Zatímco v původním sídle firmy v Novém Jičíně vznikají především klobouky ze srsti (odtud zkrácený název Továrna Na Klobouky) a další plstěné zboží, ve Strakonicích se již dlouhá léta specializují především na vlněné zboží.
První fez zde vyrobili již v roce 1807, o pět let později pak bratři Fürthovi založili na jihu Čech firmu na výrobu čepic a fezů. Pod jménem Fezko vznikaly po rukama zaměstnancům až do roku 2001, kdy se společnost sloučila s novojičínským Tonakem.
A jak se vlastně na jih Čech dostaly tradiční arabské pokrývky hlavy? "Původní majitel Fezka spolupracoval na konci 19. století s britským královstvím. Fezy byly určeny pro členy britské královské armády a vyráběly se ve Strakonicích. Majitel dostal na výrobu glejt," vysvětlila Aktuálně.cz současná předsedkyně představenstva firmy Lenka Urbánková Jarešová.
Právě poptávka po fezech od Tonaku vzrostla za poslední tři roky téměř 200násobně. Dříve se ve Strakonicích vyrábělo až 125 rozličných druhů, dnes je těch základních mnohem méně. Rozdílný je pak jejich finální design. Podle barvy a výšivky se totiž poznají jednotlivé společenské skupiny obyvatel. Do tajemství přesného rozdělení však zaměstnanci Tonaku zatím nepronikli.
Barety tvoří polovinu strakonické výroby
Ve Strakonicích pracuje i sedmašedesátiletá Věra Krausová, která do výrobny nastoupila před padesáti lety. Za tu dobu ji podle jejích slov prošlo rukama 16 milionů baretů ve sto padesáti různých odstínech. "Když jsem to spočítala, zjistila jsem, že mi rukama prošlo tolik baretů, jako je obyvatel Česka a Slovenska," prozradila nejstarší zaměstnankyně Tonaku přímo u svého pracovního stanoviště.
Do práce dojíždí ze třináct kilometrů vzdálené Volyně. A její oblíbenou činností je mimo jiné sledování zasedání českého parlamentu. Sama ale doma žádný baret nemá, protože jí podle jejích slov nesluší. Místo toho nosí raději šedivý klobouk.
Právě barety tvoří více než polovinu všech strakonických výrobků, fezy, které putují i do afrických zemí, pak zhruba třetinu. Zbytek výroby zabírají především čepice, včetně legendárních zmijovek. Ty už dávno nejsou pouze československým fenoménem. Oblíbili si je třeba i zákazníci v Senegalu, kam jich Tonak ročně pošle tisíce.
Pouze deset procent výrobků české firmy zůstává na domácím trhu, zbytek míří do různých koutů světa. V Evropě zejména do Polska, Německa, Rakouska, Itálie a Maďarska. Další významné odběratele má v Rusku, USA, Bolívii, Senegalu a Nigérii.
Klobouky pro britské vévodkyně i fezy pro arabský svět
Čepice, barety i fezy Tonaku se vyrábějí z prvotřídní novozélandské, australské a jihoafrické vlny, ta se pak v různém poměru čechrá a spojuje do směsí, ze kterých vznikají vlákna a následně i samotné kusy oděvu. Stroje a zaměstnanci denně zpracují zhruba jednu tunu vlny. Výrobní proces od čechrání po finišování si můžete prohlédnout ve videu výše.
Zatímco klobouk v novojičínské výrobně projde asi sto padesáti rukama, na fezu pracuje zhruba padesátka zaměstnanců. Tonak ale vyrábí pokrývky hlavy také pro židovské zákazníky. Podle svých slov dodávají pro kohokoliv bez ohledu na náboženství, národnost nebo politickou příslušnost.
"Distancujeme se od jakýchkoliv politických vyjádření a nepřísluší nám hodnotit ani náboženství. Pro nás je důležité, že si objednají pokrývky hlavy a my jim je rádi vyrobíme," vysvětlila ředitelka Tonaku.
Málokdo asi tuší, že některé polotovary klobouků značky Dior či Chanel pochází z Tonaku. A mezi odběratele české firmy patří i slavný britský kloboučník Philip Treacy, jenž odívá mimo jiné britskou královskou rodinu. Klobouky a fascinátory pocházející z polotovarů Tonaku tak nosí i Kate, vévodkyně z Cambridge nebo Meghan, vévodkyně ze Sussexu.
Sezonní návrhy na pokrývky hlavy značky Tonak vznikají zhruba rok a půl předem. Pro letošek si designéři vymysleli také speciální kolekci inspirovanou stoletým výročím vzniku Československa.
Sehnat lidi do výroby je problém
A ačkoliv se Tonaku v posledních letech daří, stejně jako spousta jiných českých firem se momentálně potýkají s problémem najít zaměstnance. Odborníků v textilním a kožedělném průmyslu je totiž čím dál tím méně.
"Sehnat člověka vyučeného v kožedělném průmyslu je science fiction. Učební obory jako plsťaři nebo kloboučníci už ani neexistují, nikdo se tam nehlásí. Dnešní děti nemají zájem o řemeslné a rukodělné profese," uvedla Urbánková Jarešová. Věkový průměr všech zhruba šesti set zaměstnanců Tonaku je přitom 42 let.
Snaží se proto nalákat i mladší zaměstnance. "Nemáme velké požadavky na kvalifikaci, samozřejmě, že ideálem by bylo dostat do Nového Jičína kloboučníka, plsťaře, do Strakonic pletaře nebo člověka, který umí namíchat správnou kompozici vlny, ale víme, že tyhle učební obory už dneska neexistují. Potřebujeme hlavně lidi, kteří mají rádi materiál a jsou zruční, pak je naučíme, co je potřeba," vysvětlila ředitelka společnosti.
Ačkoliv Tonak platí za největší výrobce klobouků v Evropě, teprve v posledních třech letech pracuje intenzivně na zviditelnění značky na českém trhu. Spolupracuje tak například s blogery, ikonami české módy i nedávno uvedenou česko-slovenskou Vogue. Majoritním vlastníkem společnosti je PCTC Invest se sídlem ve Švédsku.
