Co vás na povolání horského vůdce lákalo?
Od dětství jsem si přál pracovat na horách. Hory jsou má obrovská vášeň a práce, která mě baví. Momentálně vodím málo, protože mám dvě malé děti. Je čas se jim věnovat a být doma.
Jak často a kam jste dříve jezdil na výpravy?
Byl jsem pryč zhruba 200 dní v roce. Bylo to hodně intenzivní. Vodil jsem lidi třeba po skalách a horách v České republice, v Tatrách, ve Skandinávii, v Alpách, severní Americe i Himálaji. Pomyslným vrcholem mojí kariéry byla práce vůdce pro heliskiing (lyžaře na vrchol místo lanovky vynese helikoptéra - pozn. red.) v Kanadě.
Spousta lidí si myslí, že se skáče z helikoptéry do sněhu, ale ve skutečnosti přistanete na kopci ve volné přírodě, lidi vystoupí a pak jedeme terénem dolů po pás ve sněhu. Lyžovat v divoké přírodě je obrovská vášeň a jsem rád, že ji můžu ukázat i dalším lidem. Je to úžasné a jsem rád, že můžu dalším lidem pomáhat heliskiing zažít. Pro horské vůdce je heliskiing jeden z možných vrcholů kariéry.
Takže vaší nejoblíbenější destinací je Kanada?
Určitě. Kanada, oblast Britské Kolumbie, je pro freeride lyžování naprosto nejlepší místo. Heliskiing zde vznikl v 60. letech a postupně se rozšířil i do dalších zemí světa. Je zde také největší koncentrace všech heliskiingových společností na světě. Zkusit jej lze i v Alpách, ale tam je omezen zákony a prostorem, kde helikoptéry mohou přistát. Velký boom zažívá ve Švédsku a provozuje se i v takových destinacích, jako je Nový Zéland, Kavkaz nebo Kamčatka. Heliskiing je čím dál populárnější, ale je to také velmi drahá atrakce, a není tak pro každého.
Kolik stojí takový heliskiing v Britské Kolumbii?
Každá společnost má jinou nabídku, ale bývá to v rozmezí 15 až 30 tisíc korun na osobu a den.
Musí mít zájemci o heliskiing nějaké specifické zkušenosti?
Měli by mít zkušenost s freeridem, aby uměli lyžovat mimo sjezdovky ve volném terénu. Pokud mají takové lyžování rádi, pak jim nic nebrání v tom, aby heliskiing vyzkoušeli. Ale vyzkoušet se dá třeba i skialpinismus, který spojuje přechod hor na lyžích s freeridem. Lidi si vyšlapou nahoru a pak si kopec sjedou. V Evropě se dá jít třeba pětidenní pochod přes sedla z francouzského Chamonix do Zermattu, takzvaný Haute route.
V čem přesně spočívá práce horského vůdce při vedení heliskiingové nebo skialpinistické výpravy?
Horský vůdce zajišťuje bezpečnost a zábavu lidí. Program vymýšlí podle velikosti a lyžařské zdatnosti skupiny. Pokud jede s velmi dobrými lyžaři, jezdí dlouhé sjezdy terénem, s průměrnými lyžaři jezdí méně obtížné tratě s menším sklonem. Jejich bezpečnost je vždy na prvním místě, protože tyhle disciplíny jsou často rizikové, zvláště pro lidi, kteří terén neznají. Horský vůdce dokáže díky svým zkušenostem vymyslet trasu tak, aby účastníky bavila, užili si ji, nepřecenili svoje síly a nedostali se tak pokud možno do průšvihu. Lidi jezdí na hory od toho, aby si lyžování užili a dobili při něm energii, ne aby se odrovnali.
Stal se vám v horách nějaký "průšvih"?
Při práci horského vůdce naštěstí ne. Při výstupech na hory, jako je Gerlach nebo Matterhorn, vede horský vůdce lidi na krátkém laně a stává se, že někdo najednou spadne. Horský vůdce ho musí chytit, je to jeho práce, musí být schopný to udělat.
Sám jsem kdysi neplánovaně skončil v lavině, naštěstí mě moc nezasypala, takže jsem se dostal ven. Ale byl jsem také svědkem lavinové nehody, při níž zahynul člověk. Po takových situacích má člověk nad čím přemýšlet.
