Chlapec Gjembo a dívka Taši tráví většinu svého času sportem, sledováním videí a prohlížením Facebooku. Oba by se rádi věnovali profesionálně fotbalu. Zní to jako běžný příběh dvou dospívajících dětí. Až na to, že sourozenci žijí v tradiční himálajské vesnici v Bhútánu. Jejich přání se tak rozcházejí s tím, co by chtěl jejich otec, správce buddhistického kláštera.
Bhútánský dokumentarista Arun Bhattarai a maďarská režisérka Dorottya Zurbóvá sledovali život rodiny v tradiční himálajské vesnici v Bhútánu celkem tři roky. K tématu mezigeneračního sporu v asijské zemi je inspiroval jejich původ i snaha zachytit, jak se mění kulturní návyky ve světle moderní společnosti.
Buddhistická interpretace života
Dokumentaristé se setkali při magisterském studiu a spolupracovali již na několika projektech, jejichž častým tématem byl právě život dospívajících. "Když se Arun vracel po studiích zpět do Bhútánu, zaslechl, že se formuje první národní fotbalový tým a hledají do něj třináctileté dívky. Tak se vydal na místo, kde byl výběrový kemp, strávil tam týden a seznámil se právě s Taši," popsala producentka snímku Zsófie Zurbóvá.
Prvního půl roku se autoři soustředili pouze na téma fotbalu. Později je však Taši pozvala do své rodné vesnice a dokumentaristé se rozhodli téma dokumentu změnit. "Našli jsme rodinu v tradiční části světa, která se snaží porozumět měnící se sexualitě svých dospívajících dětí, a to prostřednictvím buddhistické interpretace života," prohlašují autoři snímku.
Podle rodičů se totiž Taši považuje za chlapce proto, že si nese mužskou duši ze svého předchozího života. Možná právě proto na ni nehledí s despektem.
"Buddhistická společnost je mnohem tolerantnější než ta naše a Tašina rodina je ještě tolerantnější," sdělila producentka. Přesto tato tolerantnost neplatí napříč celou bhútánskou společností a Zsófie Zurbóvá přiznává, že Taši zažila také šikanu. "Proto pro ni bylo velmi důležité dostat se na fotbalovou akademii, kde se cítila svobodná a nebála se projevit," dodala Zurbóvá.
Příběh rezonuje v celé zemi
Centrem jejich zájmu ale není pouze Tašina identita a blízký vztah sourozenců, ale také představa jejich otce, že nejstarší syn Gjembo se stanem správcem rodinného kláštera, jako tomu bylo v rodině po tisíce let.
"Kdo po mně převezme starost o klášter, až jednou zemřu," ptá se otec. "Klášter je naše duše. Pokud se staneš schopným lámou, nikdo nám klášter nevezme," apeluje dál na svého syna. Situace přitom není pro oba vůbec jednoduchá. Pokud by totiž rodina neměla následovníka, jenž by se staral o klášter, ztratila by domov.
Dokumentaristům se přitom povedlo k rodině proniknout velmi snadno, a to přesto, že jsou Bhútánci většinou velmi plaší a málokdy projevují své emoce. "Taši byla od začátku velmi otevřená a nebála se ukázat, co cítí," uvedla producentka. Problém s kamerou neměli ani rodiče sourozenců, i proto, že si bhútánského režiséra oblíbili. "Otec je velmi pyšný na klášter, bylo pro něj velmi důležité to ukázat na kameru a povídat o buddhistické kultuře," dodala Zsófie Zurbóvá.
Pro Bhútánce je nejen překotný technologický vývoj něco zcela nového. První televize sem byla dovezena v roce 1999 a království se tak stalo poslední zemí, která tuto technologii přijala. Moderní hodnoty, jako je demokracie, média nebo urbanizace, se však pomalu dostávají i do do značné míry stále uzavřené země.
"Kulturní střet mezi moderním a tradičním světem je v Bhútánu velmi aktuální. A i kvůli němu je generační propast velmi velká," sdělila producentka dokumentárního snímku.
Pohled na současnou bhútánskou společnost
Film by zřejmě nikdy nevznikl, kdyby se na něm nepodílel rodilý Bhútánec. Dostat povolení k natáčení totiž není snadné. Každý cizinec musí platit 250 dolarů, v přepočtu zhruba 5160 korun, za každý den v zemi, k sobě navíc dostane povinně průvodce, který je mu v patách všude, kam jde.
Arun Bhattarai tak pozval svou maďarskou kamarádku na natáčení jako hosta každý rok vždy na měsíc. Režisérka se však i přesto nemohla pohybovat volně po celé zemi. "Myslíme si, že náš film poskytuje cizincům exkluzivní přístup a pohled na soudobou bhútánskou společnost," tvrdí autoři dokumentu.
Čtyři roky po natáčení žijí Gjembo a Taši stále ve své rodné vesnici a sní o velké budoucnosti mimo klášter. Patnáctiletá Taši nepřestává trénovat a šestnáctiletý Gjembo se i přes přání svého otce stále neuchýlil do kláštera studovat buddhistické rituály.
"Jakmile jsme snímek dokončili, Arun jim ho přijel ukázat. Poté, co film zhlédnul otec, měl s Arunem dlouhou diskusi, protože v něm viděl zcela novou situaci. Nevěděl o tužbách svých děti, o jejich tajemstvích ani o tom, jak spolu mluví, když není nablízku. Hierarchie vztahů v bhútánské rodině je velmi striktní a děti musí rodičům prokazovat respekt. Díky filmu teď otec svým dětem rozumí více, což nás velmi těší. Rozhodl se dát Gjembovi další dva roky, aby dokončil své studium, a pak se uvidí, co bude dál," popsala Zsófie Zurbóvá.
Kinematograf na koni
Sourozenci ve své zemi zřejmě zůstanou, odchod podle producentky zatím neplánují. Díky filmu by se však mohli podívat i do zahraničí.
Na premiéru do Maďarska to však kvůli škole bohužel nezvládli. Přitom byla podle Zsófie Zurbóvé úspěšná: "Od publika jsme dostali mnoho dotazů. Zajímavé bylo, že evropské publikum chápe rebelii vůči otci, ale pokud jste transgender, tak jste divní. V Bhútánu je to přesně opačně - můžete být transgender osoba, ale nesmíte odmlouvat svým rodičům."
Režisér Arun Bhattarai plánuje také v létě objet s dokumentem celý Bhútán a debatovat o něm se studenty i starší generací. Do výbavy pojízdného kinematografu požádal nejen o promítačku a auto, ale pro jistotu taky o koně. Kvůli dešťům je totiž možné, že by cesty, kudy pojedou, nebyly sjízdné.
Dokument Příští strážce byl uveden v rámci festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.
