Pamatujete si na svou vůbec první samostatnou cestu?
No, tomu je dávno, velmi dávno. První cesta byla tajná, bylo mi deset roků a chodil jsem do první měšťanky. Bydleli jsme v německé vesnici na Českomoravské vysočině a chodili jsme do české školy. Ve škole jsme řekli, že maminka je nemocná a musíme ji tři dny opatrovat, doma jsme řekli, že jedeme se školou na výlet. Chtěl jsem tehdy vidět Olomouc, Ostravu, Zlín, Brno a Macochu. A hned v Olomouci nás chytli němečtí policajti, řekli jsme jim, že neumíme německy. Nařídili nám, abychom tam seděli a nikam se nehnuli, zatímco šli pro překladatele. Samozřejmě, že jsme čekali, až zmizí, a jakmile zapískal na nádraží průvodčí, naskočili jsme do vlaku a jeli pryč.
Ostrava mě tehdy velmi zaujala. Přijeli jsme na nádraží a jeli tramvají do města až na náměstí. V muzeu měli velkou expozici důlní těžby, vstupné stálo padesátník, pro nás kluky to bylo něco. Pak jsme se šli ještě podívat na Huť Žofinku a na vysoké pece do Vítkovic. Byli jsme taky ve Zlíně, na Macoše a v Brně, kam jsme chtěli kvůli kostlivcům v kostele. Peníze jsme měli našetřené z prodeje borůvek. O našem výletu se nikdo nedozvěděl.
Vy jste se stejně jako otec začal v České Třebové učit opravářem lokomotiv, konec války jste ale nakonec strávil zákopovými pracemi a domů jste se dostal až po válce, co se stalo?
Zákopové práce jsme dělali na Slovensku, ale naše parta je sabotovala. Volkssturmáci si to samozřejmě nenechali líbit, bydleli jsme v Račišdorfu (dnes městská část Bratislavy Rača, pozn. red.), padli na nás v kině a nikdo se nechtěl přiznat. Tak všech nás třicet kluků nepustili domů a museli jsme pracovat až do konce války.
Z Račišdorfu nás pak vzali do Vídně, kde jsme pomáhali odklízet trosky zasypaných domů po bombardování. Později nás poslali na německou stranu Černé v Pošumaví, kde jsme řezali a uklízeli dřevo pro Němce. A na jarní práce nás zavezli do Svatého Hypolitu (Sankt Pölten) na větší statek, protože německé ženy, co měly zasévat úrodu, přišly o muže, a tak žádaly o zajatce nebo jinou pomocnou sílu. Já jsem spal nakonec 14 dní ve chlévě, protože selka si vzala statného staršího chlapa. Ten mi jednoho dne přišel říct, že v Čechách je převrat. Utekl jsem směrem do Čech a měl jsem štěstí, protože se tehdy vracela řada československých nákladních aut. Dostal jsem se až do Plzně, odkud nás druhý den Američané poslali do Prahy, ale vlak nakonec dojel jenom do Berouna. Tam jsme přespali v tělocvičně a den nato dojeli do Prahy, která ještě doutnala. První vlak na Českou Třebovou jel druhý den a byl úplně nabyt. Tak jsem se dostal zpátky domů.
Vaše cesta do Ostravy, kde jste studoval vysokou školu a kde žijete od 50. let, ale taky nebyla přímočará.
No, po válce bylo moje místo obsazené a nechtěl jsem být jenom pomocným dělníkem, v České Třebové jsem se dostal do učení v armaturce. Jako učeň jsem ale měl skoro vyšší příjmy než ředitel fabriky. Bylo mi 18 let, dovolili mi dělat dvě směny denně a já si ještě načerno přidal úklid celé továrničky. Spal jsem pár hodin denně. Jako učeň jsem ušetřil tolik peněz, že bych si mohl koupit dvě nová auta, ale protože mě nikdo neživil, žil jsem z úspor, které se brzy rozkutálely. To víte, byly taneční, chodilo se za holkama a taky do tehdejšího baru Americano…
Pak jsem si dělal průmyslovku v Šumperku a maturitu. Přemýšlel jsem, kam se hlásit na vysokou školu, Praha byla obsazená, Brno mělo vojenskou školu, tak jsem se nakonec rozhodl pro Ostravu. Musel jsem dělat přijímací pohovor, známky jsem měl dobré, ale bylo mi jasné, že se budou ptát na něco úplně jiného. Tak jsem si koupil Rudé právo a celé ho přečetl. U pohovoru jsem samozřejmě dostal samé politické otázky, tak jsem je odkýval a bylo. V Ostravě jsem od 50. let.