Jak by se měl člověk chovat v případě, že se ocitne v lavinovém nebezpečí?
Nejdůležitější je se do něj vůbec nedostat. Pokud se v zimě na nějakou túru do hor člověk vydá, měl by se pohybovat po co nejméně rizikových trasách. Důležité jsou aktuální informace, kterých je dnes na internetu obrovské množství, ale člověk je musí umět přečíst. Podstatná je nejenom aktuální lavinová výstraha, ale i to, co znamená a proč je vypsaná. Je potřeba vědět, které svahy jsou nebezpečné, odkud kam fouká vítr a podobně. Pokud se člověk v informacích nevyzná, neměl by se bát zeptat nebo využít služeb horského vůdce.
V případě, že se někdo rozhodne vyrazit mimo sjezdovku do volného terénu, měl by se vybavit třemi základními věcmi, takzvaným záchranným vybavením - lavinovým vyhledávačem, sondou a lopatou. Pomocí přístrojů jej dokážou kamarádi, případně záchranáři, najít a vyhrabat ven. V posledních letech se součástí vybavení stává také batoh s airbagem. Funguje podobně jako ten, co je v autě. V momentě, kdy vás lavina zachytí, airbag odpálíte, on se pomocí batohu nafoukne a drží vás na povrchu laviny. Zvyšujete tím svoji šanci na přežití.
Může se jet lyžovat do volného terénu i přesto, že je vyhlášeno lavinové nebezpečí?
Záleží na konkrétních aktuálních informacích o podmínkách z daného místa. Musíte vědět, jestli za lavinové varování může teplota, vítr, mráz nebo nebezpečná vrstva sněhu. Doporučit freeride nebo jakékoliv lyžování ve volném terénu během lavinového nebezpečí není vždy jednoduché. V zásadě ale platí, že čím vyšší je lavinový stupeň, tím vyšší je i riziko. Zjednodušeně řečeno, když je například stupeň 3 z celkem pěti (stupeň 5 je nejvyšší a znamená velmi nebezpečnou situaci, pozn. red.) a podíváte se na terén, může být polovina velmi nebezpečná a ve druhé polovině to bude v pořádku. Riziko je laicky řečeno 50 na 50. Vždy je ale velmi důležité určit správně svah, trasu, kudy jít a kde lyžovat. Tohle všechno se člověk naučí rozpoznávat ve speciálních lavinových kurzech a zkušenostmi.
Minulý týden byly hlášeny laviny hned z několika evropských oblastí - ze Savojských Alp ve Francii, ze švýcarského horského střediska Zermatt a z italského Sestriere. Bývá takové množství lavin obvyklé, nebo je na vině proměnlivé počasí letošní zimy?
Vždycky je to počasím, ale tahle situace byla extrémní a v tomto období obzvláště neobvyklá. Každý případ bývá vždycky unikátní, záleží na konkrétních podmínkách, které v oblasti panují - jako je množství nového sněhu, vítr, teplota, nebezpečné vrstvy a podobně.
Vítr nafouká sníh do desek na svazích, představte si to jako závěj, jakmile na ni vstoupíte, dá se celá do pohybu. A když sníh teplem taje, tak stejně jako ze střech padá dolů, do údolí. Lavinové stupně se v Alpách v posledních dnech pohybovaly kolem 4, což je druhý nejvyšší stupeň a ukazuje na vážnou situaci, člověk by se tak neměl na túry vydávat. Lyžování při takto vysokém stupni není moc bezpečné. Riziko je tak velké, že se často uzavírají sjezdovky, komunikace, nebo i celá údolí, nezřídka jsou evakuovány i chaty, hotely, někdy i vesnice.
Pokud by se někdo chtěl stát stejně jako vy horským vůdcem, co k tomu potřebuje a jak se na to musí připravit?
Je to jednoduché - musí mít rád hory a měl by se v nich už nějaký čas pohybovat. Měl by být taky horolezcem a dobrým lyžařem. Pak už stačí přihlásit se v dané zemi do asociace horských vůdců, kde najde, jaké jsou podmínky pro přijetí. Každý musí složit přijímací zkoušky a škola trvá zhruba tři roky. Nejdůležitější ale je, aby tu práci skutečně chtěl dělat a měl rád hory.
