Plujeme, my vážně plujeme! Trvalo to skoro deset let a o půl rok déle, než jsme plánovali, ale plujeme! Loni touhle dobou jsme finišovali přípravy na velkou cestu plovoucím autem do Mongolska. Loni touhle dobou jsme si mysleli, že už zbývá udělat jen pár věcí a pojedeme. Že vyrazíme v létě a na podzim jsme zpátky. Teď nám to přijde legrační!
Trvalo ještě několik měsíců, než jsme si troufli strčit naše plovoucí auto do bazénku. Nafukovacího bazénku na koupání, který si kdosi koupil na zahradu a nepoužitý ho prodával. Průměr čtyři metry, na test těsnosti tři a půl metru dlouhého auta ideální.
Samozřejmě že až když jsme bazének rozbalili, došlo nám, že do čtyřmetrového kruhu se tři a půl metru dlouhá a metr a půl široká krabice nevejde. A že ten kruh má ty čtyři metry jen u dna. Ale nebyl čas lámat si hlavu centimetry! Přišel čas na křest vodou!
Křest
Opatrně zajíždíme do vyfouknutého bazénku. Na auto jej spíše oblékáme, než aby v něm stálo, ale vejde se. Vše je připraveno! Jdeme na to! O hodinu později se nám konečně povede nastartovat staré požární čerpadlo. Voda se valí do bazénku a my vstupujeme na palubu našeho stroje. Pozorujeme, kudy do něj teče. To, že do něj poteče, jsme si v podstatě jistí. Jde jen o to kolik. Koneckonců, právě proto ten test děláme. Hladina stoupá, podlaha auta se mění ve dno lodi. A v lodi je díra. Jedna, druhá. Kolem mnoha různých těsnění dovnitř prýští potůčky vody a slévají se v malou říčku. Počítáme čas.
A pak přichází náš největší trumf: čerpadlo! Ne, to není náš vynález, už soudruzi v SSSR, kde LuAZ 967 (tak se náš stroj jmenuje) před 50 lety vymysleli, jej tam dali. Problém s tím, že se jim jejich plovoucí dílo nepodařilo utěsnit, vyřešili jednoduše. Dokud voda přitéká pomaleji, než čerpadlo čerpá, nemáte problém. Jen vám nesmí dojít baterka!
Klapnutí přepínače, bzučení čerpadla a voda je pryč. Můžeme přejít k druhé části testu. Voda do auta sice teče, ale čerpadlo je rychlejší.
Jdeme ke dnu?!
Hladina vody v bývalém žlabu pro omývání vojenských aut se temně leskne. Tiše se na ní pohupují opadané listy. Vypadá hluboká. Na druhý "břeh" to není daleko, nějakých padesát metrů, ale je to pořád padesát metrů plavby, autem, co jsme si sami složili.
Vjíždíme do testovacího koryta a prvních pár metrů to vypadá, že vše půjde bez zádrhelů. Najednou sebou žába cukne. Zachytili jsme o rošt, potopený pod hladinou. Nebyl tak hluboko, jak jsme čekali. Žába se naklání a levý přední roh se nebezpečně blíží k hladině. Nemá kapotu, nenasadili jsme ji, abychom měli kontrolu, kolik do auta teče… Teď to vypadá, že budeme mít kontrolu opravdu pořádnou. Jestli si lokne, je s námi konec.
Posádka se snaží pádly určenými původně jen k udržování odstupu do stěn vyrovnávat. Vrhám se na páčku zapínající čerpadlo, protože si nejsem jistý, jestli běží, a do hlavy si zapisuji výraznou červenou poznámku "Čerpadlo musí mít kontrolku!". Čerpadlo ale běží celou dobu a usilovně čerpá vodu stříkající ven proudem.
Náklon je pořád větší, jak je pravá strana nadzvedávána roštem, zatímco levá plave. Hypnotizujeme levý přední roh auta a konec koryta a snažíme se žábu srovnat. Naše podivné plavidlo dokazuje své kvality a pluje a pluje a pluje… až na pevninu. Uf! To bylo o fous. Vyrážíme k základně pro kapotu a chystáme se na další plavbu.
Plujeme, my opravdu plujeme!
Tentokrát už to musíme zvládnout lépe! Do žlabu vypouštíme veškerou dešťovou vodu, jaká se v nádrži vedle něj za třicet let nepoužívání nashromáždila. Jak ale přitéká, slyšíme, jak přepadem odtéká. Nemáme moc času, než hladina zase klesne, a zase se o něco pod vodou zachytíme.
