Do Saúdské Arábie jste odjel v roce 2015 jako vědecký pracovník. Co vás lákalo na práci v tomto konzervativním království?
Rakouský profesor Heribert Hirt hledal někoho, kdo rozumí buněčné biologii rostlin a mikroskopii. Do Saúdské Arábie a do ropných zemí na Arabském poloostrově obecně se nikdo moc nehrne, lidé tam většinou jdou jen kvůli vysokým platům. Zatímco v Evropě nebo Americe musíte žádat o peníze na výzkum přes granty a šance na úspěch je poměrně malá, v Saúdské Arábii byly snadno dosažitelné.
Bylo štěstí, že jsem zrovna já měl specializaci, kterou si profesor Hirt představoval. Sám jsem potřeboval změnu a taky peníze. Řekněme si to upřímně, vědecký plat v Česku bohužel nedosahuje ani průměrného českého platu. Původně jsem měl nabídku do Kalifornie, ta ale nakonec nevyšla, protože jim na univerzitě zkrouhli rozpočet, tak jsem kývl na Vědecko-technickou univerzitu krále Abdulláha, známou pod zkratkou KAUST.
Ale zásadní pro mě bylo také cestování a poznávání země, lidí jako já ale byla hrstka. Řekl bych, že většina cizinců se cestování po Saúdské Arábii spíš bála, jednak kvůli specifickým zákonům a obyvatelům, což podle mě není objektivní důvod, a pak kvůli dopravě. Chování arabských řidičů na silnicích je šílené, proto Saúdská Arábie společně s Gruzií mají statisticky největší množství smrtelných nehod na počet obyvatel. Bez auta se nikam nedostanete, veřejná doprava mezi městy totiž v podstatě neexistuje a městská, snad kromě Rijádu, vůbec ne.
Ropné království nemá v očích většinové veřejnosti zrovna nejlepší pověst. Tušil jste před odjezdem, jaký život vás zde čeká?
Byl jsem dříve v pár okolních státech, protože na Blízký východ jezdím poměrně často a rád. Do Saúdské Arábie jsem se vždycky chtěl dostat, protože zakázané ovoce nejvíc chutná a cestovat do zemí, kam je těžké se dostat, je vzrušující. Věděli jsme, jak to chodí v muslimských zemích i v pouštním podnebí, takže to pro nás nebylo nic zásadně nového. Na druhou stranu je pravda, že země má svá specifická konzervativní pravidla, která byla nová.
Donedávna to byla poslední země na světě, kde nesměly řídit ženy. Moje manželka tak řídila jenom v poušti nebo v rámci našeho uzavřeného univerzitního kampusu, kde jsme bydleli a kde de facto neplatily saúdské zákony. Potom všechny obchody, úřady, benzinky musí zavřít během modlitebních časů, takže v poledne, odpoledne, při západu slunce a večer. Na to jsou až 45minutové přestávky, a pokud jste třeba na nákupech, město najednou umře a nedá se nic dělat - nedojdete si do restaurace, nenakoupíte… muslimové se jdou modlit nebo si dát cigaretu. Pokud ale neděláte ani jedno z toho, nemáte co dělat. Tohle nás trochu překvapilo a někdy to komplikovalo život.
Překvapilo vás něco dalšího?
Překvapila nás úžasná soudržnost arabských rodin, žádné bližší vazby jsme my se Saúdy bohužel nenavázali, protože jsou celkem uzavření. Na univerzitě jsme sice měli se saúdskoarabskými studenty dobré vztahy, ale udržovali určitý odstup.
Mají Saúdové povědomí o České republice?
Je zajímavé, že znají víc Českou republiku než Československo, na rozdíl od Němců a Francouzů. Českou republiku znají hlavně díky lázním, potkal jsem hned několik Saúdů, kteří byli v lázních v Teplicích nebo v Poděbradech, kde se na tuhle klientelu specializují. Nemohli si je vynachválit. Česko znají také přes broušené sklo a šperky. Ale třeba škodovky neznají.