Výčet vašich pracovních úspěchů a osobních rekordů je až neuvěřitelný. Kromě pracovních úvazků a rodiny jste během tří let složil státní zkoušky ze čtyř jazyků - angličtiny, němčiny, portugalštiny a španělštiny. Nehledě na to, že jste překládal také z ruštiny a polštiny. Jak jste to všechno stíhal?
Docela jednoduše, čtyřicet let jsem spal jenom pět hodin denně. Navykl jsem si už jako učeň na tenhle režim. Když jsem přišel z práce, věnoval jsem se rodině, pak jsou nějaké manželské povinnosti, všechno ulehlo nebo šli na televizi a od devíti večer do jedné ráno jsem měl čas. A na šestou se šlo do práce.
A měl jsem jednu výhodu - naučil jsem se velice rychle rýsovat. Konstruktéři normálně v práci snídali, četli si noviny a pak byly diskusní kroužky o tom, jaký byl fotbal. Já jsem na to nebyl, takže jsem si rychle udělal to, co jsem měl, a pak mi zbyl čas na něco jiného. Jeden den v týdnu jsem se zdejchnul do vítkovické zahraniční technické knihovny, o které málokdo věděl a málokdo tam chodil. Lidi neznali řeč a věděli, že se stejně nikam nedostanou, tak proč by se učili řeč. A já jsem říkal, že aby se člověk někam dostal, musí se učit. Když jsem pak našel nějaký dobrý článek nebo novinku, přeložil jsem je a dostal za to zaplaceno. Navíc jsem přišel na různé zlepšováky a měl jsem taky deset vynálezů. Ve větším bytě jsem si v jedné místnosti zařídil kancelář a pracoval v ní na kšeftech.
Cestováním jste strávil celkem dvanáct let, několik měsíců také na pracovních výjezdech. Ale jezdil jste i soukromě, pamatujete si na první takovou soukromou cestu?
Jednou jsme, ještě s měšťankou, jeli na Adršpašské skály, ty jsou i na polské straně. Tehdy to byla součást Německa a Teplice nad Metují se jmenovaly Wekelsdorf. Já jsem si říkal, že je to další země. Paní učitelce jsme řekli, že to trochu obejdeme, ať nemá starost. Tak jsme přešli do druhé země a nikomu nic neřekli. Do konce druhé světové války jsem stihl čtyři země a chtěl jsem poznávat další. Při studiu jsem necestoval, a když jsme měli malé děti, tak to moc nešlo. Ale jakmile jsme se s manželkou oklepali, vyrazili jsme, kam to šlo.
Jednou jsme třeba vyhráli přes Svaz československo-sovětského přátelství zájezd na Ukrajinu. Jeli jsme taky do lidodemo zemí, třeba do Německa. Pořád jsem chodil otravovat známou do Čedoku s tím, aby mi dala vědět, kdyby se objevilo něco zajímavého. A pak jednou za čas zavolala, třeba že pozítří jede loď kolem Evropy. Jedna cesta vedla vlakem do Konstanze (Kostnice) a pak dolů do Egypta kolem Řecka, Suezu, nahoru do dnešní Gruzie, do Jalty, na Krym a zpátky. Za čtyři roky jsme jeli na podobnou cestu, někdo totiž zájezd odřekl, a tak jsme se dostali do Dánska a kolem Skandinávie.
Využíval jsem taky Svazarm a Turisty, protože jsem měl auto. Jednou Svazarm pořádal zájezd k Černému moři a neměli kam dát vedoucího, tak jel vedoucí zájezdu se mnou a s manželkou. A cest přibývalo. (Ukazuje zápisníky o cestách, které za celý svůj život absolvoval. Všechny výjezdy má pečlivě zapsané, pozn. red.) Já jsem známý psavec, víte, píšu si všechno. Cestovní deníky, číslo zájezdu, přehled zemí a oblastí… Třeba tady v jednom roce jsem navštívil: Mosambik podesáté, Svazijsko popáté, Tanzanie potřetí, Keňa počtvrté, Somálsko, Saúdská Arábie podruhé, Súdán poprvé… (Pokračuje ve výčtu.)
