Mezinárodně certifikovanou horskou průvodkyní jste osm let. S klienty jezdíte do Alp, na Himálaj, a dokonce i do Patagonie. Táhlo vás to do hor odmalička?
Vyrůstala jsem za totality, takže jsem chodila do jisker (dětská organizace, do které byla zařazena z vůle KSČ většina dětí po vstupu na základní školu, cílem bylo připravit je na vstup do pionýra, pozn. red.), takže mám základy branné výchovy a chodila jsme do turistického oddílu. A ačkoliv jsme s rodiči do hor nejezdili často, byla jsem odmalička zvyklá trávit hodně času v přírodě. Protože jsem z Opavy, jezdila jsem pravidelně do Jeseníků nebo Beskyd, což jsou sice nízké hory, ale dřív to pro mě bylo něco.
Na vysoké škole jsem se dostala k lezení, které mě uchvátilo, a díky němu jsem se dostala k vysokohorské turistice. Následně jsem začala vodit pro cestovní kancelář, která byla zaměřená právě na horskou turistiku a outdoorové zájezdy. A pak už se to se mnou vezlo a uvědomila jsem si, že bych v budoucnu chtěla provázet lidi v horách, čemuž jsem podřídila svoje koníčky a způsob trávení volného času. Navíc svého manžela jsem potkala na kurzu, kde dělal instruktora. Díky jeho stoprocentní podpoře se průvodcování a horám můžu věnovat tak často, jak jen chci a můžu.
Co všechno jste musela zvládnout, abyste mezinárodní licenci, která vás opravňuje provádět prakticky kdekoliv na světě v létě i v zimě, obdržela?
Musela jsem umět základy první pomoci, zvládnout orientaci v horách, záchranné techniky, základní práci s lanem, základní znalosti horského prostředí, znalosti fauny a flory, lavinovou problematiku, bezpečnost v zimních horách, bivakování, nouzové přežití. Na mezinárodní úrovni pak i vodění lidí v náročnějším vysokohorském terénu, postup po extrémnějších skalních terénech a podobně. První kurz pro horské průvodce jsem si dělala v roce 2005, ale to tehdy v Česku ještě nebyla šance získat mezinárodní licenci, takže jsem si udělala kurz na Masarykově univerzitě v Brně pro horské průvodce s národní licencí. A když se pak otevřela možnost získat ještě mezinárodní kurz, opakovala jsem národní kurz a doplnila si mezinárodní licenci UIMLA, kterou jsem získala v roce 2012.
Mezinárodní licence garantuje, že průvodce prošel určitým vzděláním, absolvoval náročné zkoušky a má kompetence pro vodění lidí v horách. Každá země si určuje délku a množství kurzů pro licenci jinak, ale je to většinou minimálně 300 hodin výuky, dokládání 40 dní praxe v horách a podobně. V Česku se kurz zahajuje v říjnu a probíhá formou víkendových bloků nebo prodloužených víkendů po celý rok. Po roce následuje zimní část, kdy se kurz věnuje zimě v horách a následují národní a mezinárodní zkoušky. Kurz trvá zhruba dva a půl roku, po kterých můžete nosit na bundě odznáček.
Horských průvodkyň je mnohonásobně méně než horských průvodců. Čím to je?
Průvodkyň s nejvyšší možnou licencí a mezinárodní platností, jako mám já, je v Česku asi osm, včetně mě. Všichni držitelé navíc musí být registrováni v Českém spolku horských průvodců. Ale po horách pobíhá řada žen s dalšími certifikáty, národní licence ale nemají mezinárodní platnost a provádět s nimi kdekoliv není možné. Obecně si myslím, že vodění lidí v horách je stále vnímáno jako převážně mužská doména, ženy se do ní dostávají velmi pomalu a ještě to pár let potrvá.
Jako ženy si navíc musíme dávat více pauz v životě, třeba kvůli zakládání rodiny. I já mám dvě děti a jsem neskutečně vděčná za podporu ze strany rodiny. A pak je to otázka vnitřní motivace. Momentálně jsem lektorkou vzdělávání horských průvodců a taky koordinátorkou celého vzdělávání a z vlastní zkušenosti vím, že ne všichni studenti našich kurzů se chtějí živit průvodcováním po horách. Spousta z nich chce jen zjistit, jak se v nich bezpečně pohybovat.
Co se týče poměru mužů a žen, letos máme v kurzech překvapivě vyrovnaný podíl obou pohlaví. Dříve to byla spíše mužská doména, ale lepší se to. Je to dáno i tím, že lidé mají mnohem lepší časové a finanční možnosti na to, jezdit do hor pravidelně. Obecně sledujeme enormní nárůst počtu lidí, kteří chodí do hor pravidelně, takže pak u nich logicky vzniká touha živit se prací v horách.
Riskují ženy v horách méně než muži?
Určitě ano. Otázka, proč tomu tak je, by byla spíš pro psychologa. Já osobně riskuji méně i proto, že mám děti. Mám tak zodpovědnost nejen za klienty, ale i za děti, které na mě doma čekají a potřebují mě. A obecně mají podle mě ženy vyšší pud sebezáchovy.
