Plány na cestu kolem světa začaly docela nevinně. Janek si léta přál vrátit se na čas do Austrálie, kde se v mládí učil svému oboru. Krize ve stavařině mu ale dlouho nepřála svůj sen uskutečnit, do toho přišly děti a asi patero stěhování. Když Janek začal o Austrálii naposledy, Eva už si nedokázala představit, že by s dětmi začínali jinde a od znova.
"Hledat nový domov, budovat ho a začleňovat se do tamní komunity, navíc se třemi dětmi - to už mne předem unavovalo. Jednou při procházce městem jsem proto Jankovi navrhla cestu kolem světa s tím, že až se vrátíme, zakotvíme nadobro v Brně. A on se toho chytil," líčí Eva, která plánování s Jankem popisuje tak, že ona je strůjcem nápadů, on je dotáhne a zaplatí.
Na společnou cestu, která měla začít v Austrálii, se připravovali zhruba rok. Vypověděli svá zaměstnání, prodali byt v Praze, přestavěli nákladní automobil na obytný vůz a domluvili, aby děti mohly na rok ze školy. "K tomu nám dodala odvahu přednáška cestovatelského páru, který s dětmi jezdil po ekofarmách ve Španělsku a Portugalsku. Vzdělávali je sami a za dva roky s nimi absolvovali přezkoušení ve škole," popisuje Eva s tím, že ještě před odjezdem přehlásila děti do školy u Uherského Hradiště, která podporuje alternativní vzdělávání.
Z Prahy do Brna západní cestou
Začátkem roku 2022 si rodina začala balit kufry a loučit se s bytem v Praze, do nějž už se nikdy nevrátí. Po více než roční expedici už bude bydlet zpátky ve svém domě v Brně. "Do Prahy jsme zpátky nechtěli, pro nás byl domov vždy v Brně a báli jsme se, že jestli se nepřestěhujeme zpátky teď, tak už nikdy, protože děti v Praze zakoření. Mířili jsme tedy na Moravu, ale namísto po D1 jsme to vzali západním směrem přes zámoří," směje se Janek.
Cestu, kterou kvůli pandemii koronaviru a s ním svázaným opatřením v Austrálii museli na poslední chvíli přeplánovat, začínali v únoru. "Místo do Sydney jsme si koupili letenky do New Yorku, kam jsme také předem poslali svůj obytný dům na kolech. Nový plán zněl tak, že nejprve projedeme USA, pak budeme pokračovat Střední Amerikou a odtamtud dál na jih. Poté odešleme auto zpět do Česka, ale sami budeme letecky pokračovat do Japonska a Austrálie, kde si půjčíme dodávku," popisuje čtyřicátník své záměry.
Pečlivé a zdánlivě nekonečné přípravy trvaly měsíce a s blížícím se datem odjezdu rostla nervozita. Odletět na dalekou cestu bylo o to těžší, že vzrušení s rodiči děti vůbec nesdílely. "Je spousta lidí, kteří vám řeknou, že chtěli dětem ukázat svět. Myslím si, že cestu kolem světa dělají dospělí hlavně kvůli sobě. Děti ji neocení. Alespoň ne teď. Perspektivou desetiletého dítěte je rok příliš dlouhá doba. Pokud svět začíná chápat v pěti letech, je dvanáct měsíců dvacet procent jeho dosavadního života," myslí si Janek. Vstříc dobrodružství jeli rodiče v té době se sedmiletým Kubou, desetiletou Jolčou a dvanáctiletou Týnou.
"Cestování s dětmi není dovolená"
Začátkem února byla rodina v Americe, kde na ni v přístavu čekal obytný vůz s vyklápěcími postelemi, kuchyní, toaletou a průchodem do přední kabiny. V následujících měsících to bude jejich jediný domov. "Důležité pro nás bylo, abychom měli dostatečně velké postele. Oba máme skoro metr devadesát a naše dcery jsou jen asi o dvacet centimetrů menší. Potřebovali jsme dostatek prostoru, abychom se pohodlně vyspali," říká pár, který po Spojených státech urazil v 90 dnech asi 13 tisíc kilometrů.
Trasa vedla od východu na západ a pak na jih. Užívali si hlavně národní parky. Koupali se v moři, slezli hory a objímali obří sekvoje. Pokud by nebylo každodenních dlouhých přejezdů, učení, vaření, nefunkčních mobilů a starostí s tím, kde navečer zaparkovat svůj pojízdný dům, byla by to vysněná dovolená.
"Rodiče na nás pořád řvou. Ale není to jen o tom, že na nás rodiče řvou, taky nás skoro neučí. Když nás totiž začne učit máma, tak se po chvilce sesype, jak to nezvládá a proto, že táta nás neučí vůbec. Taky máme trochu problém s hledáním přespání, takže zakotvíme třeba až v devět večer," píše desetiletá Joli na blogu, který rodina založila před cestou pro své přátele a nadšence do cestování s dětmi.
"Není to dovolená. Nejste na čtrnáct dní v Řecku, kdy všechny vaše problémy zůstanou doma. Tady musíte pořád něco řešit. První pololetí jely děti podle učebnic, pak už měly i hodiny online. Evě neustále říkaly, že se těší na paní učitelku, protože 'mami, ty nejsi normální paní učitelka'," říká pobaveně Janek. "Pak byl zase problém jídlo, které dětem často nechutnalo. Nechtěly jíst tamní šunku, máslo ani chleba. Vy to neřešíte, ale oni vám řeknou, že se to nedá jíst, protože to chutná jinak. Jsou prostě chvíle, kdy jste za nejblbější rodiče na zemi," říká s nadsázkou sympatická maminka.