V jednom z předchozích rozhovorů jste život v Saúdské Arábii přirovnal k životu ve zlaté kleci, protože jste bydleli v uzavřeném univerzitním kampusu. Štvalo vás to?
Arabská města jsou chaotická, zaprášená, úroveň činžovních domů je hrozná a drahé vilové čtvrtě si drží Saúdové, takže jsme byli naopak rádi a připadali jsme si jako někde v Kalifornii. Pro zahraniční experty velké firmy obvykle staví speciální čtvrtě nebo bloky obehnané zdí a kontrolovanou bránou - to je obecný rys v ropných státech. Taky to může být uměle vybudované celé město, což byl i náš případ. Univerzita byla hodinu jízdy od druhého největšího města Džidda a byla postavena vedle rybářské vesnice Thuwal, na pobřeží Rudého moře. Byla založena úplně nově, v Česku bychom řekli na zelené louce, ale tam to spíš bylo na hnědé slané poušti.
Městečko vybudovali američtí architekti a má například vlastní zařízení na odsolování mořské vody, základní obchody, supermarket, školky, školy, parky, dokonce golfové hřiště, přístav a vlastní pláž. Je to samostatné město, ve kterém žije asi osm tisíc lidí. KAUST je obehnán zdí, střežený a smějí do něj striktně jen zaměstnanci a jejich rodiny. Nikdo nás tam ale nedržel, mohli jsme kdykoliv ven, což jsme taky dělali. Koupili jsme si terénní auto a cestovali jsme do hor, pouští i na nákupy do města Džidda, abychom království, které nikdo moc nezná, prozkoumali.
Není trochu bizarní bydlet v městečku v poušti obehnaném zdí?
Není, městečko je relativně velké, na hraniční zeď jen tak nenarazíte. Kromě toho máte dost práce a s rodinou řešíte každodenní starosti, jako jsou nákupy, učení nebo úklid. Spíš je příjemné, že do práce, do školy, ke známým to máte všude pět minut na kole. Limitující byl jenom zákaz alkoholu, který platil v kampusu stejně jako v celé Saúdské Arábii. Tak jsme si často kupovali alespoň hroznový džus… Zajímavé je, že KAUST měl i jedno z tehdy dvou kin v zemi. Dneska už ale Saúdové otevřeli několik normálních kin v největších městech.
Saúdská Arábie nedávno oznámila, že se otevírá světovému cestovnímu ruchu, a lidé si tudíž budou moci požádat o turistická víza. Která místa podle vás stojí za vidění?
Velká města jako Džidda, Rijád, Al Ula, Taif, Nadžrán mají pár zajímavých ukázek staré i moderní architektury. Města mají obvyklé i nějaké tradiční tržiště - souk, kde se prodává všechno od zeleniny po čínské zboží. Zajímavé je konkrétně třeba rijádské muzeum nebo soukromá muzea různých šejků. Pro turisty je ale daleko lepší s městy neztrácet čas a vyrazit do hor, pouští, na historické památky, do starých vesnic, pouštních údolí nebo navštěvovat etnografické zajímavosti, jako je sklizeň datlí nebo návštěva velbloudářů.
Na jihu království v Asirských horách žije třeba kmen květinových lidí, kteří až donedávna byli velmi nepřístupní a cizince vyhazovali. Dneska se s nimi člověk může setkat na tržištích pod horami, patří mezi nejzajímavější etnika Saúdské Arábie. Na jihu je také provincie Nadžrán, která dříve spadala pod Jemen, a tak jsou zde prvky jemenské kultury a architektury. Ta se snadno pozná podle tradičních hliněných domů. Další zajímavou oblastí je pak sopečné pole Harrat Khaybar za Medinou. Celé dlouhé Asirské pohoří s příjemných klimatem a cypřišovými lesy je velmi pěkné, člověk ho nemůže prozkoumat za tři roky.
