Jen Rendl přidal v neděli na svůj Facebook fotografii z chilského pouštního města Copiapó s komentářem, že se nachází zhruba 814 kilometrů od své původní cílové destinace, hlavního města Santiago de Chile.
Za normálních okolností by počátkem dubna došel do města a po pár dnech by odletěl zpět do Česka. Situaci však zkomplikovala virová pandemie a uzavírání státních hranic. "Můj let do Evropy byl zrušen. Počítám prozatím s náhradním, pozdějším termínem. Tomu ovšem v současné situaci příliš velkou váhu nelze přikládat. Vzhledem k vyhlášení nouzového stavu ve Španělsku se pravděpodobně vše znovu změní," uvedl 28letý cestovatel v pátek.
"Během měsíce hodlám dokončit cestu, jak jsem měl v plánu," řekl ještě před pár dny Aktuálně.cz s tím, že se možná podívá i na další místa kromě Santiaga de Chile, například do Patagonie. "Nebo je otázka, jestli řešit pomoc s českým konzulátem ohledně návratu. Ale nevím, tím, že se situace mění ze dne na den," dodal.
Kvůli aktuálnímu rozhodnutí chilské vlády, která zakázala shromáždění a na dva týdny také zavírá hranice, se rozhodl se nakonec hlavnímu městu Chile vyhnout.
"Problém v Chile je ten, že v zemi stále probíhají masové protesty a při těch bude jen stěží brán zřetel na zákaz shromažďování. A tady je ten problém. Pokud k těmto demonstracím v Santiagu dojde, virus se začne šířit neúměrně rychle. Každopádně mířit v tuto chvíli do Santiaga by bylo krajně nerozumné, a tak si budu muset vymyslet náhradní plán," napsal v úterý svým fanouškům.
Plný batoh těstovin zatím nenosí
Kromě nejistoty ohledně návratu do Česka teď musí řešit i zvýšené finanční náklady. "Chile není zrovna nejlevnější," tvrdí s tím, že problémem je i návaznost na jeho aktivity po příletu.
"Na červen byly domluvené přednášky a byl jsem osloven pořadateli cestovatelských festivalů, tyhle věci se tak budou rušit. Ale nedá se nic dělat, v téhle situaci to ani jinak nejde. Beru to s nadhledem," říká. A dodává, že zatím nepanikaří a nenosí po kontinentu ani plný batoh těstovin.
Pěší putování Jana Rendla začalo loni v květnu v kolumbijské Bogotě, odkud se rozhodl dojít až do více než šest tisíc kilometrů vzdáleného hlavního města Chile.
"Potom co jsem procestoval Evropu, jsem se rozhodl, že mojí další destinací bude Jižní Amerika. Projít ji pěšky nebyl můj prvotní plán, pořád jsem přemýšlel nad tím, jak bych ji procestoval. Ale stopování jako v Evropě příliš nefunguje, často za to chtějí zaplatit. Jednoho rána jsem se probudil a dostal jsem nápad, že ji projdu pěšky, bez ohledu na její pověst. Až po cestě jsem začal zjišťovat, že to v mnoha směrech nebyl nejlepší nápad," přiznává po Skypu. Za sebou měl přitom túru přes rumunské hory či výstup na Mont Blanc.
Jako nejrizikovější mu na cestě Jižní Amerikou přišly především slumy na předměstích velkých měst. "V době, kdy jsem byl v Kolumbii, navíc vrcholila uprchlická krize Venezuelanů, Kolumbijci měli strach. A jednou mě zaměnili s uprchlíkem, když jsem si ustlal v blízkosti domu na venkově. Není moc příjemné, když vám před stanem stojí čtyři Kolumbijci a míří na vás brokovnicí. V té době jsem neuměl ještě moc dobře španělsky, lámaně jsem jim vysvětlovat, že jsem je nepřišel vykrást," popisuje dramatický zážitek.
Přes džungli, vysoké hory i poušť
V Kolumbii to podle něj se stanováním nebylo vůbec jednoduché, podél cest, i těch turistických, jsou totiž častokrát soukromé pozemky obehnané ostnatým drátem. "Je tady taky spousta polodivokých a divokých psů a to je asi největší reálné nebezpečí. Had uteče, ale se psy jsem si užil svoje," říká.
Až na zážitek v Kolumbii ale k němu byli místní lidé častokrát laskaví. Nejvíce mu podle jeho slov pomohli Peruánci. "Často mě brali k sobě domů, v jednu chvíli to bylo skoro každý druhý den. V každé druhé vesnici pomalu mě dotáhli domů na večeři a dali mi postel," popisuje.
Z Kolumbie zamířil do Ekvádoru, Peru a Bolívie, odkud přešel kousek Argentiny do Chile.
"Šel jsem všude možně, v Kolumbii vedl kousek cesty přes džungli, do Ekvádoru to bylo i přes dvoutisícové vrcholy. Taky jsem si záměrně vybral horský terén, protože hory mám rád, často tak cesta vedla přes velmi vysoké nadmořské výšky, bavíme se o 3800 až 4000 metrech nad mořem. V Peru to byly zase pouště téměř u hladiny moře. Prošel jsem víceméně všechny krajiny, které tenhle kontinent nabízí. Od deštných pralesů přes pouště, velehory až po ledovec," popisuje rodák z Ostravy.
Všechny důležité věci, včetně jídla, pití či stanu, táhne v batohu na zádech. "Problém je v Jižní Americe ten, že nemají moc instantní jídla, jako známe my. Člověk si tak do batohu musí nacpat všechno a při 250 kilometrů dlouhém pochodu horami má pět až šest kilo nahoru. Můj batoh tak mívá i 18 kilo. Když jsem teďka procházel pouští mezi Argentinou a Chile, měl jsem až 20 kilo. Musel jsem si vzít s sebou plynové bomby, šest litrů vody a dalších pět litrů vzít do ruky. Člověk tady totiž několik dní nenarazí na zdroj pitné vody, Andy jsou drsné, je to vysokohorská poušť," říká. V batohu mu nechybí ani zásypy na puchýře na nohách.
40 kilometrů denně
Začátky pěší túry přes rozsáhlý kontinent podle jeho slov příliš slavné nebyly. "Ze začátku to šlo ztuha, ušel jsem 25 kilometrů denně, víc to nešlo. Ale postupem času se fyzička zlepšovala, tělo si na výšky musí zvyknout. A potom mi pomáhala i koka, která je hlavně v Peru hojně k dostání." Denně v průměru ujde okolo 40 kilometrů a trvá mu to asi osm hodin.
"Pokud jde člověk v poušti v 35 stupních, tak není možné, aby šel průměrně pět kilometrů za hodinu, musí odpočívat průběžně, záleží na terénu," dodává.
Jan Rendl celkově nakonec ujde něco kolem 11 tisíc kilometrů, detailně naplánovanou trasu přitom neměl. "Propojil jsem na mapě Bogotu a Santiago de Chile a řekl jsem si, že tuhle vzdálenost ujdu. Původně to bylo šest tisíc kilometrů. Po příletu do Jižní Ameriky jsem si ale řekl, že bych neviděl třeba Machu Picchu a další místa, takže cesta se měnila a natahovala v průběhu," vysvětluje.
Pár set kilometrů od cíle nyní přiznává, že extrémně dlouhý pochod měl chuť už párkrát vzdát. "Bylo to většinou ve chvíli, kdy jsem byl uprostřed pouště na nějaké stezce, kde nejezdilo žádné auto, takže jsem neměl na výběr a musel jsem jít dál. Ve chvíli, kdy se pak člověk dostane do civilizace, si řekne, že když už došel až sem, dojde i dál," popisuje svůj boj s pocity zmaru. K pokračování v putování jej popohání i jeho nechuť prohrávat.
Mluví i s batohem
"Když už má za sebou člověk pět nebo šest tisíc kilometrů, říká si, že teď už to přece nevzdá, po tom, co všechno tomu obětoval. Navíc mám před sebou pořád nějaké nové výzvy a zážitky. Člověk se potkává s lidmi, neupadá do stereotypu," uvádí cestovatel.
Když není nikdo kolem něj a jde sám, mluví si sám pro sebe nebo si zpívá. "Pokud chodím sám několik dní, mluvím i s batohem," dodává.
Setkání s různými lidmi po celém kontinentu patří k jeho nejlepším zážitkům. "Na těch nejnepravděpodobnějších místech potká člověk nejmilejší lidi. Na severu Peru, na samotě, mě z jednoho chudobně vypadajícího domečku pozvala rodina na jídlo, na tohle člověk z Česka moc zvyklý není," říká. Řada místních si myslela, že si své pěší putování přes Jižní Ameriku vymýšlí. "Nechápou, že by chtěl jít někdo dobrovolně pouští," dodává.
Ve své cestě po jihoamerickém kontinentu chce Jan Rendl i nadále pokračovat. Která chilská destinace bude nakonec jeho cílová, však zatím není jasné.