Vjíždíme do žlabu a… najednou je klid. My plujeme, my opravdu plujeme! Ne, není to jako plavba motorovým člunem. Naše auto ve vodě pohání jen otáčení kol, nemá lodní šroub, turbínu, nic. Jen zoufale točí kolečky. A tak to celé nejvíce připomíná jízdu na šlapadle. Je to podobně pomalé, podobně neohrabané a hladina je podobně blízko k okrajům paluby. Ale plujeme!
Sen ze třetí třídy
Teď už zbývalo dodělat další spoustu věcí, o něco méně důležitých, ale přesto poměrně dost významných. Jako je třeba stan, aby do auta za jízdy o něco méně pršelo, uložení věcí, které se nikam nevejdou, protože když má auto stan, nemá střechu, a když nemá střechu, není kam dát zahrádka a pak další miliardu větších či menších komplikací, které jsme si neuměli na začátku představit.
Kdybychom věděli, že to bude takhle složité a drahé, nikdy bychom se do toho nepustili. Naštěstí jsme to nevěděli. A tak tu teď máme expediční auto, jako když si ho třeťák namaluje o přestávce. Není moc praktické, nevypadá moc elegantně, ale v našich očích projede všude a hlavně - plave! A kdo by nechtěl plovoucí auto?!
Ne všechno, co člověk dělá, by mělo být praktické a racionální. Tady není praktického a racionálního nic, ale náš malý vnitřní třeťák, který hltal verneovky, plesá. A plesá i naše současné já, když dnešní třeťáci hltající komiksy, nadšeně koukají na náš zázračný stroj, na naši žlutou žábu.
Naše velká cesta je konečně tady, po deseti letech, kdy jsme náš první stroj v roce 2014 pořídili, vyrážíme v roce 2024 na cestu. Na mnohem delší cestu, než jsme původně plánovali.
Slavnostní start!
Vyrážíme už za pár chvil. V neděli 7. dubna ze břehu Vltavy, z místa, kde kdysi býval středověký brod. Hned u paty Mánesova mostu, kousek od Malostranské. V neděli v jednu hodinu tam budeme a doufáme, že dorazíte taky! Váš vnitřní třeťák bude mít radost, to vám můžeme slíbit!
A jestli to máte do Prahy daleko, držte nám palce, budeme to potřebovat!
Delší, zato horší cestou
Tolikrát jako u této výpravy jsme trasu nikdy neměnili. Původní myšlenka byla prostá: vyrazit z Evropy do Ruska, projet Rusko, udělat odbočku do Mongolska a pak zamířit až na východ Ruska. Mělo to být rychlé, přímé a levné. Jenže teď nechceme v Rusku utrácet peníze, a tak jsme začali hledat objížďku. Nejprve z Bulharska lodí do Gruzie, z Gruzie do Ázerbájdžánu, lodí do Kazachstánu a pak do Mongolska. Jenže Ázerbájdžán uzavřel hranice.
Takže teď máme finální plán - jet do Turecka, Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu, Kazachstánu, Ruska a do Mongolska - a snad už u toho zůstane. Z Ruska, původního cíle cesty, se stala nutná tranzitní zajížďka.
Trasa vede delší, zato horší cestou z Evropy až na pláně Mongolska. Dvacet tisíc kilometrů kontrastů podnebí a kultur se vine nejprve do Turecka, pak do Íránu, Turkmenistánu, jedné z nejuzavřenějších zemí světa, do našeho oblíbeného Uzbekistánu a dál na východ napříč Kazachstánem až do Mongolska. Tam lze vjet jen přes Rusko, nebo Čínu. Totalita, nebo totalita. Do Číny se ale nejde autem dostat, takže zbylo Rusko.
A pak nás čeká velké finále: Mongolsko. Stát, u kterého se asi každému vybaví jezdec a kůň… ale pak už nic jiného. Mongolsko je přitom vše, jen ne monotónní prázdnota. Je to jedna z mála zemí, kde můžete dlouhé dny putovat pustinou bez cest, kde se krajina mění z velehor v lesy, z lesů ve stepi, ze stepí na pouště a z pouští na hluboká jezera. Mongolsko je obrovskou, pestrou a neobjevenou divočinou a dokonalým "biotopem" pro žlutou žábu. Už se tam těšíme!