Ve velkých městech se zdržovali krátce. Obytňák v nich nebylo snadné zaparkovat a také se chtěli vyvarovat toho, aby byli s dětmi na očích. Překvapilo je, když se v Los Angeles museli proplétat mezi stany, které si lidé bez domova postavili na ulici nedaleko chodníku slávy. V New Orleans se zase děti bály tak, že nechtěly vylézt z auta. V přírodě byli v bezpečí a kempovali na divoko, to se ale po překročení hranic Střední Ameriky rychle změnilo.
"Přejedete hranice a jedete od nuly"
Ze Států sjeli do Mexika, kde strávili přibližně dva měsíce. To byla podle nich poslední civilizovaná země. "Mexičané se snaží být trochu jako Američané, a tak zapracovali na bezpečnosti. Kartely tam sice pořád jsou, ale podařilo se jim tam vymýtit politicky motivované násilí. Všichni nám říkali, že až tam budeme, ať se hlavně pořádně najíme, protože dál na jih už to bude stát za bačkoru. A měli pravdu," shoduje se pár.
Ve zbytku Střední Ameriky si v restauraci koupí už jen kuře s rýží a fazolemi. Obytné auto jim naštěstí dávalo možnost, aby si vařili sami. Někdy byl problém se domluvit s celníky. Angličtina jim na hranicích byla málo platná, většinou si museli pomoct lámanou španělštinou. "Janek měl na celníky naučené takzvané 'balící' hlášky. Když se ho zeptali, jestli umí španělsky, řekl, že jo, a předvedl jim, jak si objednává pivo. Prolomilo to ledy," líčí Eva s tím, že cestou se od lidí naučili různé triky, jak přestát všudypřítomné kontroly.
"Němci nám například poradili, ať z obytňáku nevytahujeme schůdky. Že tím předejdeme tomu, aby nám při hledání drog korbu obrátili vzhůru nohama. Lidé v Latinské Americe mají totiž asi metr šedesát, a tak jim dá práci se do tak vysokého auta dostat bez pomoci," směje se otec tří dětí, kterého na check pointech a hranicích měli za blázna, protože už od Mexika tvrdil, že s rodinou míří na jih Argentiny. "Znělo jim to tak šíleně, že často jen mávli rukou a nechali nás jet," dodává.
Týden co týden byli v jiné zemi. Navštívili Belize, Guatemalu, Honduras, Nikaraguu, Kostariku, Panamu a následně země na západním a jihovýchodním pobřeží Jižní Ameriky. Viděli tamní přírodu, památky, mayskou i inckou kulturu a zažili i atmosféru, když Argentina skórovala na mistrovství světa ve fotbale. "Na Latinské Americe je frustrující to, že tam nic moc nefunguje. Navíc, když přejedete hranice, začínáte od nuly - vše, co jsme se naučili v jedné zemi, bylo v druhé zase jinak. Už na hranicích vám přestanou fungovat mobily a celníci vás připraví o poslední zbytky jídla, které do země nesmíte převážet. Tomu jsme si v Evropě už odvykli," přemítají manželé.
Osm měsíců spali nejen v kempech, ale i po koupalištích, na zahradách tamních obyvatel a benzinových pumpách. "Benzinka byla naše poslední záchrana. Je tam bezpečno a často tam mají i sprchy," vysvětlují. Bezpečnost byla na prvním místě. Problematickým místům se vyhnuli nebo jimi jen rychle projeli. Když dojeli do Montevidea, měli za sebou 43 tisíc kilometrů a dalších 13 tisíc před sebou. Čekaly je ještě dva týdny v Japonsku a tři měsíce v Austrálii, kam ale mířili "po svých", jelikož vlastní auto z Jižní Ameriky mířilo zpět do Čech.
Návrat
Ze své expedice, kterou pojmenovali Světu vstříc, se vrátili před pár měsíci. Děti úspěšně složily všechny zkoušky. "Za ten rok se toho hodně stalo. Začala válka na Ukrajině, vyměnili jsme prezidenta a vzrostly ceny potravin. Překvapivě jsme se ale rychle aklimatizovali a přišlo nám, jako bychom byli pryč jen 14 dní," říká Eva.
Janek s Evou se těší vzpomínkami na to, jak s dětmi jezdili na koních v Mexiku, viděli činnou sopku v Guatemale, šnorchlovali na korálovém útesu v Belize i Austrálii, odvolili na konzulátech v Tokiu a Sydney a kempovali na místech, která předtím znali jen z filmů nebo učebnic.
Děti zatím o nějakém vzpomínání nechtějí moc slyšet. "Když se zeptáte Julči, co se jí na cestách nejvíce líbilo, odpoví, že přistání ve Vídni," říká vyrovnaně její maminka. "Holky nepřiznají, že se jim to líbilo. Jsou naštvané už tehdy, když jim někdo říká 'ale jděte, jednou za to těm rodičům poděkujete'. Koho to ale bavilo, byl Kuba. Je mladší a má méně komplikovanou osobnost. Když jsme byli na pláži, tak si kopal jámu v písku, v lese zase tloukl klackem do stromu. A to ho zabavilo na celý rok," říká jeho tatínek.
Přestože na cestu kolem světa jeli hlavně kvůli sobě, doufají, že z ní jejich děti budou jednou těžit. "Jsme rádi, že to viděly na vlastní oči. Když se bude mluvit o migrační krizi z Venezuely, vzpomenou si na kolony pěších migrantů a ženy s kočárky, kterým jsme dávali drobné, aby vydrželi zbytek cesty dlouhé dva tisíce kilometrů. Viděly New York, Washington i chudou Guatemalu. Pokud o nich budou někdy číst, vždy za tím budou mít nějaký osobní zážitek," shodují se manželé.