Většina lidí za socialismu cestovat nemohla. Vy jste se ale dostal do zahraničí i díky své práci. Byl jste někdy členem KSČ?
Nikdy jsem nebyl členem žádné strany a do komunistické strany jsem několikrát odmítl vstoupit. Nabízeli mi různá místa, ale jenom když vstoupím do strany. Prvně byli rozzlobení, že jsem nechtěl, ale když pak zjistili, že nikdo jiný neumí jazyky a nemá znalosti jako já, mohl jsem svou práci dělat dál. Kolikrát jsme s dětmi nedostali devizový příslib, nebo jsme museli některé nechat doma. Celá léta jsme dělali jen domácí turistiku.
Neuvažoval jste někdy o emigraci?
Přece nenechám rodinu na holičkách, měli jsme tři děti. Žena neuměla žádné řeči a děti taky ne.
Na vašem životě je zajímavé i to, že jste celkem dvakrát pracoval pro OSN, jednou v 70. letech v Maroku a v 80. letech pak taky v Mosambiku. Kromě toho jste v 60. letech rok a půl pobýval v Brazílii, kde jste vedl výstavbu na homogenizaci rudy na Amazonce. Jak jste se k tomu všemu dostal?
Ve Vítkovických železárnách jsem prošel celou řadou funkcí, dělal jsem vedoucího konstrukce, vedoucího oddělení vývoje a pak jsem dělal na marketingu asi deset let. Když přijel někdo z ciziny, generální ředitel zavolal na marketing. Jednou přijel Brazilec, protože Vítkovice nabízely stroj, který jsem znal. Řekl jsem mu, že stroj je dobrý, ale pro Brazílii se nehodí. Tak jsem mu nabídl, že bych mu udělal trochu jiný prototyp. Chlapům v konstrukci jsem sehnal peníze na rozvoj, oni prototyp udělali a následně měli jeho výstavbu jet dozorovat do Brazílie. Ale nikdo tam nechtěl, protože neznal portugalštinu. Do zahraničí se jezdilo za odměnu a jenom straníci, pět různých lidí tam ale odmítlo jet, takže nakonec přišli za mnou, a to jsem byl nestraník! V Brazílii jsem nakonec byl rok a půl a pak ještě několikrát. Napsal jsem k tomu několik knížek (ukazuje na svazky ve své knihovně, pozn. red.), stroj jsem ještě jako obchodní ředitel prodal do Řecka.
Později to bylo ještě lepší, protože do Prahy přišlo OSN. Jezdil jsem do Prahy na úřady a všiml jsem si, že hledali experta do Maroka na posouzení nové fabriky. Nebyl to sice úplně můj obor, ale podobný. OSN mě v roce 1970 vzala a po šesti týdnech mi nabídli, abych objel pár západoevropských států, kde by výrobky taky brali. První bylo Španělsko, pak Holandsko, Švýcarsko a západní Německo. Za tři týdny jsem ušetřil na nové auto a za další tři týdny na ranč, který jsem koupil v Beskydech.
Co vás v 80. letech zavedlo do Mosambiku?
Vyhrál jsem konkurz na místo vedoucího technického poradce OSN pro místní ministerstvo průmyslu. Ministr byl sice technik, ale neměl znalosti z oboru. Náš podnikový ředitel mě pustil, protože to byla mezinárodní spřátelená pomoc. Měl jsem vyučovat dvacet inženýrů, ti vystudovali průmyslovku, ale chyběly jim důležité znalosti. Ve svém volném čase jsem tak napsal skripta a tři semestry jsem je učil na vysoké škole v Maputu. Přijela kontrola z New Yorku s tím, že dělám něco jiného. A když jsem jim řekl, že ve svém volném čase vyučuji, nedokázali tomu uvěřit a zvedli mi plat o tři stupnice.
Z Prahy pak přišla výtka, že dostávám víc peněz než prezident republiky, a že to není možné, protože jsem technik a ještě nestraník. Vyhrožovali mi, že bych po návratu do Československa šel do vězení, ženu by sesadili z funkce vedoucí sestry a děti by nemohly studovat. Tak jsem se jich ptal, na kolik mi plat sníží. Řekli mi, že velvyslanec má sto tisíc korun čistého, pod ním byl obchodní rada s 90 tisíci čistého a pak bych byl já s 80 tisíci čistého. Původně jsem měl 160 tisíc, nabídku jsem ale musel přijmout.
