Na konci světa bývá prd, říká tvůrce trabantové road movie

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
15. 3. 2014 21:11
Rozhovor s Danem Přibáněm, autorem dobrodružného dokumentárního filmu Trabantem až na konec světa, který právě vstupuje do českých kin.
Foto: Aerofilms

Praha - Dva trabanty, polský fiátek a Jawa 250 z roku 1957 se vydaly přes amazonský prales, pětitisícové průsmyky And, pouště i oceán.

"Lidi mají obecně zejména v Česku a Evropě pocit, že něco, co se ještě nezkoušelo, tak prostě nejde a dobrý nápad odpískají, ještě než ho zkusí, a radši sedí doma," vysvětluje Dan Přibáň, proč si ke svým cestám vybrali právě trabanty.

"No a druhá věc byla, že jsme na jiné auto než na trabant neměli peníze. Takže lidi čekají, že je za tím určitě veliká myšlenka a ono za tím ve skutečnosti není vůbec nic," dodává.

Aktuálně.cz: V materiálech k filmu uvádíte, že procestovat Jižní Ameriku bylo těžší než Afriku či Hedvábnou stezku. Proč?

Dan Přibáň: V Africe to sice vypadá hrozně divoce, ale pořád tam někoho potkáváte. V Jižní Americe na nikoho nenarazíte třeba tři dny, například když jsme projížděli deštný prales. Kdyby se vám něco stalo, žádný vrtulník vás nezachrání. Reálná rizika tu byla mnohem větší.

A.cz: Trabanty nemají moc úložného prostoru. Jak se vám daří cestovat s minimem věcí místy, kde toho není moc k dostání?

Myslím, že to k cestování patří. Člověk v tom autě zjistí, co všechno k životu nepotřebuje. Vejde se tam na jednu osobu méně, než by se vám vešlo do batohu. Ale když jedete končinami, kde lidé nemají vůbec nic, tak jste na tom vlastně hrozně dobře, když máte dvoje boty a nepromokavou bundu. Tohle cestování bez vymožeností člověku hrozně pomáhá.

A.cz: Pomáhá mu lépe poznat svět kolem sebe?

Lidé si zvykli, že všechno je k dostání, instantní a bez problémů. Cestování jako takovému mizí cesty. Z bodu A naprosto bezpečně doletíte do bodu B, tam nastoupíte do klimatizovaného autobusu, odjedete se podívat na nějakou pyramidu a dovezou vás do klimatizovaného hotelu. Lidi si vůbec ty věci nezaslouží a nemají z nich takovou radost. Když cestujete na vlastní pěst s minimem vybavení, tak daleko více vnímáte svět kolem sebe, neizoluje vás od něj civilizace se všemi svými zbytečnými vymoženostmi.

A.cz: Vaším krédem ostatně je, že "není důležitý cíl, ale cesta k němu"…

Ano, myslím, že by pokaždé mělo jít především o tu cestu. Když čeští polárníci Jakeš a Horký došli po velkém výkonu na severní pól, tak vedle přistál vrtulník, vyskákali z něj turisti a šli se vyfotit s pólem. Pro polárníky to bylo obrovské vybojované vítězství, zatímco pro ty turisty z vrtulníku to byla jen tyčka, jejíž fotku si vyvěsili na Facebook a zase letěli domů.

A.cz: Měly by tedy cíle bez cesty pro vás smysl?

Cíl bez cesty, jen něco vidět bez toho okolí, setkávání s lidmi a dobrodružstvím smysl ztrácí a nemá vůbec žádnou hodnotu. Na to se člověk může podívat na internetu na YouTube.

Cesta je na tom to nejdůležitější. Když se dostanete na konec kontinentů, kam my jezdíme, tak tam je většinou úplný prd. Naše společnost je nastavená tak, že chce mít všechno okamžitě. A kdyby někdo ty turisty ve vrtulníku dovezl k nějaké tyčce v Alpách a řekl jim, že je to severní pól, tak tomu uvěří a bude jim to naprosto jedno.

Foto: Aerofilms

A.cz: Na které obyvatele Jižní Ameriky nejraději vzpomínáte? Kde se vám dostalo nejvřelejšího přijetí?

Obecně jsou lidé hrozně milí, ale jen do té doby, dokud nejste poblíž nějaké té atrakce. Takže třeba Peruánci jsou naprosto skvělí, pokud tedy nejsou u Makču Pikču, to byste je zabili. Dokud jsou lidi chudí, tak jsou v pohodě, ale jakmile se pro ně stanete tou chodící peněženkou, tak jsou protivní. Líbilo se nám i v Bolívii, i když je to tam prolezlé korupcí a chaosem, ale lidé jsou hrozně bezprostřední. 

 A.cz: Kde jste zažili největší kulturní šok?

Už jsme celkem dost otrkaní, takže nás těžko něco zaskočí. Ale divočina určitě byla v Guyaně, zapomenuté zemi, kam nikdo nejezdí, protože odtud se nikam moc nedá dostat. Nevěděli, co si s námi mají počít. Odmítali nám v přístavu otevřít kontejner, kde jsme měli auta, protože nám prý chyběl důležitý papír, ale oni sami přesně nevěděli jaký. Ale po Africe už to není kulturní šok, jen si člověk říká: "A jéje, už je to tu zase."

Prožili jsme ale i opačný šok, když jsme z divočiny v Bolívii přijeli do moderní civilizace v Chile a kolem nás byli McDonaldy a plyšoví sobi a Santa Clausové na dveřích, neboť se zrovna slavily Vánoce. Připadalo nám to tam jak v USA.

A.cz: Jak se domorodci dívali na vaši výpravu?

