypadali.

Z fotek to vypadá, že žádné ochranné pomůcky nepoužívají.

Oni to neřeší. Ale průměrná délka života tam nicméně je asi čtyřicet let.

V blogu jste psal, že cestování po Jávě bylo ubíjející. Proč?

Problém toho ostrova je, že má asi dvojnásobnou rozlohu než Česká republika, ale žije na něm zhruba 160 milionů lidí. To je úplně šílené. Člověk se cítí, že je pořád v Jakartě. Pohybovali jsme se rychlostí deset kilometrů v hodině mezi nekonečnými semafory.

Na Twitteru píšete, že kousek před Bali už byly čezety "úplně na kaši". V Austrálii však motorky musely projít přísnou kontrolou a registrací. Jak jste to zvládli?

"Původně jsme chtěli jet s landrovery, ale protože jsme na ně neměli, tak jezdíme s trabanty," říká Jolaně Voldánové cestovatel Dan Přibáň.
8:52
"Původně jsme chtěli jet s landrovery, ale protože jsme na ně neměli, tak jezdíme s trabanty," říká Jolaně Voldánové cestovatel Dan Přibáň. | Video: Jolana Voldánová

U Jirky Hrušky, jenž také jel nějaký čas s trabanty, jsme si dali na Bali malou dovolenou a servisní zastávku. Motorky pak zase fungovaly a projeli jsme s nimi zbytek Indonésie až do Timoru. Odtud jsme je potřebovali dostat do Austrálie. Mají tam přísné nařízení, ty stroje musí být pro přepravu úplně čisté. Pět dní jsme je rozebírali do posledního šroubku, čistili a zase dávali dohromady. Chtěli jsme si být jistí, že nebudeme muset platit za karanténu, což se může vyšplhat až na sto tisíc.

Na sociálních sítích jste popisoval svůj zážitek s australským komisařem, když jste měl zablikat blinkry…

Na starých čezetách blinkry ještě nejsou, tak jsem se ho ptal, co mám dělat. Nechal mě zamávat levou a pravou rukou a pak mi řekl, že OK a že můžeme jet.

Co vlastně bylo lepší – rozvojovější končiny s pustinami a nekvalitními službami, nebo Austrálie coby vyspělá civilizace s mnoha předpisy a zákazy?

Austrálie má naštěstí hodně příkazů a zákazů jen na příjezdu, pak už si člověk může celkem dělat, co chce. Byrokracii tam mají šílenou. Když jsme přejížděli mezi Malajsií a Indonésií, tak celá operace trvala asi dva dny, zatímco snaha dostat se do Austrálie trvala měsíc. Na druhou stranu tím, že je Austrálie vyspělá, je to tam vše pohodovější, nikdo na vás nepořvává, nekouká. Všechno má zkrátka svoje.

Na svém Twitteru jste z cest napsal poznámku: "Tam, kde hynuly trabanty, čezety se přizpůsobily“. Sledovali jste se navzájem? A k čemu se vztahovala ta poznámka?

Oni skončili, když jsme my byli ještě v Evropě. Do Indonésie jsme přijeli až dlouho po nich. Poznámka směřovala k tomu, že oni se s auty nemohli dostat z Indonésie do Malajsie, brali jen motorky. Takže my jsme nic řešit nemuseli.

Kdybyste měl srovnat čezety, jawy a trabanty při cestování náročnými terény, jak by čezety dopadly?

Naše čezety by moc dobře nedopadly. To, co oni jeli, třeba Holland Track, tak tam bychom se úplně rozsypali. To už bychom mohli čezety nechat naložit na náklaďák a odvézt. Nějaké terény jsme zkoušeli, ale motorky na to nejsou stavěné.

Celou cestu jste na motorkách táhli skateboardy na úkor jiných věcí. Vyplatilo se?

Určitě. Když jsme kempovali v Austrálii a nechtěli jsme si kupovat stoličky, položili jsme na zem víka kufrů i se skejty a měli jsme stoličky dokonce jezdící. Pokud pominu tenhle účel, ušetřily nám za celou cestu minimálně 100 korun za městskou hromadnou dopravu, takže se vyplatily. (smích)

Dovedete si vůbec nyní po tolika dobrodružstvích a 430 dní na cestě představit návrat do každodenního všedního života v ČR?

Momentálně přespávám u kamarádů s batůžkem a kartáčkem na zuby. Zázemí nemá moc cenu budovat, protože za dva měsíce odlétáme minimálně na rok na Nový Zéland, kde chceme s Ivanou pracovat. Také bychom si tam chtěli koupit nějaké motorky a Zéland si projet. Takže v Česku se moc neohřejeme.

