Do Kambodže se většinou jezdí v zimě, kdy tam je na rozdíl od Česka teplo a sucho. Vy jste do země ale odjel v létě, tedy v období dešťů. Jak to tam v takovém monzunovém období vypadá?
Vypadalo to krásně. Celá země je zelená, všude jsou rýžová pole, palmy, všechno vypadá nádherně. Zároveň jsme neprožili úplný vrchol období dešťů, byli jsme tam v červnu. Takže se střídaly hodinové prudké přeháňky s úmorným parnem. A mně to přijde ideální, lepší než nesnesitelné vedro.
Byla to vaše první cesta do Asie?
V Asii jsem byl úplně poprvé. Už jsem o takové cestě dlouho přemýšlel, ale vždycky mě to táhlo jinam, například do Jižní Ameriky. Takže Kambodža byla moje úplně první seznámení s Asií.
Zažil jste kulturní šok?
Asi trochu jo, i když jsem tam odjížděl informovaný a tak nějak jsem věděl, co mě čeká. Ale úplně nejradši mám, a to platí v každé cizí zemi, první cestu z letiště. Zemi v tu chvíli vnímáte v detailech - třeba jak lidé chodí po ulici, jakými auty jezdí, v případě Kambodže na jakých motorkách nebo kolech jezdí. Jak voní vzduch, jak lidé mluví a podobně. Tyhle první dojmy mám nejradši.
Ale úplný šok… Třeba ve vesnicích v odlehlých oblastech chodí lidé bosí a žijí v domcích s hliněnou podlahou. Člověk to zná možná jenom z obrázků a pak to najednou vidí.
Jak jste se na Kambodžu připravoval?
Hodně jsem si o zemi četl. A protože jsem jel s Člověkem v tísni navštívit jejich mise, o cestě jsme se hodně bavili dopředu. I proto, že jsme nejeli na turistická místa. Dával jsem si třeba pozor na jídlo, ale na konci pobytu jsem si z nějaké rozjuchanosti dal přímo u moře kraba, který evidentně nebyl úplně čerstvý. A na to jsem vzpomínal ještě po návratu domů, ale to se asi musí stát.
Přes to všechno, překvapilo vás nakonec na místě něco?
Lidé, se kterými jsem se tam setkal, byli všichni hrozně milí a usměvaví. Ale místní mě poučili, že lidé v Kambodži mají několik druhů smíchu. Někdy to znamená, že jsou nervózní, nebo že se cítí nepříjemně, že jste je uvedli do rozpaků, nebo že se o něčem nechtějí bavit. Takže pak člověk moc neví, na čem je a na co se vlastně může a nemůže ptát. Protože oni se pořád usmívají a vypadají hrozně spokojeně. Ale ve skutečnosti to tak nemusí být.
O čem konkrétně se místní lidé nechtěli bavit, na co jste se raději neměl ptát?
V Kambodži je pořád aktuální téma Rudých Khmerů, které se týká každého a je to docela ožehavé. Buď byl někdo z rodiny mezi Rudými Khmery, nebo byl obětí Rudých Khmerů. Není nikdo, koho by se to nijak nedotklo. Špatné je, když narazíte na někoho, kdo k nim patřil, o tom se nemluví.
A taky moc nemluvili o současné politické situaci, která není idylická. Sice mají krále, který je osvícený, podporuje umění a mimo jiné mluví česky, protože v Československu studoval, ale moc není v jeho rukách. Tu drží vláda, která pomalu zaprodává jejich zemi Číně. Informaci ale mám od taxikáře, který mě na konci pobytu vezl na letiště. Lidé o tom jinak nechtěli vůbec mluvit. Taxikář byl najednou tak otevřený, až jsem si říkal, jestli to není nějaký špion. Bylo to ve čtyři ráno, město bylo úplně prázdné a mě napadaly fakt zvláštní myšlenky. Ale nakonec se ukázalo, že se asi jenom nebál mluvit.
Co myslel tím, že vláda zemi zaprodává Číně?
Třeba v oblasti Koh Kong, kde dříve byla vlastně jenom džungle, se Čína rozhodla postavit kasino. Vede tudy obří silnice, zatímco jinde jsou jen rozbahněné cesty. A kvůli kasinu museli přestěhovat rybářské vesnice z pobřeží do vnitrozemí. Postavili jim domky, které ale nic nevydrží, a lidé jsou tam trochu ztracení, protože moc neví, co mají dělat. Celý život rybařili a teď najednou žijí v džungli a neví, co s tím. A třeba na tomhle místě pomáhá Člověk v tísni.
Kde ještě Češi pomáhají?
Byli jsme například ve zdravotním centru, takové hezké malé vesnické klinice, kterou postavili Češi. Noc předtím, než jsme přijeli, se tam narodilo dítě, bylo to dojemné. Člověka zahřeje, že někdo vidí Čechy takhle hezky. K takovým zážitkům bych se jako běžný turista nedostal. Dostal jsem se mnohem blíže k lidem, vlastně až do jejich domácností, a to mám na cestování nejradši. Byl jsem v Kambodži zhruba 12 dní, během kterých jsme objeli velký kus země. Prvních šest dní jsme měli naplánovaných skoro po hodinách.
Kambodža není na rozdíl do sousedního Thajska nebo Vietnamu tak častým turistickým cílem. Navštívil jste i nějaké památky?
Je pravda, že Kambodža je turismem trochu nedotčená. Vlastně jediná velká turistická atrakce je Angkor Vat a tam teda proudí davy. Na to, abyste si celý komplex chrámů prohlédli, potřebujete alespoň dva dny. Člověk úplně žasne, co lidé dokázali vytvořit a zároveň jak komplex džungle pojídá. Působí tam velmi silná energie.
V Kambodži je taky krásná příroda. Nádherné je pobřeží na jihu, kam jezdí hodně baťůžkářů. Navštívili jsme i Králičí ostrov, jeden z mála, který ještě působí nedotčeně. Bylo tam jen pár bungalovů, elektřina se v deset hodin večer vypnula a fungovala až zase ráno. Jenom doufám, že se tam nezačnou stavět turistické komplexy a zůstane rájem i nadále. Nikde jinde ale v Kambodži na turisty moc připravení lidé nejsou.
Jan Cina (29)
- Jan Cina je český herec, který účinkuje v divadle, seriálech i ve filmu.
- Už jako dítě si zahrál v českém filmu Smradi z roku 2002.
- Maturoval na hudebně dramatickém oddělení Pražské konzervatoře a nyní studuje alternativní a loutkové divadlo na DAMU.
- Pracuje také v dabingu. Namluvil například postavu Joffreye Baratheona v seriálu Hra o trůny.
- V současné době vystupuje například v A studiu Rubín nebo v divadle Studio DVA.
A jak vám chutnala místní kuchyně? Kambodžané jsou docela známí tím, že jedí brouky, červy, pavouky a další hmyz.
Je pravda, že se tam dají koupit různí brouci, štíři… Já jsem si ale žádnou takovou typickou místní pochoutku nedal. Švábi mě akorát jednou v noci pokousali. Taky jsem úplně nezvládl ochutnat čerstvě vylíhnutá smažená ptáčátka. Místní si pochutnávají i na vajíčkách se zárodkem, ale ani to jsem nezkoušel. Jenom o tom mluvím a je mi z toho špatně. Ale přijde mi vtipné, že Kambodžané pořád něco jedí. Když jsme cestovali, vždycky bylo pro ně důležité zastavit se někde na jídlo. Takže každou chvíli si dávali rýži s něčím a i v těch chudých vesnicích se pořád něco vařilo a každý něco pořád zobal.
Říká se, že cestování je o překračování vlastních hranic. Narazil jste na nějaký svůj limit?
Já asi žádné hranice, které bych nepřekročil, nemám. Mimo nějaké drobnosti, jako je například jídlo, jsem hodně přizpůsobivý. I když jsem někde jen na krátkou dobu, respektuji jinakost a přijde mi zajímavá.