Peruánci a Bolívijci se divili, proč někam jezdíme, a radši nezůstaneme doma. V Chile nebo Argentině jsou zvyklí cestovat, takže se na to dívají jinak. Ale obecně, kdekoliv na světě dorazíme do nějakého chudého, zapadlého kraje, tak jsme domorodcům sympatičtí tím, že jsme také vlastně zoufalci.

Ono je něco jiného, když přijedete s přívěsem, vystoupíte nažehlení z auta a rozložíte kolem něj skládací židličky, nebo když z rozpadajících se trabantů vyleze banda naprostých tragédů, která je špinavější než celá vesnice. Berou nás pozitivně a nemají ani tolik tendence nás obrat.

VIDEO Trailer k filmu Trabantem až na konec světa
VIDEO Trailer k filmu Trabantem až na konec světa | Video: Aerofilms

A.cz: Váš film Trabantem napříč Afrikou si získal velkou oblibu. Jak odhadujete úspěch jihoamerického pokračování?

Jsme na to hrozně zvědaví. Minulý snímek neměl žádnou distribuci ani propagaci. Byl to úplný underground. Stahovali si ho piráti, tak si ho od nás nikdo nekoupil, ale o to víc lidí ho vidělo. Teď jsme pronikli díky Aerofilms mezi ty zajeté velké filmy, i když pořád na té nezávislé bázi. Distribuce nás poslala s Afrikou do háje, teď se to s Jižní Amerikou povedlo.

A.cz: Když byste měl oba filmy srovnat?

Jižní Amerika  je drsnější, Afrika je taková pohodová, rychlošípácká.  V Africe jsme natočili 60 hodin, v Americe 480 hodin a vybírali jsme ty největší pecky. Film podle mě má šanci na úspěch, neřeší problémy života a smrti, je o klučičím dobrodružství, které jako by ze světa mizelo.

A.cz: Byli pro vás určitým vzorem pánové Zikmund a Hanzelka? A ví Miroslav Zikmund o vašich cestách?

Ano, když jsme před dvěma lety dělali malou výpravu do Jižní Ameriky, jeli jsme se stejným typem Tatry, jako oni dělali tu druhou cestu. Oni s ní měli problémy, nám fungovala skvěle. Měl jsem pak o výpravě přednášku, na níž byl i pan Zikmund. Když jsem skončil, vztyčil se a zavolal na mě: "Vy jste to auto v mých očích rehabilitovali, to byl hroznej křáp!" Byla to pro mě velká pocta, neboť je to "Pan Cestovatel" a úžasný pán uznalý k cestovatelům. Je to od něj hrozně milé, neboť oni cestovali v době, kdy nebyly žádné informace, my máme internet s veškerými podrobnostmi, mapami i videozáznamy.

A.cz: Jak na svých cestách vyhodnocujete riziko? Jak se v krizových hraničních situacích rozhodujete?

Nikdy se nejde za riziko proto, aby to bylo hrozně hustý ve filmu, ale často proto, že to prostě jinak nejde. My si nemůžeme dovolit riskovat jen kvůli filmu, jako třeba v dokumentech BBC, kde jezdí s velkými offroady s celým velkým štábem, a když se jim něco podělá, tak jim vždycky pomůžou. Kdežto my musíme spoléhat jen sami na sebe.

A.cz: Jaké to je splnit si sen? A máte ještě další sny?

Já nikdy neměl sen projet trabantem Afriku nebo Ameriku. Peníze, co z toho mám, jsou naprosto zoufalé a většina lidí by s tím nevyšla. Takže pořád pracují, aby měli víc, a až ve volném čase si mohou dělat, co je baví. Já to mám opačně, v životě si dělám, co mě těší, akorát nemám tu jistou měsíční gáži. Neberu to tak, že bych si splnil sen a narazil na vakuum. Prostě jedeme dál.

A.cz: A kam?

Se Slovákem Markem jsme dostali geniální nápad. Říkali jsme si, že by to chtělo vymyslet něco jiného než trabant. Vymysleli jsme hrozně zvrácený autíčko, ještě mnohem méně pohodlné než trabant. Ale co a kam, to je tajné, A také bychom ještě chtěli s trabanty do Austrálie, to je kontinent, který nám chybí.

 

Právě se děje

před 17 minutami

Kim v dopise pozval Trumpa na návštěvu Pchjong-jangu, píše jihokorejský deník

Severokorejský vůdce pozval v srpnovém dopise amerického prezidenta Donalda Trumpa na návštěvu Pchjong-jangu. S odvoláním na diplomatické zdroje o tom v pondělí informoval jihokorejský deník Čungang ilbo. Dopis byl již druhým, který Trump obdržel během srpna. Severní Korea nedávno uvedla, že je ochotna koncem září obnovit rozhovory se Spojenými státy o odstranění jaderných zbraní z Korejského poloostrova. Chvíli poté ale při testu vypálila projektily z dalekonosného raketometu. Bílý dům ani severokorejské úřady zatím tyto informace nijak nekomentovaly.

Zdroj: ČTK
před 25 minutami

Bouře Humberto v Atlantiku zesílila na hurikán prvního stupně

V příštích 48 hodinách by měla bouře dále posilovat, uvedlo americké Národní středisko pro hurikány (NHC). Nyní se hurikán nachází asi 1260 kilometrů západně od Bermud a doprovází ho vítr o rychlosti 120 kilometrů za hodinu, napsala agentura Reuters. Pohybuje se severovýchodním směrem rychlostí pět kilometrů za hodinu. 

Americký úřad v souvislosti s bouří vydal varování před takzvanými zpětnými mořskými proudy, které jsou velkým rizikem pro plavce a které může hurikán přinést do oblasti severozápadních Baham i na jihovýchodní americké pobřeží od Floridy po Severní Karolínu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy