Za svou první delší cestu považujete jízdu Škodou 120 s rodiči do Bulharska. Pamatujete si na ni?
Bulharsko a Rumunsko, kam jsme jeli, si téměř nepamatuji, byla jsem dost malá a všechny moje vzpomínky se spíš vážou na rodinné zážitky než cestu jako takovou. Více jsem pak začala vnímat až Chorvatsko, kam jsme jezdili v 90. letech.
Za svých 35 let jste navštívila řadu exotických zemí, jako je Indonésie nebo Tanzanie. Jela byste dneska znovu do Chorvatska?
Určitě. V Chorvatsku jsem byla asi patnáctkrát - s našimi na dovolené, na ozdravném pobytu i stopem s přítelem. Chorvatsko mám hodně ráda, ale pak jsem se zamilovala do Albánie a Tanzanie, takže na něj už nemám tolik času. Na Balkánu se mi líbí, jak jsou tam lidé emocionální, jak se umí radovat, jak šíleně řídí, a užívám si také místní přírodu a moře.
V Albánii jste byla poprvé před více než deseti lety, co vás na této zemi uhranulo?
O Albánii mi kdysi řekl můj kamarád Přemek Vinš, který dnes působí jako albanolog na Karlově univerzitě, a lepší reklamu jsem dostat nemohla (smích). V létě 2005 jsem původně měla naplánováno jet do Rumunska, ale nakonec to padlo, takže jsem hledala nějaké jiné možnosti. Našla jsem spoustu inzerátů "Hledám slečnu do Chorvatska" (smích), ale nakonec i "Hledáme třetího na cestu do Albánie". Napsala jsem autorům inzerátů a oni mi odpověděli, jestli mi nevadí, že se pojede trabantem, což mi nevadilo.
Tehdy nebyli v Albánii žádní turisté a spousta věcí byla v původním stavu, od té doby se to ale všechno změnilo. Neoplakávám staré časy, protože je jasné, že lidé chtějí mít elektřinu a dobré silnice, takže se všechno mění k lepšímu. Jen je mi líto, že jsem před těmi 13 lety neměla čas projet více míst. Od té doby jezdím do Albánie skoro každý rok a někdy i dvakrát ročně. A pořád mě baví. Albánie je třikrát menší než Česko, takže člověk stihne navštívit spoustu míst.
Jste známá tím, že na cesty i do exotických zemí jezdíte se svou malou dcerou. Poprvé jste ji vzala v půl roce autem do Albánie. Nenudí se při takových dlouhých přejezdech?
Helča je zvyklá cestovat odmalička. Pokud člověk vezme poprvé sedmileté dítě někam na dlouhou cestu, je to opruz. Ale moje mladá je na to zvyklá, a navíc se ráda socializuje, takže nemá problém se s kýmkoliv skamarádit. Při jedné cestě autobusem do Albánie dokonce nosila cestujícím, kteří seděli na zadních sedačkách autobusu, piva od řidiče (smích). Nejsem ani zastánce tabletu, takže dcera během cesty spíš kouká kolem sebe. Mobil jí půjčuji maximálně tak na dálnici Jablonec-Praha, protože tahle cesta je nudná a jezdíme ji i několikrát měsíčně.
Jak zvládá dcera vícehodinové lety?
Ani v letadle s ní nemám problém. Vždycky mě překvapí reakce lidí v některých diskusích pod články. Třeba komentovali, že děti otravují ostatní cestující v letadle. Ale moje dítě nekřičí, odmalička ji učím, že ve společnosti musí dodržovat určitá pravidla. Sama nesnáším řvoucí děti v letadle. Chápu, když někdo letí se řvoucím miminem, s tím se nic moc nedá dělat, ale když jsou to děti, které už mluví, tak mi to vadí. S dcerou už jsme letěly několikrát a vždycky se zabavíme. Třeba u Emirates miluje Helča hraní počítačových her, které doma nemá.
A jak se vyrovnává vaše dcera s časovým posunem? Třeba v Indonésii je časový rozdíl sedm hodin.
Je pravda, že Helča spala, když se mělo spát v Česku, a vstávala taky podle českého času, což bylo první dny nepříjemné. Ale jinak se to na ní nijak zdravotně nepodepsalo, jenom jsme věděli, že nemůžeme být do desíti večer venku.
Co byste poradila rodičům, kteří se, stejně jako vy, chystají cestovat do neobvyklých destinací?
Jak už jsem zmínila, je důležité zvykat dítě odmalička. Také je dobré mít na paměti, že pokud rodiče neradi létají, neoblíbí si to ani dítě. Je třeba vybrat si cestování, které vyhovuje všem. Rozhodně by taky neměli podceňovat zdravotní péči. Nejsem ani extrémní zastánce, ani odpůrce očkování, ale Helča je vybavena základním očkováním i očkováním proti žluté zimnici a žloutence. Neřešila jsem naopak očkování proti průjmům a podobně. Myslím, že je spíš důležité zajistit, aby se na ni žádný hmyz nesápal, aby v malarických oblastech spala pod moskytiérou a nastříkala se místními repelenty. Když cestuji s dítětem, vždycky si zjistím, kde je nejbližší nemocnice, a mám finanční rezervu, ke které jsem schopna se dostat, abych péči zaplatila. Spoléhat se mimo Evropu pouze na zdravotní pojištění je nedostatečné.
Hned po zdravotních rizicích je ale důležité nebrat si moc věcí, stačí to nejdůležitější. Dítě nic moc nepotřebuje, je schopné chodit v jedněch věcech měsíc a bude spokojené. Pokud matku dělá šťastnou, když je dítě pořád čisté, tak ať jede třeba do Francie, protože v Indonésii nebo Tanzanii dítě dlouho čisté nezůstane, s tím je potřeba se smířit. Třeba když jsme letěly do Indonésie, měly jsme jenom příruční zavazadla. Což samozřejmě jde, jenom když jedete do tepla.
Když člověk cestuje s dítětem, je vždycky dobré jet na delší dobu, protože děti potřebují více detailů a jedno místo jsou schopné prozkoumávat celý den. Není úplně dobré přejíždět od památky k památce, protože děti si chtějí věci osahat, aby si je mohly zapamatovat. Dítě je potřeba brát jako parťáka na cestě, stejně jako když cestujete s kamarádkou.
Nebojíte se o ni někdy?
Samozřejmě že na ni dávám pozor. Třeba v Tanzanii na pláži jsem ji neustále kontrolovala a občas jsem si říkala, co kdyby mi ji někdo chtěl vzít? Ale pak jsem negativní myšlenky zahnala s tím, že když budu tohle řešit, mohly bychom rovnou zůstat doma a nikam nejezdit. To se vám totiž může stát všude, ohrožovat vás může někdo i v Praze.
Přesto se vám před pár lety stal v Tanzanii jeden velmi nepříjemný zážitek. Společně s manželem, dcerou a dalšími dvěma Čechy vás unesl falešný taxík. Co se tehdy stalo?
Dávali jsme si dost velký pozor, nic jsme nepodcenili, navíc taxík byl registrovaný. Prostě jsme měli smůlu. Unesli nás lidé, kteří se zkrátka ocitli ve špatné životní situaci a dohnalo je to až k tomu, že unáší a okrádají lidi. Naštěstí nám nic neudělali, jenom nám vzali nějaké věci a peníze, ty dokážu znovu vydělat, jsem ráda, že se nám hlavně nic nestalo. Znám příběhy z Tanzanie, které neskončily úplně dobře. Na druhou stranu nevím, jestli by si dovolili udělat něco turistům, protože by to bylo pro všechny strany velmi nepříjemné.
S jedním z únosců jsem se začala bavit, protože jsem viděla, že dobře reagoval i na dceru. Dokonce ostatní okřikoval, ať neřvou, protože Helča byla vyplašená. Dceři jsem prvně situaci vysvětlila, aby se uklidnila. Nakonec půlku celé akce prospala, protože jsme předtím byli celý den u moře. Kromě toho, že jsem s jedním z únosců navázala řeč, jsem znala i město, takže jsem věděla, kam zrovna jedeme. Kdybych viděla, že nás vezou do neznáma, řešila bych situaci aktivněji. Jezdili v podstatě centrem po bankomatech a nutili nás vybírat peníze. Jenže některé české banky mají opatření právě proti těmto zločinům, vybírat se dá jenom jednou za týden, takže z karet moc peněz nedostali. Dokonce nám únosce nakonec dal i nějaké peníze zpět, abychom se dostali autobusem do hotelu.
Nelitovala jste tehdy, že jste dceru do Tanzanie vzala?
Situace byla nepříjemná, ale určitě to mohlo být horší. Je to dobrá zkušenost, navíc se jí nedalo zabránit. Může se taky stát, že jdete po ulici a naberou vás přímo na ní. Je dobré být na tyto situace připravená, stejně jako na případné nemoci. Rizika nikdy neignoruji, zvláště když jezdím s Helčou. Nejela bych třeba do zemí, kde je nějaký konflikt. Hodně se svou dcerou teď řeším Turecko, ona by tam chtěla, ale já jsem na rozpacích ze situace, která tam panuje.
Taky mi přijde zbytečné někoho provokovat nerespektováním kultury nebo nařízení dané země, například co se týká focení. Zaskočilo mě třeba, že lidé v komentářích pod některými články psali, že ohrožuji i je. A to tím, že bych se mohla dostat do situace, kdy by z jejich daní bylo za mě vyplaceno výkupné. Myslím, že náš stát platí spoustu jiných, dražších věcí a případné výkupné za nějaké dva cestovatele není tak obrovská částka. Navíc jako aktivní podnikatelka mám docela předplaceno (smích). Ale pokud člověk přemýšlí nad tím, že jej nedejbože unesou a bude to stát něco české daňové poplatníky, tak už může rovnou zůstat doma.
Špatné zážitky jsme už probraly. Na co naopak vzpomínáte nejraději?
Moje nejlepší zážitky z Tanzanie jsou ze stopování. Teď už je dost omezené, protože Tanzanci se inspirovali evropským bezpečnostním systémem. Ale když jsem do Tanzanie začala jezdit, častokrát jsem se svezla na korbách náklaďáků. Jezdili jako magoři, takže jsem se cítila jako v letadle (smích). Teď za překročení rychlosti můžou jít do vězení, postihy jsou velmi přísné, podobně jako v Keni za plastové sáčky. A jízdu na střeše si oblíbila i dcera. Když jsme byly na safari, měly jsme nadšeného řidiče, který ji nechal sedět na střeše landroveru, strašně se jí to líbilo.
Kromě toho Tanzanie je úžasná v tom, jak je rozlehlá, tropické savany dávají pocit nekonečna. Spousty dalších skvělých zážitků mám pak spojeny s lidmi.
Myslíte si, že vám dcera pomáhá navazovat vztahy s cizinci v zemích, kam jezdíte?
Určitě, funguje to podobně i se psem. Úplně nejlepší kombinace je pes a nemluvně. To se člověk pokaždé dá s někým do řeči, protože buď potká milovníky psů, nebo dětí. Když jsme byly na Zanzibaru, dala jsem se díky Helče do řeči i s místními matkami na ulici, společně jsme se fotily a povídaly si. A v Indonésii byla dcera atrakce. Indonésané se pořád chtějí fotit a na bílé dítě se vrhají jako vosy na bonbon (smích).
Mimochodem, jak jste se na Zanzibaru domluvila s místními ženami?
Umím trochu svahilsky. Na jazyky moc šikovná nejsem, školní angličtina pro mě byla tragédie. Tím, že neumím moc dobře anglicky, se s místními různě po světě domluvím snadněji. Takže i když moc jazyků neovládám, v cestování mě to neomezuje. Myslím, že kdo chce, společnou řeč vždycky najde.