Bála jste se někdy?
Snažím se vyhýbat situacím, ve kterých bych se mohla bát. Nicméně v horách nastávají situace, které mohou být nebezpečné, ať už jsou to přírodní katastrofy, sesuvy svahů, náhlé změny počasí, případně zranění, se kterým jste nepočítala a najednou omezí celou skupinu. Obecně se v horách nebojím, mám zdravou míru respektu a snažím se nevyhledávat rizikové situace. Nepříjemné zkušenosti se mi občas stávají, vyhnout se jim nelze, ať už jsou to zmiňované úrazy, zlomeniny, omrzliny nebo popáleniny. Jakmile ale situaci vyřeším a zjistím, co by se stalo, kdyby to bylo horší, posouvá mě to kupředu. Pomáhá mi to na sobě zapracovat. Ale nikdy mě takové situace neodradily.
Jak vás vnímají muži, které provázíte? Nemají vůči vám jako ženě předsudky?
Dělám průvodkyni sama nezávisle na cestovních kancelářích, klienti, kteří se mnou jedou, vědí, co mají čekat. Ale je pravda, že dříve, když jsem jezdila s cestovkami, byli lidé, se kterými jsem se potkala pod horou na parkovišti, občas překvapení. A na některých mužích byl vidět šok a obavy z toho, že s nimi půjdu já, a ne chlap. V posledních letech se mi to ale už moc nestává. Musím přiznat, že se mnou jezdí příjemné skupinky lidí, kteří se mnou nemají potřebu soutěžit. Mám štěstí, že nemusím řešit situace, kdy mě klienti třeba nechtějí poslouchat nebo respektovat, protože jsem žena. Tohle už se mi dlouho nestalo.
A taková situace se vám někdy přihodila?
V minulosti se mi to stávalo. Zejména když jsem jezdila se skupinou, která netušila, kdo bude jejich průvodce. Ale je pravda, že mě zároveň motivovali k tomu, abych se víc snažila a dokázala jim, že jsem žena na svém místě. Ale je pravda, že při organizování ledovcových kurzů v Rakousku občas vidím v očích některých lidí šok z toho, že jsem Češka a jsou z nich cítit pochybnosti, že se svou postavou nikoho nevytáhnu. Proto jim vysvětluju, že existují různé nové techniky, pomocí kterých vytáhnu kohokoliv. Vlastně se těmhle stereotypům moc nedivím, protože podívejte se na mě (37letá horalka je štíhlá a spíše menšího vzrůstu, pozn. red.). Asi ne každý by do mě řekl, že vytáhnu 90kilového chlapa. Takže k moji práci patří i přesvědčit lidi hned na úvod, že se nemají čeho obávat a že jejich předsudky nejsou na místě.
Nedávno jste se vrátila z Patagonie, byla jste i na nejjižnějším cípu Argentiny, a sice v Ushuaie. Byla to vysněná cesta, nebo práce?
Bylo to obojí. Dostala jsem poptávku od stálých klientů, že by se mnou rádi jeli do Patagonie. Což je podle mě jedno z míst na světě, které musíte navštívit alespoň jednou za život. Navíc se mnou byla moje maminka, což bylo úžasné. Víte, je jí už přes 60 let, ale je na tom fyzicky skvěle a všechny treky absolvovala s námi. Cestování má velmi ráda a já mám ohromnou radost, když ji můžu vzít někam s sebou.
Proč by podle vás měli lidé jezdit až do jihoamerické Patagonie, když Alpy nebo Skandinávie jsou Česku mnohem blíž?
Nikde v Alpách neuvidíte ledovec v 800 metrech nad mořem, v Patagonii ano. Je tam jiné počasí, krajina je jiná, fauna a flora je jiná. Ledovcová jezera mají jinou barvu. Je otázkou, zda lidem stačí si o Patagonii přečíst, nebo ji chtějí vidět na vlastní oči. Může připomínat Skandinávii, ale tenhle severoevropský region je mnohem menší, hory a národní parky jsou si mnohem blíž.
Patagonie je rozlehlá, projíždíte jí několik hodin a kolem dokola vás je přitom pořád pustá pampa, kde se po silnici sem tam provalí jenom balík slámy. A pak se najednou zjeví hora Fitz Roy a její monumentální žulové věže a vám spadne brada. Najednou jsou kolem ledovcová pole a říkáte si, kde se to mohlo vzít?! Patagonie dýchá nekonečnou pokorou, klidem a vyvolává meditativní stav. Nic takového v Evropě nenajdete.
Himálaj i Alpy, kam vyrážíte pracovně několikrát do roka, patří k místům, která ohrožují klimatické změny. Všímáte si změn, které zde za posledních 15 let nastaly?
Je to poznat. V Nepálu zase ledovce neuvěřitelně ubývají, mizí před očima, krajina se mění. Ale probíhají i pozitivní změny, jako je třeba třídění odpadků, takže vůle s tím něco dělat je. Kromě toho si všímám, že se mění přístup lidí k ekologii. Alespoň v mé sociální bublině přemýšlí mnohem více lidí ekologicky, nepoužívá jednorázové plasty, nosí si odpadky s sebou a podobně.
Zrovna Nepál se v posledních letech hřeje na výsluní turistického zájmu a návštěvnost země stoupá. Je to dobře?
Je potřeba se na to podívat ze dvou různých úhlů. Ano, turistů je tam čím dál tím víc a je to pochopitelné. Pro mě je Nepál srdcová záležitost a má neuvěřitelné kouzlo. Sama lidem doporučuji, aby Nepál navštívili a zažili to kouzlo na vlastní kůži. Země z turistického ruchu čerpá peníze, které potřebuje. Díky nim se rozvíjí infrastruktura a v údolích, kde ještě před pěti lety nebyla elektřina, se teď zavádí. Spoustě lidem se to nelíbí, ale když se vrátíme do 90. let v Česku, kdo z nás by po revoluci chtěl stát frontu na banány? Taky bychom nechtěli slyšet, že máme zůstat zakonzervováni v 80. letech a nechat turisty, aby se na nás jezdili dívat jako do zoologické zahrady.
Stejně tak je to v Nepálu a dalších zemích takzvané třetího světa. Nechtějí ustrnout a chtějí mít elektřinu, chytré telefony nebo solární panely. Pokrok se nedá zastavit a je potřeba to přijmout. Buď do těchto zemí přestanete létat, zatímco ostatní lidé tam jezdit nepřestanou, anebo přijmete fakt, že modernizace k cestování patří.
Vyšší příjmy z turismu navíc živí většinu nepálských rodin, umožňuje jim dostupnější zdravotní péči a vzdělání. Nepálské děti jsou motivovanější učit se cizí jazyk, protože vědí, že je to prostředek k lepšímu finančnímu příjmu, podnikání a tak dále.
Vloni obletěla svět fotka fronty lidí čekajících na výstup na Everest. Horolezci kritizují, že do nejvyššího světového pohoří se vydávají i amatéři a na těchto trecích se pak tvoří fronty. Máte podobnou zkušenost?
Naprosto chápu každého, kdo se chce vypravit do základního tábora pod Everestem, ale musí počítat s tím, že je plný lidí a tam i zpět půjde davem. Navíc v tom davu vidíte, že spousta lidí na to ani fyzicky nemá, ať už tím, že podcenili aklimatizaci, nebo se v horách nevyznají. Potkáte tam i turisty s dýchacími přístroji. Upřímně je to docela šok, zejména když chodíte treky, kde žádné turisty nepotkáváte. Ale souvisí to opět s globalizací, snadnější dostupností míst a nabídkou služeb.
Svoje klienty se snažím vždycky objektivně informovat o tom, jak je konkrétní trek náročný, a odhadnout jejich fyzičku. Pokud vidím, že si vybrali takový, který se pro ně nehodí, doporučuji jim jinou trasu. A škála nepálských treků je velmi široká - od jednoduchých po extrémně náročné. Je taky otázkou, co od Nepálu očekávají a co chtějí vidět, jestli si ponesou všechno s sebou na zádech, nebo chtějí každý večer přespávat pod střechou. Nebo jestli preferují odlehlé oblasti, nebo spíš turističtější místa a kolik jsou za to ochotní zaplatit. Třeba do Království Mustang je velmi drahá povolenka, treky kolem Annapuren jsou levnější a mnohem turističtější, takže i vybavenější.
Vypočítala jste, že v horách strávíte ročně zhruba 2880 hodin. Co děláte, když v nich zrovna nejste?
Jsem s dětmi, ale i s těmi do hor jezdíme. Jinak to nejde, protože můj ambiciózní projekt je být hodně dobrou mámou v očích vlastních dětí. Takže s námi tráví ročně v horách až deset týdnů, a to prakticky od kojeneckého věku. Absolvovali s námi rakouské i slovinské Alpy a Dolomity. Samozřejmě, že občas protestují a stěžují si, že je bolí nožičky, nebo chtějí něco baštit, někde si hrát. Takže jim přizpůsobujeme tempo i aktivity, ale díky nim se dostaneme i do míst, která bychom normálně míjeli. Mám ohromnou radost, že se do hor vždycky těší a baví je. Chtějí se vracet na stejná místa, mají rádi knížky o horách a zajímají je stejně jako nás s manželem.
Marie Lollok Klementová (37 let)
- Pochází z Opavy, momentálně žije s manželem a dvěma dětmi v Brně.
- Vystudovala jsem marketingovou komunikaci na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
- Od roku 2012 je certifikovanou mezinárodní horskou průvodkyní UIMLA. Kromě toho je také instruktorkou vysokohorské turistiky rakouského Alpenvereinu, sněžnicovou cvičitelkou a ferratovou cvičitelkou.
- Kromě toho školí budoucí horské průvodce.
- Hovoří třemi světovými jazyky - anglicky, německy a francouzsky.
- Když necestuje a nepracuje, tráví čas s rodinou. Má ráda lezení.