Úplně nejlepšími zážitky však pro nás byla pohostinnost Arabů. Pokud se s nimi setkáte v poušti nebo někde na vesnicích, většinou vás pozvou na kafe, čaj, jídlo nebo i nocleh. Úžasné je taky kempování v poušti, protože je tam krásná noční obloha, klid, úžasné skalní útvary, akácie…
Cizinci se však nedostanou například na posvátná místa do Mekky a Mediny, je to tak?
Ano, tahle dvě města jsou pro muslimy posvátná a nemuslimové tam nesmí. Když se blížíte po dálnici k Mekce nebo Medině, jsou tam červené, výrazné cedule s nápisem "Muslims only". Nemuslimové města musí objíždět. Medinu jsme mohli objíždět alespoň po jejím dálničním okruhu, ale v Mekce se nesmí ani na něj. Nevím, co by se stalo, kdyby se nemuslim do města dostal, ale byl by to pravděpodobně epický průšvih a v lepším případě by to možná skončilo zatčením a okamžitou deportací.
Kromě návštěvy Mekky a Mediny je ještě něco, co jste si jako cizinci nesměli dovolit?
Muži by nesměli nosit kraťasy, ale místní mládence ve městech v nich už občas potkáte. A ženy se musí v Saúdské Arábii zahalovat, povinná je abája (lehký oděv zakrývající celé tělo, pozn. red.) a doporučený je šátek. Ale ani šátek, ani nikáb (závoj zakrývající obličej, pozn. red.) není povinný pro cizinky. Teď dokonce v rámci turistických víz ohlásilo království nové pravidlo, že ženy turistky nebudou muset nosit abáju, pokud budou konzervativně oblečené, což znamená dlouhé kalhoty, dlouhé rukávy, žádné výrazné výstřihy a upnuté oblečení. Celkově se atmosféra oblékání v poslední době uvolňuje, protože v roce 2016 král Selmán zrušil náboženskou policii, která na to v ulicích tvrdě dohlížela.
Obecně je taky slušné ptát se lidí, jestli je smíte vyfotit. Do roku 2007 bylo focení na veřejnosti úplně zakázáno, zrušil to až král Abdulláh. V Saúdské Arábii jsem ale nikdy neměl problém, co se týče focení, chlapi se fotili velmi rádi. Naopak ženy téměř vždy řekly ne. Ale když byly rodiny na pikniku a člověk se domluvil s jejich hlavou rodiny, podařilo se zachytit i ženy, ovšem se zakrytým obličejem samozřejmě.
Řešil jste během svého pobytu v zemi politiku?
Saúdští kolegové se o politice a královské rodině nikdy nebavili. Světovou i regionální politiku jsme tak diskutovali jen mezi ostatními cizinci.
Překvapilo vás, že se království otevřelo turistickému ruchu, nebo jde o přirozený vývoj?
V posledních čtyřech letech jsme byli svědky řady postupných sociálních, právních a ekonomických reforem, které odstartovaly po nástupu krále Salmána a korunního prince Mohameda v roce 2015. Otázka je, do jaké míry je to způsobeno tlakem států zvenčí, názory saúdské veřejnosti nebo ekonomickou situací.
Změny probíhají velmi pozvolna, což je dáno tím, že prudké změny by mohly vést k nestabilitě jako třeba na konci 70. let v Íránu. Obecně se ví o snižujících se zásobách ropy na celém Arabském poloostrově, proto se samozřejmě hodí diverzifikace příjmů, k čemuž může pomoci i turistika. O turistických vízech se mluvilo řadu let. Myslím, že se budou orientovat spíš na muslimské turisty, nicméně se nevyhýbají ani západním.
