Hluk, horko, nepohodlí, ale jedeme! Dál a dál na východ, závratnou rychlostí, která někdy dosahuje i osmdesáti kilometrů v hodině. Zní to jako pomalá jízda, ale čekali jsme, že to bude mnohem, mnohem horší. Tohle je tempo, na které jsme zvyklí od trabantů. Sto kilometrů za dvě hodiny, to jde!
Ale ve všem ostatním byla jízda trabantem v porovnání s našimi žlutými žábami naprostý luxus. Teď, daleko na východě Turecka, těsně před hranicí s Íránem, máme s žábami najeto přes 4000 kilometrů, takže konečně můžeme říci, jak se s nimi vlastně jede. Sami jsme to před startem pořádně nevěděli.
Je to hlučné, opravdu hrozně hlučné!
Hluk je jedna z mála věcí, o které jsme věděli, a od začátku se to snažili vyřešit. Pokud se ptáte, jak moc je to hlučné, zajděte si na nejbližší sportovní letiště, najděte si tam nejbližší malé vrtulové letadlo a poslechněte si ho. Takhle je to hlučné.
Žáby pohání roztomilý vzduchem chlazený čtyřválec z hořčíkové slitiny, která by se skvěle hodila do letadla… a podle toho taky zní. Samotná konstrukce auta, byť auto je v tomto případě dost silné slovo, je motor posazený na rám s koly, dekl přes motor a okno. Nic víc. Prostor pro posádku, který by se dal u jiných vozů označit za kabinu, je mnoha otvory propojen prostorem pro motor.
A tak všechen ten letecký hluk leze do kabiny. Tedy "kabiny". Vymýšleli jsme spoustu způsobů, jak jej odstínit nebo alespoň zmírnit, ale nepomohlo nic. A tak jsme skončili tam, kde jsme začali, u leteckého řešení. Jezdíme s interkomem a sluchátky do závodních aut.
Mít na hlavě sluchátka po dlouhé hodiny není nic moc příjemného. Když zastavíme, první, co necháme odpočinout, jsou uši. Když je horko, potí se pod nimi hlava. Ale nejen že neohluchneme, my se dokonce navzájem slyšíme!
Je v tom horko, někdy opravdu hodně horko!
Že nám bude v autě, které nemá žádné topení, vedro, jsme nečekali. Potíž ale trochu je, že auto nejvíce topí, když je největší teplo. Je to tím, že ono netopí, ono se chladí přes "kabinu". Zavřít vzduchem chlazený motor z malého osobáku (motor pochází ze záporožce, což byl takový sovětský trabant) do vany plovoucího auta je recept na to, jak jej spolehlivě upéct. Místo aby k němu přicházel stále nový chladný vzduch, dusí se zavřený v sauně svého vlastního vedra.
Zatímco běžný postup u vzduchem chlazených motorů bývá, že ventilátor fouká chladný vzduch na motor, u žáby si saje horký vzduch z vany okolo motoru a fouká ho ven výdechy na kapotě, které žhnou jak sušák na ruce na veřejných záchodcích.
Aby ale tohle alespoň nějak fungovalo, musí se do vany k motoru dostávat chladný vzduch. Ale protože je vana zavřená, aby do ní neteklo, když žába plave, dostává se tam klapkou na kapotě, která se otevře proti směru jízdy, a nápor vzduchu žene chladné povětří k motoru.
A kam že mizí horký vzduch z prostoru motoru? Do prostoru pro posádku. Valí se tam všemi možnými dírami, kolem pedálů, kolem volantové tyče, pod podlahou… pokud auto nemá na sobě plachtu, ještě se to dá, ale my tam plachtu máme a horko se hromadí uvnitř, a tak větráme, co to dá. A samozřejmě motor je potřeba nejvíce chladit v největším horku a nejméně chladit v největší zimě. Takže čím je větší horko, tím je vám větší horko, a naopak.
Je to nepohodlné, ale ne tolik, jak jsme se báli
Žába je motorový žebřiňák se sedačkami. V původním provedení má jednu mizernou sedačku a dvě nouzové sedačky, které se zaklápí do podlahy. To je konfigurace, u které jsme záhy zjistili, že se tak dá jet pár desítek kilometrů, ale ne pár tisíc. A tak jsme začali shánět sedačky. Testovali jsme jich dost, ale vyhrály ty z Land Roveru Defender. Perfektně tam seděly, a především byly k dispozici, protože majitelé Defenderů je vyndávají jako málo pohodlné. Pro nás byly požehnáním.
