Od chvíle, kdy si na severu Ameriky vyzvedli svou přestavěnou dodávku, už utekla pěkná řádka dní. Ručička tachometru na palubce vozu se přehoupla za hranici 20 tisíc kilometrů, zadní sedadla pokryla pěkná vrstva drobků a rodiče se pomalu přestávají bát, že své děti jednoho dne vysadí a ponechají svému osudu.
"Dlouhodobé cestování s malými dětmi není stejné, jako když jedete na třítýdenní dovolenou do hotelu, kde v podstatě nemusíte nic řešit. Tady pořád něco plánujete a do toho vás někdo tahá za rukáv, že mu nevěnujete pozornost," líčí rodiče usazení u venkovního stolu v jednom z kempů mexické Dolní Kalifornie. I když slabý signál v telefonu občas rozostřuje jejich snědé obličeje s blonďatými vlasy, člověku neunikne šumění moře ani pištění dětí, které co chvíli ostýchavě nakukují do webkamery.
"Emmo, co se ti na cestování líbí?" ptá se šestileté dcery její tatínek, který letos na jaře uzavřel své sedmileté zaměstnání v Bruselu a než aby se s rodinou vrátili rovnou do Prahy, vydali se na cestu kolem světa dlouhou 60 tisíc kilometrů. "Bazény," říká bez váhání modrooká holčička.
"Brzy jsme na cestách zjistili, že abychom se z toho nezbláznili, musíme mít na paměti aktivity, které nás dospělé sice nebaví, ale pro děti jsou to momenty dne. Takže kromě národních parků a muzeí objíždíme také třeba městské bazény, pláže nebo hřiště. První dva měsíce jsme z toho byli úplně orvaní. Museli jsme slevit a uvědomit si, že sice neuvidíme všechno, ale že to tak je v pohodě," dodává Kristina.
Vrátit se domů dřív by nebyla ostuda
Adam miluje plánování. Rád promýšlí věci do posledního detailu, což na cestách s dětmi nejde často a už vůbec ne každý den. "Zní to banálně, ale jedna z největších výzev pro mě je naučit se žít tím, co je teď, a ne tím, co bude. Aby člověk místo prožívání těch míst, na kterých zrovna je, nestrávil většinu času u map a všemožných aplikací a průvodců. Ne všechno je potřeba naplánovat a člověk se také musí smířit s tím, že některé věci prostě neví dopředu," myslí si.
Starostí s plánováním si ostatně užili dost před cestou. Sháněli dodávku a firmu na její přestavbu, zařizovali mezinárodní řidičské průkazy, běhali po úřadech a dávali dohromady základní harmonogram přes rok dlouhé cesty. "Hlavolamem bylo poskládat jednotlivé etapy tak, aby dávaly smysl podle počasí. Vydat se na Nový Zéland v našem létě nebo do Mongolska v naší zimě by si totiž pravděpodobně neužila ani rodina Eskymáků," říkají.
Rodiče přiznávají, že cesta kolem světa jim před samotným odjezdem začala nahánět strach. Přátelé je v cestě sice podporovali, na Adama s Kristinou to ale často mělo opačný účinek. "Hodně lidí vám píše: 'Jó, to jsme také chtěli udělat, ale nikdy jsme nesebrali odvahu.' A vy nad tím začnete přemýšlet, ptát se proč vlastně, a jestli by nakonec nebylo lepší to ještě přehodnotit," vysvětluje tatínek.
"Byly tedy momenty, kdy jsme vážně pochybovali o tom, zda to zvládneme. Pomohlo nám říct si: 'No tak to prostě zkusíme, a když to nepůjde, vrátíme se z toho světa zase domů. Třeba dřív.' Museli jsme si uvědomit, že to není žádná soutěž. Nikomu nic nedokazujeme, ani sobě. I kdybychom tu cestu nezvládli celou, už ta ujetá třetina nám hodně dala. Rozhodně toho nebudeme litovat," dodávají.
Základní trasu vymysleli takto: od června do listopadu v severní Americe (pět měsíců), následně na Novém Zélandu a v Austrálii (2-3 měsíce), přesun do Indie a pak přes Blízký východ hurá zpět do Evropy (pět měsíců).
"Pokud jde o etapu první, před cestou jsme si na mapách severní Ameriky nakreslili hodně dlouhou čáru napříč a ta měla 15 tisíc kilometrů. Člověk si při tom připomene, jak zrádné je zkreslení našich map a jak zatraceně velká severní Amerika, a Kanada zvláště, vlastně je," líčí Adam s tím, že plán na návštěvu některých destinací se jim už lehce změnil. Například namísto Nového Zélandu navštíví střední Ameriku a Kubu, cestou do Indie se chtějí zastavit i na Fidži.
"Tati, to je ten nejkrásnější západ slunce"
Stres a nervozita rodiče po příletu do Kanady na čas opustila. V zahraničí a s novými podněty se cítili jako na dovolené. "Vstáváte a usínáte, kdy chcete, nebo jíte v restauracích. Brzy jsme ale zjistili, že nám to "dovolenkování" leze do rozpočtu, děti se cítí nesvé a my se začínáme bát, že se neposouváme tak, jak bychom potřebovali. Museli jsme upravit způsob, jakým cestujeme. Třeba více vařit "doma", nastavit si rozumný denní režim a místy trochu přidat. V Americe jsme proto občas děti na večer převlékli do pyžámek, posadili do sedaček a urazili pár stovek kilometrů v noci," vysvětlují.
Děti začátek cesty prožívaly mnohem méně dramaticky. Dvouapůlletému Vilémovi to bylo (a je) zcela jedno a šestileté Emmě stačil příslib, že po cestě uvidí medvědy či jinou cizokrajnou zvěř. "Překvapilo nás, jak rychle si zvykli. Jakoby si vlastně ani nevšimli, že najednou bydlíme na třech metrech čtverečních, že tu nemají svůj okruh přátel a rodiny ani armádu plyšáků. Oblíbená otázka Viléma, kdykoliv nastartuji auto, je: 'Tatínko, teď jedeme kam?' A Emma, ta si vzadu většinou maluje nebo poslouchá pohádky," líčí Adam, který ve volných chvílích popisuje zážitky na cestovatelském blogu The Wandering Family.
Po pěti měsících mají s Kristinou konečně pocit, že jako rodina chytli ten správný rytmus. Zvládají přejíždět delší vzdálenosti, navštěvovat památky i bazény, nakupovat v supermarketech a jednou za tři dny dočerpat vodu. "To, že je cestování s dětmi někdy hodně únavné, je pravda. Člověk nemá téměř žádný čas pro sebe. Pak si jeden z nás musí jít zaběhat nebo utéct na delší procházku, někdy se přetahujeme o to, kdo bude vařit a kdo bavit děti. Občas se na sebe mračíme, ale většinou to naštěstí nikomu z nás nevydrží moc dlouho," usmívá se maminka.
"Přesto máme pocit, že vztahy mezi námi a dětmi dostávají jakýsi hlubší rozměr. Tím, že jsme téměř výhradě takto ve čtyřech, si mnohem více uvědomujeme, jak důležití pro sebe navzájem jsme. Děti se navíc rychle učí a je s nimi legrace. Vilém pozná třeba pelikána a Emma se nebojí komunikovat už ve třech jazycích, umí sčítat a odčítat do pěti a také pochopila, že učení s mámou není pokaždé jen velká zábava. O to víc na ni působí samotné zážitky. Občas mi řekne: 'Tatínku, podívej, to je ten nejkrásnější západ slunce, co jsme kdy viděli'," směje se dobrodruh.