Mosambik v době, kdy jste zde působil, procházel občanskou válkou, nebál jste se?
Věděl jsem, že se tam střílí a můžu se k něčemu připlést. Špatným situacím jsem se vyhýbal. Ale po cestě do kanceláře jsem viděl, jak lidé umírají hlady u cesty, každý den jsem potkal minimálně jednu mrtvolu. Taky jsem tam dostal svou první choleru. Ve zdejší fakultní nemocnici nebyli skoro žádní doktoři, nebyl tam ani záchod a jídlo mi nosili známí. Nakonec mě poslali domů, dávali mi léky, známí mi dělali jídlo a nějak jsem to přečkal. Ale země byla kompletně zničená. Byl jsem v Mosambiku dva roky, a když přišla ze severu takzvaná Osvobozenecká armáda, zničila důl, kde jsem pracoval, a postřílela lidi. Odletěl jsem tak zpátky do Československa.
Právě po návratu z Afriky začala vaše dlouholetá cesta kolem světa. Kam jste se tehdy vydal?
Dva roky jsem žil v takové nepříjemné srabárně a měl jsem našetřeno spoustu peněz, tak jsem se rozhodl, že zažádám o výjezdní doložku a budu jezdit do kulturních zemí. Přišel jsem na pasové oddělení v Ostravě, kde mi řekli, že podle nepsaného úzu mohou nestraníci získat doložku přinejlepším jednou za tři roky. Řekl jsem jim, že do té doby už můžu být po smrti. Nakonec přišli s tím, že kdybych byl penzista, mohl bych dostat doložku každý týden, protože penzisti v zahraničí nedostávají penzi a stát tak ušetří. Tak jsem šel do Vítkovic, dostal jsem výstupní list a doložku, začal si zpracovávat první cestu a odjel jsem na plavbu po Jihočínském moři, od Tchaj-wanu přes jižní Vietnam, část Jávy, Hongkong a okolí až po Jižní Koreu.
Projel jste všech 577 samostatných i federálních států, teritorií a kolonií ve všech šesti světadílech, což z vás udělalo nejzcestovalejšího Čecha a zapsal jste se tak do České knihy rekordů. Kde se vám líbilo nejvíc?
To je rozdíl mezi mnou a Hanzelkou a Zikmundem. Když byli v Argentině, navštívili Buenos Aires, Foz do Iguaçu a pak se vrátili do Chile a na sever, takže projeli třeba šest argentinských provincií, ale na jih od Buenos Aires nejeli. Takhle ale člověk zemi pořádně nepozná. Jediný stát, který nemám kompletně projetý, tedy všechny provincie, je Nigérie. A taky v Etiopii jsem nestihl dvě zbývající provincie kvůli utrženému svalu na ruce, jinak mám všechny státy.
Nejkrásnější byla Havaj, Karibské ostrovy, Pacifické ostrovy… Ale i Madeira nebo Réunion jsou něco. Vždycky jsem rád cestoval po sopkách. Ale úplně nejkrásnější je podle mě Torres del Paine (chilský národní park nacházející se na jihu Jižní Ameriky, pozn. red.). To je něco… hodinu jsem tam seděl, koukal na horské štíty a přemýšlel, kam jsem se až dostal.
Cestoval jste v době, kdy se měnila mapa světa, některé země vznikly, jiné se naopak rozpadly. Jak vnímáte změny v dnešním světě?
Myslím si, že je to horší. Nikdy nebyl svět nábožensky tak rozdělený, jako je dnes. A i jednotlivá náboženství jsou rozdělená, třeba v rámci islámu se bijí jako blázni mezi sebou. Už to není, co to bývalo. Dřív se cestovalo jinak. Třeba jenom Spojené státy americké jsem navštívil celkem osmnáctkrát, abych poznal celou zemi. Jenom škoda, že mi pořád nevychází ta Nigérie. (Povzdechne si.) Psal jsem několikrát na velvyslanectví, ale kvůli Boko Haram mi zakazují jet tam, kam bych chtěl. Pořád jsem to nechával na později a vidíte… (Odmlčí se.) Stejně bych tam jel.