Předloni například zahájili velký projekt na severním pobřeží Rudého moře, které se jmenuje NEOM, kde chtějí vybudovat nová města, letoviska, plážové resorty orientované na západní turisty podobně jako v Egyptě. Tady se obávám, že pokud to nebude provedené s rozmyslem, může to poničit ekosystém Rudého moře, archeologická naleziště na pobřeží nebo přilehlé krásné hory. Reformy tedy nebyly překvapením a ještě pořád nejsou u konce.
Zmínil jste resorty u Rudého moře, má podle vás Saúdská Arábie šanci stát se podobně oblíbenou destinací, jako jsou Spojené arabské emiráty, zmiňovaný Egypt nebo Omán?
Myslím si, že ze začátku a pro nemuslimské turisty určitě ne, protože Saúdská Arábie je ve světě vnímána jako konzervativní země. Navštívilo ji velmi málo Evropanů a málo z nich tak může vyprávět o tom, jak to tam funguje a co je tam zajímavého. První fáze tak bude pro Saúdy asi těžká, země má co nabídnout, ale teprve vzniká klasická turistická infrastruktura.
V Saúdské Arábii mají pár míst, která jsou i na seznamu UNESCO, ta mohou přitáhnout návštěvníky, ale jen málo z nich má připravené zázemí, aby si jejich návštěvu turisté užili. Proto bude ze začátku určitě těžké pohybovat se po Saúdské Arábii samostatně. Sám jsem připravil dobrodružný outdoorový zájezd terénními auty ve spolupráci se saúdským partnerem a chtěl bych cestovatelům ukázat ta nejlepší místa, která stojí za vidění, například pravěké skalní rytiny, skalní útvary, hliněné mrakodrapy, horské opevněné vesnice nebo život velbloudářů v poušti.
V souvislosti s propagací turismu v Saúdské Arábii americký deník The New York Times upozorňoval na to, že influenceři, kteří do země dostali pozvánku, aby ji propagovali, zapomínají na politiku země. Jak to vnímáte vy?
Lidi by určitě měli brát v potaz všechno, co se v dané zemi děje. Určitě je důležité vidět věci na vlastní oči, protože obraz ve světových médiích bývá často zkreslený. Nechat si fakta přímo na cestě vysvětlit od domorodců, srovnat si vše v hlavě a pak to interpretovat podle nejlepšího svědomí dál. U mě má poznání prioritu. Všude je dnes něco za něco.
Pojedete k moři do Turecka, jehož diktátor Erdogan v podstatě zahájil genocidu Kurdů? Hlídáte si, jestli vaše bavlněné tričko nešily děti někde v otřesných podmínkách? My jsme třeba v roce 2003, kdy vojenská vláda v Barmě začala vydávat turistická víza, hned do Barmy jeli a řešili jsme úplně stejnou situaci: jestli svou přítomností nebudeme podporovat vojenskou vládu, která získá část našich peněz. Jenže země byla dlouhá léta izolovaná, a teprve když tam začali jezdit cizinci, poskytlo to určitou ochranu lidem a kultuře, byť omezenou. Zároveň jsme pečlivě sledovali, které autobusové firmy, ubytování jsou státní, ty jsme nevyužívali a dávali jsme přednost soukromým. Stejný princip lze podle mě použít i nyní v Saúdské Arábii.
Lukáš Synek (40 let)
- Rostlinný biolog se zaměřením na buněčnou biologii a fluorescenční mikroskopii v Ústavu experimentální botaniky Akademie věd. Ve svém domovském městě přezdívaný sedlčanský Marco Polo.
- Procestoval asi 70 zemí světa. Má za sebou např. úspěšnou expedici po Hedvábné stezce, včetně publikované knihy, trek divočinou Grónska nebo podél Nilu až do Chartúmu. V tradičních exotických zemích byl průkopníkem cestování s malými dětmi. Provázel v Jemenu, Iráku a Uzbekistánu.
- Pravidelně publikoval v českém online vydání časopisu National Geographic. Zážitky a fotografie prezentuje prostřednictvím cestopisných přednášek. Další informace najdete na webu.