Cesta trvala Marku Vantuchovi a Ivaně Haraslínové 430 dnů. Během nich ujeli na cestě z Evropy do Austrálie 33 561 km. | Video: Marek Vantuch, Ivana Haraslínová
 

Právě se děje

před 48 minutami

Irské zdravotnictví zasáhl kybernetický útok, očkování proti covidu-19 to neovlivnilo

Počítačový systém irského zdravotnictví zasáhl kybernetický útok. Všechny informační systémy dnes byly vypnuty z důvodu ochrany před vyděračským softwarem, ale program očkování proti covidu-19 to neovlivnilo, uvedl provozovatel služeb. Podle vlády za napadením stojí mezinárodní gang a jde nejspíš o dosud nejvážnější kybernetický útok na irský stát, uvedla agentura Reuters.

Šéf irské zdravotní služby (HSE) Paul Reid řekl, že odstavení systému má fungovat jako preventivní opatření s cílem ochránit co největší množství informací.

"Je to velmi sofistikovaný útok, není to jen běžný útok. Má dopad na všechny naše národní a lokální systémy, které by byly zapojeny do všech našich služeb," řekl Reid veřejnoprávní televizi RTÉ. "Očkovací program naštěstí pokračuje, je to oddělený systém," vysvětlil Reid. Útok podle něj postihl převážně informace uložené na centrálních serverech, a ne nemocniční zařízení, lékárny nebo lékařské ambulance.

"Máme co do činění s kyberzločineckými gangy, kterým jde o peníze. Pokoušejí se zakódovat a uzamknout naše data a pak nám je nabídnout zpátky za výkupné," uvedl Ossian Smyth, náměstek vlády zodpovědný za informační systémy. "Dali jsme jasně na srozuměnou, že žádné výkupné platit nebudeme," řekl novinářům irský premiér Micheál Martin.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Arménský premiér žádal Putina o vojenskou pomoc kvůli incidentu a Ázerbájdžánem

Arménský úřadující předseda vlády Nikol Pašinjan v pátek požádal ruského prezidenta Vladimira Putina o pomoc, včetně vojenské, v souvislosti se středečním incidentem v pohraničí s ázerbájdžánskými vojáky. Premiér o tom podle agentury TASS informoval na zasedání parlamentu.

Arménské ministerstvo obrany ve středu oznámilo, že ázerbájdžánské ozbrojené síly se ve snaze "upravit hranice" pokusily provést "určité práce" v jedné z příhraničních oblastí Sjunikské provincie. Po intervenci jednotky arménské armády ázerbájdžánští vojáci tyto práce přerušili a nyní strany jednají o urovnání vzniklého konfliktu.

Premiér incident označil za pokus Ázerbájdžánu přivlastnit si území Arménie. Podle něj ázerbájdžánské ozbrojené síly překročily státní hranici a pronikly na arménské území do hloubky 3,5 kilometru.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Pohár bude bez fanoušků, vstupenky si rozdělí partneři

Fotbalová asociace České republiky nebude moci kvůli aktuálním protikoronavirovým opatřením poskytnout finalistům domácího poháru vstupenky pro volný prodej fanouškům. Povolená kapacita 10 procent diváků na stadionu je pro zápas mezi Plzní a Slavií vyhrazena dlouhodobým partnerům. Uvedli to představitelé soutěže na twitteru.

"Aktuální epidemiologická výjimka stanovuje maximální možnou hranici naplnění stadionu na deset procent celkové kapacity. Ta je určena pouze dlouhodobým partnerům a z tohoto důvodu nemůže momentálně FAČR zahájit prodej vstupenek na finálový zápas," uvedli zástupci soutěže.

"Vzhledem k aktuálním opatřením neobdrží klub od FAČR žádnou volnou kapacitu vstupenek, které by mohly být nabídnuty do volného prodeje pro fanoušky," informoval na svých stránkách i plzeňský klub.

Finálový duel, v němž mohou slávisté završit double, se uskuteční v plzeňské Doosan Aréně 20. května od 17:00.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Milion chvilek svolal na příští čtvrtek demonstraci, bude požadovat demisi Benešové

Spolek Milion chvilek pro demokracii v reakci na odstoupení nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který naznačil, že čelil tlaku ministryně spravedlnosti Marie Benešové, svolal na příští čtvrtek demonstraci, na níž bude požadovat demisi ministryně. Konat se bude 20. května od 18:30 na Václavském náměstí.

"Nátlak Marie Benešové na Pavla Zemana je naprosto nepřijatelný. Vyšetřování kauzy Čapí hnízdo se chýlí ke konci a hradní kauzy probublávají. Tahle vláda nesmí rozhodovat o dalším nejvyšším státním zástupci," řekl k okolnostem pro pořádání demonstrace předseda Milionu chvilek Benjamin Roll. 

"Požadujeme demisi Marie Benešové. A požadujeme, aby vláda s trestně stíhaným premiérem nevybírala nového státního zástupce," dodal.

Spolek kvůli tomu zrušil původně plánované pondělní setkání "100 let stačilo!" k příležitosti 100 let od založení komunistické strany, kde plánoval předčítat jména obětí komunistického režimu před sídlem KSČM.

Zdroj: Domácí
Další zprávy