Ve třiceti letech jste si s manželem řekli, že všeho necháte a odjíždíte na rok pracovat do zahraničí jako dobrovolníci. Co za vaším rozhodnutím stálo?
Bylo to především rozhodnutí mého manžela, který má rád cestování a vždycky si přál zažít něco velkého. Říkali jsme si, že třicítka je poslední čas, kdy si takovou větší cestu můžeme dovolit. Navíc jsem tehdy zpívala ve státní opeře v Banské Bystrici, kde jsem vnitřně bojovala s nízkým platem a časovou nepředvídatelností. Přesto to ale bylo v období, kdy jsme byli usazení, měli jsme práci na plný úvazek a hypotéku. Museli jsme tak spálit všechny mosty, dát výpovědi a prodat byt.
Měla jste strach ony mosty spálit?
Ano, jsem zakořeněný, domácí typ. Nicméně díky tomuto rozhodnutí se zcela změnil můj vztah ke změnám. Už je přijímám úplně jinak. Když cestujete, jste změnám vystavená každý den, takže se s nimi naučíte přirozeně fungovat. Už se jich nebojíte, ale naopak je vnímáte jako přirozenou součást života. Pokud chcete život prožívat naplno a někam se posouvat, změna je nevyhnutelná. Tehdy jsem se ale bála několika věcí - odjet do neznámé země, bydlet u cizích, dělat práci, kterou jsem do té doby nikdy nedělala, mluvit anglicky a měla jsem i obavy, jak to finančně utáhneme. Bylo tam milion strachů.
Jak jste strach překonala?
Nepřekonala jsem ho před odjezdem, ale až postupně, na cestách, kdy jsem začala zjišťovat, že se nemám čeho bát. Jako první zmizela finanční tíseň. Zjistila jsem, že se naše měsíční útrata pohybuje ve stovkách korun, protože dobrovolníkům hostitelé poskytují ubytování a stravu. Pak jsem překonala strach z angličtiny. Uvědomila jsem si, že nejde o to, jestli mám správnou gramatiku, jak nás cepovali na školách, ale o schopnost domluvit se. Jako poslední jsem překonala obavy z cizích lidí. Většina se chovala přátelsky a mile.
Kulturní šok je jen šok
Tři měsíce jste ve vietnamských hostelech připravovali jídlo. V Austrálii jste u místní rodiny pomáhali se zahradou a stolařstvím a pak jste bydleli u české rodiny zabývající se permakulturou, vše uzavřel tříměsíční návrat do Vietnamu. To je hodně přesunů, zažili jste na cestě nějaký zádrhel?
První dojem z Vietnamu byl pro mě těžký. Když jsme vystoupili na letišti, prožila jsem velký kulturní šok. Všechno bylo špinavější, chaotičtější, krysy běhaly podél letiště… tehdy jsem prohlásila, že sedám na první letadlo a letím pryč. Nicméně jsem překonala první noc a druhý den se můj pohled změnil. Když jsme pak po prvním měsíci ve Vietnamu měnili místo našeho pobytu, které jsme si našli také přes dobrovolnickou platformu Workaway, ukázalo se, že je zcela nevyhovující. Namísto abych učila angličtinu a manžel pomáhal v kuchyni, jak bylo domluvené, tak jsme uklízeli záchody na pláži. Místní šéf nás bral jako levnou pracovní sílu ze Západu, nad kterou má konečně navrch, a dával nám to jasně najevo.
Z ministerstva zahraničí navíc přišla zpráva, že se v naší oblasti vyskytuje velké riziko malárie a horečky denge způsobené komáry. Měli jsme jich plný pokoj a když jsme poprosili o síť, nebyli nám schopní vyhovět. Rozhodli jsme se tak zariskovat, našli jsme si sami na internetu hostel, který se nám líbil, a napsali jsme, jestli bychom tam nemohli pracovat. Odpověděli, že nás rádi přivítají. Určitě se tak vyplatí počkat, když máte šok z místní kultury, prostředí a zvyků. Na druhou stranu když je jasné, že to dobré nebude, nebojte se prostředí změnit. Dobrovolnické platformy jako Workaway nebo WWOOF nabízí hodně prací v daných oblastech.
Na začátku rozhovoru jste říkala, že jste vnímala třicítku jako poslední období, kdy můžete podniknout "něco velkého". Dnes je vám šestatřicet. Myslíte si to i dnes?
Tehdy jsem měla z třicítky trochu krizi. Pociťovala jsem na sobě společenské nároky, že bych se měla usadit, mít rodinu. Dnes si to ale vůbec nemyslím. Na cestách jsme potkali jiné dobrovolníky, kterým bylo kolem 50 a 60 a začali cestovat, protože jejich děti právě vyletěly z hnízda. Sami hostitelé navíc často upřednostňují starší lidi, protože mají více zkušeností. Často si také hledají vrstevníky, se kterými si budou rozumět.
Na kolik vás roční cesta pro dva vyšla?
Na 220 tisíc korun s tím, že jen měsíc cestování po Japonsku a Taiwanu nás stálo 100 tisíc. V celkové částce jsou tak obsažené všechny letenky, víza, roční pojištění, půjčování aut, očkování a také cestování na Novém Zélandu, v rudém středu Austrálie i na severu Vietnamu.
Náš život se změnil k lepšímu
Měli jste obavu z toho, "co bude", když se vrátíte?
Neměli, díky tomu, že jsme si vyzkoušeli různé profese, jsme zjistili, že můžeme dělat všechno. Došlo mi, že jsem schopná se všechno naučit, přizpůsobit se, že nemám problém se o sebe postarat. Náš život se po návratu změnil k daleko lepšímu.
V jakém směru?
Oba dva jsme začali podnikat, manžel jako truhlář a já jako hlasová lektorka. Získali jsme víc svobody a také peněz. Dobrovolnictví také zlepšilo náš vztah, protože jsme odjížděli s docela velkou manželskou krizí a najednou jsme spolu byli 24 hodin denně a museli řešit i nejednoduché situace. Zjistili jsme, že spolu umíme skvěle fungovat. Já jsem navíc prošla extrémní osobní změnou, nabyla jsem sebevědomí, které jsem nikdy neměla. Dřív jsem se porovnávala s ostatními, záviděla jsem jim, protože jsem nevnímala svou hodnotu. Pobyt ve Vietnamu a poznání buddhismu bylo pro mě zlomové.
Co se změnilo?
Lidé ve Vietnamu se neustále smáli, měli se rádi, neposuzovali se a brali mě takovou, jaká jsem. Navíc jste na každém kroku viděli usměvavého Buddhu, díky němuž nabudete pocitu, že vás i ten nejvyšší přijímá takového, jaký jste. Vyrostla jsem v křesťanství a budhismus byla obrovská změna oproti směru, který klade důraz na vinu, chyby a poslušnost. I když jsem s křesťanskou vírou v pohodě, je v určitých ohledech svazující. S nějakými aspekty naší kultury jsem vnitřně nesouhlasila, ale brala jsem je tak, že jsou dané, takže jsem nepřemýšlela, že by to mohlo být jinak. Díky dobrovolnické práci jsem ale začala poznávat jiné kultury opravdu do hloubky a zjišťovat, že to jinak být může. Uvědomila jsem si, že si můžu zvolit, jak budu žít. Díky tomu jsem začala vnímat svou osobnost a mít ji ráda. To byl důvod, proč jsem se rozhodla napsat knížku. Říkala jsem si, že kdyby dobrovolnická práce pomohla i někomu dalšímu se takhle osvobodit, bylo by to skvělé.