Ale současně chápeme, proč je mění. Sedačka je jen vrstvička molitanu na kusu plechu. A po čase vás opravdu bolí zadek. Alespoň je dost místa na nohy. Tolik prostoru, jako je v žábě, jen tak nějaké auto nemá.
Pokud jde tedy o dva pasažéry sedící po stranách o trochu více vzadu než řidič. Ten to má složitější. Sedí uprostřed a do auta musí doslova nastoupit v plném významu toho slova. Vlézt dovnitř a zasunout se za volant s jednou nohou na jedné straně převodovky a druhou na druhé s pákami mezi nimi. Jako v traktoru.
Mnohem zábavnější je ovšem vystupování. Řidič je za volantem zapadlý jako za kulometem, a jediný způsob, jak se dostat ven, je přehodit jednu nohu horem přes volant. Je to velmi neelegantní, ovšem dosti akrobatické. Pak už jen vypadnout přes vysoké borty pramice na kolech ven a můžete se konečně protáhnout.
Ovšem je tu jedna velmi luxusní věc: výškově stavitelný volant! Ten se ovšem nemontoval proto, aby se řidiči pěkně sedělo, ale proto, aby se auto dalo řítit vleže, což byl jediný bezpečnostní prvek, jaký luaz do boje měl. Když ležíte, sice se vám špatně řídí, ale spíše vás netrefí.
Je to slabé a moc to neuveze
I když žáby pohání o něco silnější motor než trabanty, tím, že jsou těžší, vyjde to tak nějak nastejno. Každý větší kopec vás zpomalí a pořádný kopec, ten vás donutí jet na jedničku, pomalu, 15 km/h, stále výše a výše, než je motor tak horký, že musíte zastavit a počkat, až vychladne.
A k tomu ještě jedna tříkolka
Naši žlutou kolonu tvoří nejen dvě žáby, ale ještě Honda ATC 200 řečená Kačenka (protože ve vodě plave jen prázdná a musí se tahat, jako kačenka). Je to tříkolka vyráběná v 80. letech, jejíž produkce skončila proto, že se na ní zabilo moc lidí. Předchůdce dnešních čtyřkolek.
Sedlá ji náš nezničitelný motorkář Marek Slobodník, který projel na Jawě 250 polovinu světa, na Pionýru přejel Afriku a z Indie dojel až domů do Banské Bystrice na dieselové motorce. Nic z toho ale nebylo tak nepohodlné jako naše Honda. Přední kolo je velmi symbolicky odpruženo vidlicí jak z levného horského kola, zadní dvojice kol není odpružená vůbec.
Jediné tlumení obstarávají obrovské pneumatiky, které jsou stavěné na nízký tlak, ale jak nízký, zjišťujeme až za pochodu. Čím měkčí kola jsou, tím lépe se Markovi jede. Ale pořád ho bolí zadek. A tak poté, co se projdeme po historickém centru Istanbulu, shání dva dny polštářek na sedlo, a když Dan najde na ulici pohozený potah na sedlo motorky, nadšeně to přivítá. Když se otočí naruby, je jako nový.
Ovšem Markovi to nestačí, a tak si pořizuje nafukovací polštářek, který na sedlo přitáhne povlakem na polštář. Kačenka vypadá jako velbloud, Marek sedí hrozně vysoko, ale jeho zadek je mnohem spokojenější!
Auto nemá žádnou automatiku, jen slušnou řádku budíků, které je potřeba si hlídat. Otáčky, teplota oleje, tlak oleje. Je to jako ovládat lokomotivu. Když je olej moc studený, zavřít chladicí klapku, pak ji otevřít napůl, pak úplně, pak zapnout přídavný ventilátor chlazení oleje… a pak jej zase vypnout, přivřít klapku… a tak pořád dokola.
Brzdit opatrně, protože bubnové brzdy moc nebrzdí, řadit opatrně, protože převodovka není vrcholem přesnosti… esence řízení z dob, kdy se auta neřídila sama. Jezdit žábou je zážitek, ne vždy pozitivní, ale rozhodně intenzivní!
